„Stejně nevím, co tím přesně myslela.“
„Já asi taky úplně ne. Ale bylo to milý.“
„To každopádně.“
Jakože hodně. Oblíbený učitel mnou neoblíbeného předmětu je jasný asi už dlouho. Ale teď ještě víc.
Jestli si tyhle řádky budu za pár let číst a nebudu si pamatovat, k čemu se vztahují, vyhrazuji si právo se praštit.
Jo, bylo to trochu divný. Ale tak hrozně správně.
Všechno záleží na tom, jestli alkohol nás nutí říkat to, co si doopravdy myslíme, nebo jestli loknutí z každé flašky, která se mi dostane do ruky, samo o sobě způsobuje, že jsem smutná, nebo jestli to vážně nebylo alkoholem. Stále ještě to nejsem schopná posoudit. Ale (a+b)3 jsem odříkat zvládla…
