Na Valentýna nás od dvanácti čekalo první cvičení ve škole. Ale nic není, jak to člověk plánoval.
Můžete si všimnout, že v posledních příspěvcích jsme výletovali docela řídce a často jsme někam nešli, protože jsme byli unavení. Konkrétně, Petr měl někdy od půlky týdne rýmičku, která způsobovala, že každý druhý den prohlásil, že nikam nejde, a mě v neděli začalo škrábat v krku a chtělo se mi celý den spát. Ale když R. Petrovi v sobotu do telefonu říkal, že by mohl mít omikron, bylo to něco, co nás do té doby vůbec nenapadlo.
Doteď jsme se cítili jako nedoknutelní nadlidé, kteří se tomu až doposud dokázali vždy vyhnout, měsíc po třetí dávce…
Každopádně místo toho, abych se před svým prvním školním dnem pořádně prospala, celou noc jsem strávila pocením, převalováním a horečnatýma snama o průvodech proudících spletitýma uličkama Gotické čtvrti. A bylo mi jasný, že tohle je blbý.
