Archiv rubriky: Deníček?

Karanténní štěstí

Je to měsíc. A jen jsem světu chtěla říct, že je mi dobře.

Je to měsíc, co se moje rodina rozhodla ze dne na den opustit město a zmizet v lesích. Maximalizovat odstup od všeho a všech. V půli intervalu mezi uzavřením škol a celostátním omezením pohybu to znělo absurdně a zbrkle. Asi jako ostatním moje rouška šitá o den dřív, která přece nemůže fungovat.

Rychlostní trénink balení na erasmus, nacpat do batohu všechno, co by se mi mohlo někdy v apokalyptické budoucnosti hodit. Oblečení, nabíječky, pastelky, teploměr a kilo kešu. Panika z odloučení, ale v náladě, která v tu chvíli panovala, se zůstat sama doma zdálo jako sebevražda. A nastěhovat se bez ptaní k někomu jinému na dobu neurčitou je taky zvláštní.

Tohle mám s sebou.

Rodinný čas, než odjedu na do Finska, než se odstěhuju, nebo tak něco. Voda tu neteče ani pitná, ani teplá, topit jde ve dvou místnostech, pračku jsme zprovoznili teprve před pár dny, ale zato máme domácí vajíčka a pravděpodobnost setkání s cizími lidmi se široko daleko blíží nule.

Čtěte více

Vyčerpání, příroda, Člověk

Od sepsání Dnů se pozitivní a negativní období prodlužovala, až jsem nakonec skončila v téměř permanentní depresi, která je tu, myslím, vidět.

Přesto by se dala vypíchnout čtyři pět lokálních maxim, během dvou tří akcí, která se mi i s odstupem zdají hodně opravdová.

  1. Když jsem si, poprvé po letech, uvědomila, že jsem celá ve vodě, plavu a baví mě to. Že je všechno kolem neuvěřitelně krásný a že se prostě chci dotknout té bójky. Dlouho jsem tvrdila, že dokážu ocenit schopnost vody zchladit a umýt, ale dýl mě v ní neudržíte. Spor.
  2. Když jsem slezla ze skály úplně sama, zatímco jedna půlka skupiny byla kdesi nahoře a druhá kdesi dole a já se trochu bála, že spadnu a umřu (a nechtěla jsem spadnout a umřít). Když jsem byla nohama na zemi a najednou jsem věděla, že nechci zpátky. Když jsem běžela po hřebeni zpátky a nahlas se smála. Že dělám věci jen tak.
  3. Když jsem ležela v Medlánkách v parku, na zemi v listí, a najednou mě začaly napadat věci. Když jsem ty nápady začala říkat nahlas, aby je A. mohl začít mentálně provádět a diktovat S., který je mohl zakreslovat. Cítila jsem se zhruba jako Srdcová královna a přišlo mi to převelice zábavné. Proveďte.
  4. Když jsme si asi o hodinu později lehli znova, teď už jen v klasickém složení, do listí a spali jsme. Bylo teplo, les voněl a čas jen tak plynul. A to bylo všechno tak klidně v pořádku, že to bylo možná ze všech zmíněných nejhezčí.
  5. Když jsem přišla na první setkání OHB. Když kolem mě byla hromada úplně cizích lidí, kteří mě neděsili, jako nové skupiny mých vrstevníků dřív pořád a teď většinou. Když jsem seděla v čajovně, když jsem mluvila o sobě, když jsem najednou zjistila že je skoro půlnoc.

Bavím se hledáním společných faktorů.

