Občas mám divný strachy

Asi nechci vidět, jak se na mě zas bude po tomhle článku kdo dívat.

„Můj taťka slyšel teď v šalině nějaký dvě holky bavit se o …, tak jsem přemýšlela, jestlis to nemohla být ty…“
„Ne, asi ne.“
„Nojo, ty se s žádnejma holkama nebavíš.“
Úsměv.

No, ale jo. Možná nebavím. Možná jsem se po dlouhých letech zas dostala do fáze, kdy se s holkama fakt nebavím. Nebo bavím, ale míň než je společensky únosné. A možná se mi to jen zdá, já nevím.

Už jen to hloupý snažení o řazení lidí. Jen tak z principu. Kdyby mi někdo řekl, ať napíšu třeba určité x>3 svých nejoblíbenějších lidí ze třídy, tak to nedám. Asi bych zvládla celkem libovolné x kluků, to by nějak šlo, ale holky jsou prostě taková jednolitá masa, sice rozdělená do dvojiček, ale vcelku pořád masa. To, jak moc s kým konverzujete ovlivňuje pouze to, jak daleko od něj sedíte, mám dojem. A pak je to takové neosobní. Není povoleno se v té mase o moc víc vázat, není povoleno se s někým pohádat. V tak malé a tak podivně uzavřené skupině by to mělo příliš velké následky. Beru to, ale děsí mě to.

Poslední dobou jsem trošku zlá. Budu zlá činy, a už teď jsem zlá rozhodnutími. Na většinu lidí budu hrozně kašlat. Na rodinu, na kamarádky. Budu zlá a budu šťastná. Trochu ekvivalence. Dost smutná ekvivalence. A vrtá mi v hlavě.

Vím, že jsem to říkala někdy před rokem. Že mnohem radši trpím, než se bojím, že kvůli mně trpí někdo jiný. Ono zní hrozně namyšleně tohle o sobě prohlašovat. Jenže tehdy mi to nikdo nevěřil. A já jsem si vážně přála, aby mě teda všichni opustili, jen mi konečně přestali klást něco za vinu. A aby mě nenutili se rozhodovat ve chvílích, kdy všechno bude pro někoho špatně.

Teď se to seběhlo, ty květnočervnový akce. Na ulívání se ze školy se asi neříká jen tak ne, už jen z principu. A já se fakt těším. Z přísně egocentrického a přítomností žijícího pohledu. Jsou to tři (nebo čtyři?) týdny ježdění všude možně s různejma klukama. Cítím se provinile vůči sestřičce a 37, protože mi to připadá prostě blbý, je tak opouštět, když vím, že já jsem bez některé z nich doma taky většinou opuštěná. Dost mi asi vadí, že nebudu na oddílovejch schůkách, egocentricky. A trošku mi vadí to odloučení od masy.

A tady přichází pravá pointa článku, snad. Prostě z té masy možná vybočuju, ale možná se mi to jen zdá. Ne sama sebou, to vybočuju kdykoliv kdekoliv, ale prostě sociálně. Že nejsem v té mase tak pevně, jako ostatní. Bavím se s klukama, jako jsem si vždycky přála, a konečně se mi to i trošku daří. Čuchat k profesorům se mi zdá pokleslé. Chichotat se mi zdá pokleslé /*A zdá se mi to pokleslé, i když se chichotám já.*/ A tak. Jsou i klučičí pokleslé věci, ale ty mi většinou nevadí tolik. Myslím.

Jenže vybočovat z masy je špatně. Zdá se mi to riskantní. Co kdyby se někdy v mase řešilo něco důležitého a já o tom nevěděla? Masa je velká, já jsem sama. Vystupovat z masy se nemá. Je to nespolečenské. A masa má v celotřídním kolektivu důležité postavení. Co řekne masa platí a nebýt v mase znamená nemít na masu vliv. Hlavně že tolik lidí zajímá, co se píše na holčičím chatu. Nic. Nic zajímavého.

Na lyžáku jsem si pořád nebyla jistá. Jestli trávit večery a některé noci na cizím pokoji je správné. I když mě to baví. I když já chci. I když na tom drbacím čaji mě to nebaví a tam jo. Žádnou holku by od tam nikdo nevykopl, kdyby přišla. Jenže tam by to zase nebavilo žádnou z nich. Takhle to bylo fér. Asi.

