Erasmus dny 4-5: spolubydlící a muzea

V sobotu nám přijela první spolubydlící! Jmenuje se Pauline (netuším, jestli to píšu správně), je z Francie, a přivezla si kamarádku a čtyři kufry.

Já jsem zjistila, že mám něco s nohou. Jako boty jsem si s sebou vzala sandále, pohorky, a mezi několika páry tenisek jsem doma poněkud neuváženě náhodně sáhla po barefoot variantě. Nevím, jestli to znamená, že chodím blbě, ale po třech dnech delších procházek po betonu ve zmíněné obuvi jsem se ráno probudila s tím, že mě solidně bolí došlápnutí na levou patu. Doma je nosím docela často a nic mi není. Nevím.

Každopádně z toho vyplynulo, že o víkendu asi nevyrazíme na žádné delší výlety, a že ty boty nebudu nosit, dokud mě to nepřestane bolet, protože chodit v nich bolí hodně.

Víkendový nechodící program se ale naštěstí docela nabízel: většina muzeí v Barceloně je někdy zdarma – obvykle v sobotu nebo v neděli odpoledne. A protože Petr rád chodí se svými přáteli do různých muzeí moderního umění, vybrali jsme ze sobotní množiny muzeum moderního umění. Od našeho domova je to pár set metrů.

Čtěte více

Je to sranda

Chodit do tanečních.
Být posedlá Medvídkem Pú víc než kdy jindy.
Číst celý večer nahlas básničky v angličtině do ochraptění. Protože chci. A ještě mi zbývá druhá knížka, až budu mít čas.
Nemít čas.
Chodit po tanečních na sedmou do těláku.
Dobře šplhat.
Zásadně si nesedat k tomu víc kůl stolu, který se vytvořil až jako druhý. Protože je to velezrada a pohrdám lidma, co to dělají.

Ale nejlepší jsou stejně ty taneční. (A Koníček po nich, samozřejmě.)

Na druhých tanečních kytku, nebo čokoládu? Čokoládu, čokoládu, ČOKOLÁDU! Já chci čokoládu! V téhle situaci určitě. Jen mám pocit, že tenhle názor se mnou nikdo nesdílí. Takže se bojím, že ho nesdílí ani ten člověk, který mi ji má dát, a dá mi kytku, a já ji fakt nechci. Protože kytka něco znamená a neměla by se dávat jen tak. Nechci ji vyhodit. A tu čokoládu fakt chcu. Protože je dobrá.

A čte můj blogísek.
To udělal jak? A čte si i napojená blogísky??
Nevím, věděl o mém článku s lehkou opilostí a tak!!

Cože? Cože? Cože? Ne, vážně, tohle by mě fakt zajímalo. Asi nemá smysl se takhle ptát. Nebo jo? Ne, že by mi to vadilo. Asi. Když ho čtou rodiče a všichni, tak už mi nemůže nic vadit. A ne, že bych nepřemýšlela o tom, jestli tahle nebo podobná situace může nastat, ale… Je to zvláštní.

-Lucie tančí líp než ty.
-Všichni tančí líp než ty.

Mám ráda pivo. Pivo opíjí dobrým směrem. Fakt mě těší nemít mluvicí zábrany, zvládat trochu i politiku a tak. Taky mám pocit, že jsem se včera večer konečně naučila říkat „Prosím?“, ať mi to zní jakkoliv divně. Snad. Jistým způsobem mi pivo usnadňuje život. Asi jsem alkoholik.

Chci čokoládu. …vydechne tě s šerem do ulic…

Ach.