Dny

  1. Doběhnout domů s chutí sebou kamkoliv praštit a už nikdy nevstát. Hyperventilace. Doposud podobný stav zaznamenán jednou, tehdy jsem se několik desítek minut chladila o kachličky v předsíni. Tentokrát mi zazvonil mobil ve chvíli, kdy jsem strkala klíč do zámku a zachránil mě.
  2. Být celý den tak intenzivně smutná, že je z toho tělo večer zmožené jak po celodenní túře.
  3. Vzpomínat na hodně dávné časy. Uvědomit si, že jsem tehdy byla součástí nějaké komunity, ne kterou už jsem skoro úplně zapomněla a do které jsem v pokusech v mezičase už najednou patřit neuměla. Začátek ztráty zájmů? Mluvit s úplně cizíma lidma o svém životě a nechat se pozvat na alkohol. Uvědomění, že nejsilnější bodový pocit štěstí v mém životě nastal, když jsem se 4. 4. 2013 po koncertě podívala do zrcadla ve výtahu. Možná to ještě alespoň z části umím.
  4. Když člověk řekne všechno, co se mu děje, najednou od začátku do konce, zní to najednou jako mnohem větší blbost s mnohem jasnějším východiskem. Klid v duši.
  5. Vidět film, po kterém se cítíte ještě líp, protože se z něj zdá, že se dá současně něco cítit a být silná.
  6. Krátké záblesky toho, že vy jste tady teď ten, co to zvládá.
  7. Fascinace tím, že se dá s jedním člověkem strávit tři dny ve společné domácnost, nehádat se o hovadinách a trávit čas smysluplně. Ale možná je to právě tím, že to byly jen tři dny.
  8. Uvědomění, že to ještě bude houpačka, hodně dlouho. A že doma se fungovat prostě nedá.
  9. Rozjezd z nádraží, do kterého se vám vůbec nastoupit nechce, protože by se mělo ještě něco stát, ale nevíte co a jak a možná se to stát nemá a ten další autobus jede za pěkně dlouho a taky by to mohlo dopadnout tak, že tu budete půl hodiny jen tak mrznout, a tak nastoupíte a v hlavě máte akorát zmatek. Problesknutí úplně jiného koncertu z jara 2013. A hlavně ten zmatek.
  10. Impulzivní odjezd kamkoliv s kýmkoliv, hlavně pryč. Zvědavost.
  11. Neschopnost nemluvit, nerýpat se v ránách a nedělat ze sebe chudinku. Sepsáno.

RESTART

RESTART znamená začít fungovat. Zkoušet věci, které by mě mohly bavit, chovat se tak, jak si myslím, že se chová opravdová já bez akutních vnějších vlivů. Zaznamenávat. Dospět k závěru, ať už je jakýkoliv. Plánované trvání: od konce tábora do začátku semestru, tedy dokud mám na sebe spoustu času.

19. 8. 2018, den první
Vyjádřila jsem svoje pocity. Na zastávce šaliny jsem sešlápla dvě plechovky od piva a vyhodila je. Se svými kamarády, kteří se den předtím ožralí chovali jako slušná hovada jsem se pohádala jen trochu. Vystoupila jsem schválně o tři zastávky dřív a domů došla pěšky.
Jen se neodvážila jít plavat se 🌞. Taková rozhodnutí se ještě naučím.

20. 8. 2018, den druhý
Na první dobrou jsem po táboře zvládla jít do práce. S kolegy jsme šli na pivo, kde jsem se vší silou necítila jako úplně odstrčené hovno. Testovala jsem hezkou městskou hru. Měla jsem kebab.

20. 8. 2018, den třetí
Šla jsem na gynekologii a trefila se do prázdninové ordinační doby. V práci jsem byla 8 hodin i po odečtení pauzy na oběd. Zaplatila jsem nákup. Znovu jsem vyjádřila své pocity a poslechla si cizí příběh. Dospěla jsem k závěru, ať už byl jakýkoliv.

It was fast.

Můj první semestr na FI

Prý je nějak v módě psát tyhle články, jsou jich plný internety a kdybych na nějaký příhodný narazila dřív než před měsícem, možná bych si napsala lepší předměty a ochudila bych se o počáteční prozkoumávání tajemných zákoutí vysokoškolského studia, o kterých jsem neměla tušení. Možná ne.

Pokud vás zajímají i jiní lidi než já, dojem, že je to v módě, jsem dostala díky tomu, že podobný článek napsala Krejdom před dvěma lety a Jenda před sedmi. Některé předměty se teď jmenují jinak, ale většina obou článků je pravda furt, doporučuju.