Zatím mi na to nikdo přímo nic neřekl. Jenže nevím, co si o mě kdo myslí, co si říkají mezi sebou. Netuším, proč mi to tolik vadí. Netuším, proč to všechno píšu. Ale prostě… Tohle je prostě divný.

Vzduchoplno

Dneska jsem vstala ve 14:41. Přesně. Spát jsem předtím šla někdy po půlnoci. A pak jsem nedělala nic. Myslím. Uteklo to.

Řekla jsem si, že dva dny volna strávím spaním a psaním. Měla bych i psát. Hmch.

Došla jsem k názoru, že můj život je přece jenom o něco zajímavější, než životy většiny ostatních lidí, co znám. Což je na jednu stranu trochu smutný, protože nechápu, jak oni žijou, když si stojím za tím, že můj život je nudný. Ale vcelku je to pozitivní.

Žiju. Jako fakt Žiju. Tak nějak dostatečně. Usoudila jsem, že Velikonoce byly nejpovedenější oddílovou akcí za poslední dva roky. A to se vyplatí.
A předtím byla středa, která byla nejdivnější středou za taky hodně dlouhou dobu. Oznámením jdu ven telefonující mamince v osm večer před výpravou, nesbalená, s tímhle vůbec nepočítající a přesto nakonec puštěná počínaje… a tím zbytkem konče.
A byla jsem dost opilá na to, abych řvala na sál plnej tancujících sekyrkářů slovní spojení jako „Euklidův algoritmus!“ a taky dost na to, abych nezvládla napoprvé správně říct vzorec pro (a+b)3. Ale rozhodně ne dost na to, abych se smířila s tím, že mě tam někdo dotáhl. A stejně jsem se pak celou cestu domů smála. A směju se furt, když si na to celý vzpomenu. Jsme matematický trosky. Ale mě to nevadí, jestli to někoho zajímá. I když ty pohledy našich známých stály taky za to. Myslím, že trošku odmítám mít se Sliznicem společnou zahraniční politiku, alespoň dokud bude v pubertě.

Jo, a mladí ekologové jsou celkem fajn. Nebo jsem si dokázala vystačit bez nich. Každopádně tři dny ekologické olympiády byly o něco víc fajn, než většina akcí s ne až tak moc známou sociální skupinou. A to se taky vyplatí. Dokonce jsem začala i uvažovat o tom, že bych chtěla postoupit do krajskýho kola i příště. A to bych asi měla udělat se stejným týmem, pokud máme být dobří. A… no sakra. A učila jsem Řečkovičáky o půl druhé ráno programovat, zatímco ostatní chlastali a to považuju za důležité.

A zítra se jde na kolo. A do čajovny. Takže to asi nebude úplně den strávený spaním a psaním. Nemůžu se rozhodnout, jestli bych chtěla víc dnů strávených spaním a psaním. Doufám, že moje kolo jezdí. Doufám, že čajovna nejezdí. Ale o tom asi zas tak moc neuvažuju.

Vím, že za uplynulou noc jsem si dvakrát schválně říkala Probuď se, probuď se a věděla jsem že spím. Problém je v tom, že si pamatuju na ten blbej pocit po tom, co jsem to ukončila a říkala jsem si, že je hloupý, že teď nevím, co se stalo dál, ale vůbec si nepamatuju, že bych byla vzhůru. Prostě jsem se podle mě probudila někam jinam. Buď do nějakýho rámcovýho snu, nebo rovnou do toho z kterýho jsem se probouzela potom. No a tohle se mi prostě normálně nestává. A bylo to divný. A tak.

A tenhle článek se jmenoval vzduchoprázdno, ale je nakonec celkem plný.

Všechno se musí zaznamenat.

Just a lonely day

To by člověk nevěřil.

Že ve chvíli, kdy chybí z celé třídy právě tři lidi, to můžou být právě ti konkrétní tři lidi, kterým se chybět nedovoluje, a pokud teda, tak jen a pouze v sudém počtu. A bez kterejch se cítí takhle.