Každopádně tenhle bude o mně, studentce teoretického programu, oboru Umělá inteligence a zpracování přirozeného jazyka, která na všechno kašle, vlastně neví, jací jsou vyučující, protože na přednášky od druhého týdne semestru moc nechodí. Která má na fakultě asi patnáct spolužáků z ročníku na gymplu, takže neví, jací jsou ostatní studenti. Vlastně nevím nic, ale dopadlo to dost dobře a můžu říct, že mě to baví.

Napsala jsem si dost light skladbu předmětů, přesně třicet kreditů (to je o povinný počet za studium vydělený počtem semestrů). Konečně jsem se dlouhodobě pořádně vyspala, na jaře zkusím víc.

IB000 Matematické základy informatiky

Přednáší Hliněný, pokročilá cvičení cvičí Klaška

Předmět jako takový vyloženě ultraízy. Pořád je odněkud slyšet nějaký pláč, ale nechápu ho. Řeší se jednoduchoučké věci typu teorie množin nebo výroková logika, jde zkrátka o to pochopit nějakou kulturu matematického uvažování a jeho zápisu.

Během semestru se píšou čtyři online odpovědníky (pokud člověk není jako já, dokáže počítat do deseti a nakreslit si nějaký Vennův diagram, tak v pohodě), školní písemka s výběrem odpovědí, domácí úkol (u nás jakýsi kombinatorický důkaz, který byl sice v pohodě, ale vyžadoval rozebrání asi deseti případů, přičemž se to celé mělo vejít na jednu A4) a nějaké testíky na cvičení. Z těchto šesti věcí se potom člověku počítají jen čtyři nejlepší, celkem slušný semestrální zisk samozřejmostí, pokud nejste debil. Jít na zkoušku s tím, že už máte předmět určitě udělaný je fajn.

Zkouška má dvě části, první je další počítačový odpovědník, tentokrát hlídaný ve škole. Druhá je nějaká důkazová písemka, ale tu jsem nepsala, protože už jsem po počítačovém testu měla body na A. Ptejte se jinde.

Úskalím předmětu je zejména přednášející, nazýváme ho mistrem rektu. Na slušně položený dotaz ve fóru nečekejte jinou odpověd, než že jste blbec. A hlavně si to neberte osobně.

Pokročilá cvičení s Davidem Klaškou doporučuju, alespoň pokud si myslíte, že by vás mohlo bavit postavit si matematiku takřka z ničeho a odcházet ze cvičení s pocitem, že si nejte jistí, jestli platí 1>0. Šílené byly ale dvě písemky, v rámci kterých jsme získávali body za cvičení. Byl na ně neomezený čas, já na první strávila dvě hodiny, na druhé necelých pět, pokaždé, když jsem odcházela, tam zůstalo ještě něco přes půlku lidí, některé prý musel vyhazovat vrátný. Oproti čtyřicetiminutovému domácímu odpovědníku s podobným bodovým ziskem docela sranda.

IB111 Základy programování

Přednáší Pelánek, cvičí Dohnal

Druhý nejvíc ultraízy předmět, alespoň pro všechny, kdo někdy programovali. Naopak pro lidi, kteří to nikdy neviděli, musel být začátek dost svižný.

Semestrální hodnocení se skládá z pěti domácích úkolů a dvou programovacích vnitrosemestrálek. Druhé vnitro jsem málem nestihla a domácí úkoly ke konci už nejsou úplně na chvilku, tak na to pozor.

Zkouška byla trochu nástraha, papírový test s výběrem odpovědí, teorie a pochopení kódu. Velkou roli tam hrála specifika Pythonu, lehké to nebylo. Doporučuju si před ní udělat odpovědníky v isu.

Přednášky byly super, byla jsem asi na třech a připadalo mi, že o moc lepší už by to být nemohlo (jenže já jsem líná a už všechno umím a stejně se tam nedokopu). Byly tam logické úlohy na rozehřátí, Kahooty, komixy, prostě zábava.