//Právě jsem učinila prozření. Psaním spojek na začátky vět získáte nejen osobitý styl psaného projevu, nýbrž i získáte spoustu času, který byste v opačném případě ztratili uvažováním o čárkách ve větě. A nebudete v nich dělat tak moc chyb. A na mobilu si ušetříte jedno ťuknutí a zase ztratíte jeden „znak“ esemesky za velký písmeno.

No, každopádně je to hrozně divnej pocit. Protože po lyžáku jsem říkala něco o tom, jak jsme supr celek. Což si myslím furt. Ale nějak mě ti ostatní lidi tak moc nebaví. A jsou rozskupinkovaní a já k nim nepatřím.

Nasdílela jsem si s Joe Google kalendář, abych o nás mohla říkat, že máme hluboký vztah. Leč když jsem jí vysvětlila význam události Hřbitov, tak se mi smála. Tss.

Já asi nechápu, jak jsem mohla před nějakýma třema rokama žít. I když je fakt, že ta tupá existence se zrovna dvakrát žitím nazývat nedala, ale stejně.

Celej můj život je o lidech. O docela malé množině lidí, kteří mi buď něčím vadí, nebo je mám z nějakého důvodu ráda. Případně od obojího trochu. A vlastně nic jinýho pro mě není důležitý. Vůbec. Nic.

Třeba důležitost toho, že mi vychází trojka z matiky spočívá pouze v tom, že si nejsem jistá, co si moji kamarádi myslí o hloupých lidech. Nemyslím si, že to, co se učíme k něčemu je. Ale stydím se za sebe.

A naprosto úsměvný mi připadá moment, kdy mám před sebou dvě písemky, přičemž na jedné z nich je stejný počet bodů, jako mám já od začátku roku. A skutečnost, že úplně přesně o tomhle se mi zdál sen před půl rokem, který byl tak divný a tak jsem ho nemohla unést, že jsem si podruhé v životě uvědomila, že se mi něco jen zdá.

A teď fakt. A tentokrát jsem to řešila správně. Teoreticky. Ztráta dvou bodů v jednom příkladě za přesně opačné přečtení zadání. A nemůžu se probudit. Ale přece nemůžu ani brečet. Nějak té kurzívy zneužívám. Ale bylo to trochu míň hrozný než v tom snu.

A mám pocit, že si moje odstavce celkem dost odporují.

Namyšlenej Jarošák. To je ono. Tak by to řekla řekla ta, od které bych se měla tolik co učit. Mám pocit, že tak zhruba od svých pěti let jsem se nikam neposunula. Vím, že moje já před jedenácti lety mi byla mnohem podobnější, než ta třeba před pěti.

Před jedenácti lety jsem:

  • měla politický názor, který teda už nemám
  • se byla schopná hádat s učitelkami ve školce o tom, jestli je čtverec kosočtverec, což jsem stále
  • psala celkem fajn povídky a básničky, přičemž schopnost psát povídky jsem již ztratila
  • docela slušně kreslila, oproti ostatním dětem
  • byla necelý rok ve výborně fungujícím vztahu, což jsem teď shodou okolností taky
  • měla super kamarády, které teď mám i teď
  • byla šťastná, což o sobě taky ráda prohlašuju

Jenže mám nepěkný dojem, že tehdy jsem byla ve spoustě věcí nadprůměrná. Mám nějaký utkvělý pocit, že jsem v pěti letech byla bohem. A že kdybych si na pár hodin sedla do naší matiky, chápala bych to skoro srovnatelně, jako teď. Lidi kolem mě se učí, chápou, rostou. A já… ne moc.
A ani nemám takovou chuť růst. Odmítám učit se do matiky, když jsem to nikdy nedělala, nechci. Pořád věřím, že na to mám i tak. Ta stejná čest, která trpí, když mám blbý známky, trpí i ve chvíli, kdy bych se měla připravovat na něco, k čemu stačí použít logiku, a navíc je mi to do budoucna k ničemu.
A schopnost umět se bavit „s kýmkoliv o čemkoliv“ a tak podobně pro mě taky není asi tak moc důležitá, abych se kvůli tomu snažila o všem něco vědět.
Protože, a teď se konečně vraťme o x odstavců zpět tam, odkud jsem původně vlastně nechtěla odbočovat, mi jde jen o tu malou množinu lidí a ne o můj vlastní rozvoj. A trpím až zpětně.