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli si dát normální cvičení, nebo se zapsat do speciální skupiny (nemusíte chodit do školy, ale udělejte za semestr tři větší prjekty v Pythonu a za ně dostanete body). Nakonec jsem se rozhodla pro tu normální a jsem celkem ráda, hned z několika důvodů:

  • Napsala jsem na cvičeních hodně řádků dementního kódu v Pythonu, který teď potřebuju v práci a konečně mám pocit, že v něm umím psát plynule a moc nepřemýšlet nad syntaxí.
  • Neskončila jsem jako můj muž a nemusela jsem nic kit na silvestru těsně před deadlinem (a po něm)
  • Ve speciální skupině bych pravděpodobně za semestr ztratila víc než 4 body a mohlo by to i ohrozit moji známku
  • Byl to takový světlý bod mého týdne, kdy jsem měla pocit, že jsem v něčem fakt dobrá, alespoň oproti všem okolo.

Cvičícího jsem si vybrala celkem náhodně podle termínu, byl v pohodě, občas mě až moc chválil, někdy jsem se z toho cítila dost divně.

Příklady, co jsme dělali na cvičeních i za domácí úkoly, mě většinou celkem bavily, zvlášť úkoly byly ke konci už docela složité a přitom hezké věci, a to mám ráda.

MB201 Lineární modely B

Přednáší Klíma, cvičí Šilhan

Tohle je vedle „trojnuly“ ta těžká matematika. MB201, které má v názvu na konci B, se od MB101 liší tím, že má navíc druhou přednášku, kde se stejná látka vysvětluje víc do hloubky, a ústní zkoušku.

Kdybych si měla vybrat jedny přednášky z těch, na které jsem nechodila a chodit tam, tak to budou ty základní k lineárním modelům (ale přece nebudu chodit do školy v pátek jen kvůli tomu). Ze cvičení se dalo zjistit, jak aplikovat postup, ale pochopit ho už moc ne, na dost přednášek jsem se pak koukala ze záznamu. Na bonusové přednášky pro Bčkovou variantu přemětu jsem chodila poctivě, byly vzrušující, ale že bych si z toho něco zapamatovala, se taky moc říct nedá, jen jsem se snažila myšlenkově stíhat tabuli.

V semestru se píšou dvě vnitra a pět minipísemeček na cvičení. Na vnitra doporučuju se připravit líp než já, hranice známek jsou dost blízko u sebe a každý bod se fakt dost hodí. Minipísemky jsem víceméně zvládala jen s prolistováním sešitu z minulého týdne před hodinou, na písemku je jen pár minut, takže tam bývá nějaký fakt hodně jednoduchý příklad.

Závěrečná písemka byla podobná jako vnitra, možná na ni bylo v poměru ke složitosti příkladů o trochu víc času. Ze zdravotních důvodů nás výjimečně ústně zkoušel Šilhan (cvičící) a ne Klíma (přednášející). Bylo nás tam několik naráz, mohli jsme si vybrat téma, o kterém chceme mluvit a on se pak případně doptal na něco okolo. Svým trumberovstvím na ústním jsem si vysloužila své jediné B.

PB095 Úvod do zpracování řeči

Přednáší Bártek

Můj první oborový předmět, asi ne moc šťastně vybraný. Na přednášky jsem chodila, protože nebyly nahrávané a nebylo k nim žádné cvičení nebo něco, podle čeho bych se zorientovala. Možná to nebylo nutné, z prezentací jsem se na zkoušku všechno naučila celkem slušně.

Jde zde o zvukovou stránku zpracování jazyka a o dialogové systémy. Je to dost o ničem, přednášející se občas půl přednášky zastavuje na nepodstatných věcech, aby pak zajímavé jen projel, neumí vysvětlit používané vzorce, neumí odpovídat na dotazy.

Bavily mě domácí úkoly, například uřit syntetizér zpívat. To nejlepší na vysoké jsou domácí úkoly.