//zde by mohl končit dlouhý text nazvaný jako polopoznámka, protože zdejší text se nepěkně větví. Ale nevím, jak bych ji označila.

Štve mě, že pokaždé, když mě napadne jít do béčka či céčka, zjistím, že jsou na obědě, nebo mají dvojhodinovku, nebo tak něco. Úplně mi to brání v jakékoliv socializaci a stýská se mi po nižším.

Štve mě, že se zbytkem spolužáků se dá sice žít, ale prostě to není tak zábavné.

Na zahnání osamělosti jsem si o obědové přestávce koupila kilo jahod. A kluci, co kolem mě sedí v matice je ani nejedli, protože máme málo blízký vztah na to, aby si to dovolili.

A přitom celej život toužím být součástí spíš malé uzavřenější skupinky lidí, ne jen (i když třeba ne úplně bílá) ovce ve velkým stádu. Ale koho by napadlo, že hodláte chybět všichni naráz?

A kdo by věřil tomu, že nás považuju za uzavřenou skupinku?

Místo pro nějakýho extroverta

Sere mě jeden můj pocit.

Je to pocit, který by mě vůbec srát neměl.

Vlastně je to pocit, který bych vůbec neměla mít.

Má totiž naprosto nesmyslné důvody. Má důvody, ale ty jsou postavené na hlavu.

Myslím, že mám moc kamarádů a známých. Tečka.

 

Já byla vždycky taková ta, co je ráda mezi hodně lidma, ale moc toho nenamluví. Prostě poslouchám, udělám si z toho, co jsem slyšela, nějaké názory, které pak doma napíšu někam na internet a mám z toho radost. Rychle se nikdy pořádně neseznámím, jednak proto, že nemluvím, druhak proto, že jsem asi divná a strašidelná. Když mě znáte dýl, tak už s váma možná i začnu komunikovat, ale divná a strašidelná jsem furt, takže dost často nastane situace, kdy mě buď milujete, nebo nenávidíte, to už tak u divných a strašidelných věcí prostě bývá.

Dostala jsem se teď do fáze, kdy se cítím příliš milována. Nechci to přehánět, ale mám pocit, že jsem nějak moc oblíbená.

Nezasloužím si to, to zaprvé. Všude je spousta moudrejch, sympatickejch a zábavnejch lidí, kteří se neleknou toho, že se s nima bavíte a zajímají vás. Když někoho zajímám já, zvlášť pokud to jsou starší nebo tak nějak společensky oblíbenější lidi, mám prostě pocit, že to není mnou jako člověkem, ale prostě proto, že jsem se jim vecpala, což je přesně to, co dělat nechci a nedělám. Stejně jako když mě mají rády oddílový děti, tak mám jako první pocit, že je to tím, že jsem moc hodná, moc rozmazlující, moc spiklenec, i když to je třeba vážně dobře.

A hlavně na to prostě asi nejsem zvyklá. Mám dojem, že se mi teď setkala ta správná doba vytrvání ve svých sociálních skupinách s věkem, kdy mám potkat spoustu nových lidí. Protože prostě, kdy jindy najednou můžete prostě jen tak jít jen tak do hospody s kamarádama svých kamarádů? Kdy jindy se tak zvyšuje ten počet lidí, kteří mě najednou berou jako více méně sobě rovnou? Prostě šestnáct.

A já mám všechny taky fakt ráda a chci všechny poznat a se všema se seznámit. Jen mě to hrozně vyčerpává. Hrozně mi vadí, když mám zaplněnou kapacitu jmen v mozku. Hrozně mi vadí, když jezdím po městě a vidím lidi, co určitě znám, ale netuším odkud. Děsí mě, jak je jich čím dál víc a bude jich čím dál víc.

A k tomu ještě vzpomínky na lidi, který jsem už prostě musela vypustit a léta neviděla a vadí mi to.

A pak nastávají chvíle, kdy jako jediná v místnosti prohlašuju, že bych nechtěla mít víc kamarádů. Ale stejně nevím, jestli je to pravda.

Jsem ráda za všechny, kdo mě mají rádi.

Jsem ráda za všechny, koho znám.

Ale prostě nejsem ráda, jak to neumím zpracovat.