Na zkoušce jsme dostali čtyři ze sady otevřených otázek (není přístupná, ale Bártek ji na přednáškách vesele promítal a my si ji vesele fotili). Následovalo ústní, kde před námi opravoval tu písemku a případně se doptával na detaily (předtím měl člověk hromadu času na to, aby se všechno doučil). Dost to nechápu, protože přede mnou několik lidí tu zkoušku neudělalo nebo udělalo s odřeným éčkem, ale já i holka, se kterou jsem čekala na ústní, jsme dostaly úplně v pohodě A, i když moje ústní nebylo nic moc.

PB150 Architektury výpočetních systémů

Přednáší Brandejs

Ty přednášky mají tři hodiny!!! Byla jsem na jedné a jednu viděla ze záznamu. Ne, že by byly přednášené špatně, ale… tři! Jde tam o dvojkové kódování, logické obvody, paměť a procesor.

Pro připuštění ke kolokviu musíte splnit úkoly v laboratořích (převody do různých soustav a kódů, assembler) a odpovědníky (s otázkama, které budou na závěrečné písemce). Je to fakt na docela dlouho, doporučuju na tom začít pracovat co nejdřív ve chvílích, kdy nemáte co dělat, nebo se z toho před zápisem na zkoušku zblázníte.

Samotná zkouška jsou otázky z těch odpovědníků. Trocha tupého memorování, trocha sčítání binárních čísel.

VB035 English I.

Cvičí Trumpešová Rudolfová

Prostě angličtina. Na každou hodinu se mají přečíst dva články z učebnice Discovering Computers 2011. Povídání, cvičení na gramatiku a tak. Museli jsme psát nějakou stížnost na libovolnou věc a potom si to vzájemně opravovat. Asi dost záleží na vyučujícím, u nás celkem pohoda.

Zápočtový test jsem dala napodruhé, styď styď. Doporučuju se na to alespoň trošku připravit.

VV031 Základy výtvarné kultury I.

Přednáší Žáčková

Nevím proč, ale chodila jsem na přednášky. Promítaly se tam hezký obrázky a já jsem si tam většinou dělala něco svýho. Vždycky se měla dělat nějaká umělecká aktualita a k tomu jsme probírali historii výtvarného umění od počátku křesťanství. Přednášející se do toho obvykle dost zamotala a mnohdy jsme se za tu hodinu čtyřicet vůbec nedostali k té historii.

Stály za to rozhodně výstavy, byly celkem čtyři, já místo jedné něco měla a jednou jsem byla nemocná, ale ty zbylé byly dobré.

Zápočet byl za domácí odpovědník na dvacet minut. Google.

Jako všeobecný předmět zadarmo a možnost vidět brněnské aktuální výstavy s výkladem fajn.

p935 Tělesná výchova – Kick box

Cvičí Wolf

Kick box jsem jako tělocvik měla už na střední, bavilo mě to a chtěla jsem ještě využít svoje nakoupené vybavení, tak jsem si ho zapsala znovu.

Bylo to na sedmou, trošku utrpení, ale cítila jsem se potom fakt dobře. Týdny, kdy jsem vynechala mi to vyloženě chybělo.

Bylo nás tam překvapivě asi půl napůl holky/kluci, lidi, kteří se chtěli mlátit hodně různou intenzitou a na nikoho nebylo nějak tlačeno.

Povolené absence byly tři, já chyběla čtyřikrát, ale přes mail se to vyřešilo a zápočet jsem dostala.

Moc doporučuju.

Ty další věci

Práce

Mám úvazek na 15 hodin týdně, s třiceti kredity naprostá pohoda. Jela jsem systémem tři dny škola (jednou čtyři až šest hodin, jednou dvě, jednou jedenáct :-)) a dva dny hezky na dospěláka v práci. Dost mi to vyhovovalo, mnohem lepší, než tam chodit unavená po škole jako loni, navíc nikdy nenastane takový ten pocit, že máte ještě půlku týdne před sebou, protože se ty jeho části pořád mění.

Menza na právech

V pohodě, jen mi nějakou dobu trvalo, než jsem zjistila, kde získat smažák. Kdyžtak poradím.

Menza na přírodovědě

Pozor na jídlo, co se jmenuje cuketové špagety, je to pěkná zrada. Nejsou to špagety s cuketou, ale špagety z cukety a energetickou hodnotu to má asi tak nula.

IS

Je boží, je v něm úplně všechno, zkoumejte ho a milujte ho.

Zkouška stresu

Odmaturovala jsem. Odmaturovala jsem s jednou dvojkou. Odmaturovala jsem přesně tak, jak jsem čekala. Odmaturovala jsem přesto, že jsem si ve všech předmětech vytáhla otázky, které jsem nechtěla.

Svaťák jsem strávila ježděním na kole, vařením, kompletním vysazováním mléka z jídla, vymetáním grilovaček, stavbou tábořiště, šitím oddílového praporu, preventivním znovučtením maturitních knih a koukáním na videa. Co se týče nějakého učení, kdy bych fakt seděla a něco si cpala do hlavy, jindy než v předvečer zkoušení to fakt nenastalo. A tak jsem se měla dobře.

Zvládla jsem se nehroutit během celého roku. Sama jsem si vyhodnotila, kolik příkladů do matiky bych měla propočítat a zbytek prostě drze neodevzdala. Knížky jsem většinou rozebrala v hodinách. A zvládla jsem se nehroutit ani ty poslední dva týdny.

A pak přišlo to jediné odpoledne mezi slavnostním zahájením a mojí maturitou, kdy jsem si pročetla otázky do informatiky a kontexty autorů v češtině. A najednou konec. Konec veškeré radosti z příjemného životního stylu kombinovaného s příjemným učením realizovaným pouze čtením beletrie a programováním. Teprve tady zapracovala ta atmosféra super vážného zahájení, to, o co se mi zdálo, že se moji vyučující celý rok marně snaží a jen moje naprostí ignorace jim to maří. Zkrátka se mi poprvé v životě zazdálo, že maturita třeba není sranda.

Měla jsem záchvaty úzkosti, neschopná jíst, neschopná spát. Fakt skoro vůbec. Bez jediného racionálního důvodu, zkrátka jen z vážných výrazů maturitní komise, z naprosto zbytečné škrobenosti celé té taškařice. A pak asi ještě ze všech těch lidí kolem mě, na které tohle dopadlo už dřív, kteří se zkrátka někdy začali ze strachu učit, přestože buď na všechno celou dobu kašlali podobně jako já, nebo už to všechno stejně umí v trojnásobném rozsahu.

A ono to nakonec bylo fakt stejně v pohodě, jako jsem čekala celých těch dvacet let před tím. V naší třídě nemáme žádnou čtyřku, však ono by ani nedávalo moc smysl aby jo, nikomu, kdo by se nad tím dopředu zamyslel bez nesmyslných strášicích keců v uších. Kdo? Z čeho? Jak by se to asi mohlo stát? Předně takhle bých čekala, že to dopadne. Před týdnem, před měsícem, před rokem. Vždycky kromě toho jedniného odpoledne.

Ten stres si nakonec své vybral. Jsem nemocná, smrkám, kašlu, maturiťák mě dneska snad zabije. A jsem si jistá, že je to z toho. Prostě to vím. A to mám stejně pocit, že jsem to fakt vyhrála, že se mi to celé soustředilo jen do jednoho dne, nenahradilo to jedny z nejspokojenějších dnů posledních let, tedy svaťák, ani desítky víkendů a večerů přes celý rok. Ale stejně se mi to zdá naprosto zbytečné.

Proč nás všechny celou dobu mučí, aby pak během zkoušky byli tak přehnaně milí, radili nám a přidávali nám body na lepší známku? Proč tolik lidí uvnitř školy mrazí, že mám dvojku z matiky, když je přece skvělá a všem ostatním to je a vždy bude úplně jedno? To je ta zkouška dobrá fakt jen k tomu, abychom se naučili zvládat nepřiměřený tlak? Je to tak životně důležitá dovednost? Musí být?

Jestli jo, tak tam po nás teda alespoň něco chtějte, ať to není taková šaškárna…

Čich

Vždycky jsem měla slabý čich, stejně jako moje mamka a sestra. Mám takovou krátkočichost, dokážu cítit věci, ale musí být buď fakt výrazné, nebo fakt blízko. Obvykle necítím lidi, které neobjímám.

Vážou se k tomu výhody i nevýhody. Nestane se vám, že musíte čuchat něčí smrad a nemůžete to vydržet, ale zase se nemůžete zapojit do konverzace svých spolužaček o tom, že profesor zeměpisu změnil voňavku. Něco za něco. Asi se k tomu váže i fakt, že mi vadí téměř všechny chemické vůně, jako třeba naprostá většina deodorantů, protože jsou prostě o něco výraznější než lidský pach, který mají přehlušit. A pokud si můžu vybrat, jestli na sobě nebo na někom nebudu cítit nic, nebo jakousi blíže neurčitelnou divnou „vůni“, jsem jednoznačně pro nic. A nejsem moc schopná pochopit, jak to mají lidé, kteří cítí a proto se jim tahle nerovnost obrací.

Ale včera večer přišlo něco divného. Já najednou cítím. Úplně všechno, sebe, lidi, oběd, který se vaří dole v kuchyni, strašný smrad záchodové kabinky, mýdlo zavřené v zásobníku. Buď všechno začalo strašně smrdět, nebo jsem právě získala plnohodnotný čich.

Jestli tomu tak je, tak doufám, že tu superschopnost zas ztratím, protože zatím se mi chce zvracet.

Práce

Zajímalo by mě, jestli je tohle subjektivní názor. Jestli jsou takhle zmatení všichni informatici a jiné obory ne. Mě prostě připadá, že když se vyučíte cukrářem, budete do dortu ve škole sypat mouku a v práci taky. Když budete studovat medicínu, tak se budete spoustu let dívat na obrázky lidí, co mají srdce v hrudním koši, a potom budete operovat lidi, kteří sice budou živí, ale pravděpodobně budou mít srdce v hrudním koši.

Ale já se cítím, jak kdybych si doteď celý život plácala bábovičky (a ke konci už se ani nerozpadaly) a hrála si s panenkama na doktorku (a ke konci jim ani neutrhávala nožičky. A teď mám najednou upéct dort do cukrárny a zachránit život.

Raquel

Prý píšu málo hezkých, optimistických a srozumitelných článků. Tak dobře.

Když my bylo šest, rok jsme žili s rodinou v Portugalsku. Rok je málo na to, aby se člověk naučil plynně mluvit, chápat a patřit, ale moc na to, aby od tam člověk odjel nepoznamenán, zvlášť když to v té době byla sedmina vašeho života. Takže Portugalsko mám prostě ráda, přestože si ho napamatuju dost na to, abych si tím mohla být jistá.

Před pár lety jsem si říkala, že by bylo zajímavé najít svoje tehdejší spolužáky ze školky, ale skončila jsem na tom, že znám jen jejich křestní jména a v jednom případě výslovnost příjmení. Takže celkem na nic.

Ale včera jsem se vrátila ze svatby a na facebooku na mě čekala žádost o přátelství. Kupodivu to nebyl žádný z hostů, se kterými jsem se ten večer bavila, ale osoba jménem Raquel D. S., se kterou sice nemám žádné společné přátele, ale zato chodila do Escola Secundária Padre António Vieira a zmocnilo se mě podezření. A fakt, dlouhá anglická zpráva o tom, jak se s dalšími našimi spolužačkami trojčaty rozhodly, že najdou celou naši třídu a že já jsem byla fakt oříšek.

A tak jsem dojatá a vzrušená a mám kamarády a zase tam jendou fakt hodně chcu zpátky. Vidina erasmu na univerzitě, ke které ta školka patřila a kde teď ty holky studujou je prostě úžasná.