Archiv rubriky: Deníček?

Raquel

Prý píšu málo hezkých, optimistických a srozumitelných článků. Tak dobře.

Když my bylo šest, rok jsme žili s rodinou v Portugalsku. Rok je málo na to, aby se člověk naučil plynně mluvit, chápat a patřit, ale moc na to, aby od tam člověk odjel nepoznamenán, zvlášť když to v té době byla sedmina vašeho života. Takže Portugalsko mám prostě ráda, přestože si ho napamatuju dost na to, abych si tím mohla být jistá.

Před pár lety jsem si říkala, že by bylo zajímavé najít svoje tehdejší spolužáky ze školky, ale skončila jsem na tom, že znám jen jejich křestní jména a v jednom případě výslovnost příjmení. Takže celkem na nic.

Ale včera jsem se vrátila ze svatby a na facebooku na mě čekala žádost o přátelství. Kupodivu to nebyl žádný z hostů, se kterými jsem se ten večer bavila, ale osoba jménem Raquel D. S., se kterou sice nemám žádné společné přátele, ale zato chodila do Escola Secundária Padre António Vieira a zmocnilo se mě podezření. A fakt, dlouhá anglická zpráva o tom, jak se s dalšími našimi spolužačkami trojčaty rozhodly, že najdou celou naši třídu a že já jsem byla fakt oříšek.

A tak jsem dojatá a vzrušená a mám kamarády a zase tam jendou fakt hodně chcu zpátky. Vidina erasmu na univerzitě, ke které ta školka patřila a kde teď ty holky studujou je prostě úžasná.

Dvě noci jsem nespala, je to moc složitý

První si nepamatuju.
Druhou mě bolel zub.

Potřeba restartovat vlastní hodnotu.
Strach ze sebe, nové vydání. Čeho všeho jsem schopna, aniž bych o tom věděla? Co kdyby tam se mnou byl někdo jiný? Co se to stalo? Jak? Proč? Na která místa v tomhle městě smím ještě vstoupit a nepropadnout se hanbou?
Otrava alkoholem. Těší mě.
Dávicí reflex. Těší mě dvakrát.

Alespoň teď mám písničku o sobě.

Puberťačky v šalině

O nohách jsem už dlouho nepsala, trošku proto, že už mě to moc nebaví, trošku proto, že si na tom vážně nechci stavět image, ale ona je to někdy fakt sranda. A je to takové hezké jarní téma.

Já fakt nevím, proč na mě v květnu vždycky celý Brno čumí jak… asi jako všichni, když jsem v sobotu běžela přes celej kemp jen v mokrejch slipech a podprsence, ale v srpnu nebo září už jsou moje nohy všem úplně ukradený. Zajímavej fakt, někdo by o tom měl napsat SOČku. Každopádně každý květen zažiju tak jednu nebo dvě scénky vážné pozornosti spolucestujících v MHD a pak už dobrý.

Dneska jsem poprvé v tomhle roce jela do města v sukni bez punčocháčů (a bez padesátilitrovýho baťohu na zádech a propocenýho trička, takže jsem nevypadala nenápadně). Pohledů bylo nemálo, ale to je v pohodě, já se na lidi taky dívám, to je taková vlastnost všech, co mají oči. Ale opravdová pozornost o krásu mých lýtek přišla až večer, kdy jsem přistoupila ke třem úžasně zmalovaným třináctkám. Vlastně skoro nemluvily, jen se smály. Hodně vesele, celých sedm zastávek, než vystoupily. A taky fotily. A ne jednu fotku, ale tak padesát. Po několika minutách soustavného „cvakání uzávěrky“ jejich smartphonů už jsem to nevydržela, otočila jsem se na ně a zeptala se, jestli mám nějak zapózovat. Prej nemusím. Tak jsem si dál četla schéma tramvajových linek, ony si dál neohroženě cvakaly a bylo nám dobře. Jen se mi pak začala trochu klepat kolena, snad to nebudou mít moc rozmazaný.

Jen jsem se zapomněla zeptat, jestli to plánujou dát na Divnolidi v MHD nebo na Viděno v Brně, abych jim to mohla lajknout.

Moje chlupy tak rády dělají lidem radost!

Duben!

Měla bych jít spát, abych ráno konečně zvládla vstát. Abych se mohla učit dějepis. Ale.

  • Poslouchat ze spotify ukrajinské indie, co máme z neznámého důvodu na nějakém cédéčku vypálené vzadu za Púem pod názvem RUSKÁ HUDBA.
  • Koupit si s Velblouďaty na Svoboďáku jahody a salko a jíst jahody se salkem a mýt se v čerstvě kašnícím pítku.
  • Dokonale pokazit praktickou část celostátka, protože si moc věřím.
  • Aspoň to mám za sebou.
  • Nechat se balit na kytarovce párem z Plzně, co nechce, abych ještě chodila spát a nabízí mi nápoje.
  • Nebo co to jako sakra mělo znamenat.
  • Serou mě lidi, co pijou na bezalkoholové akci > Já bych pít neměla > Má ten zákaz nějaký smysl? > Chtěla bych se zase někdy zvládnout opít a nerozbrečet se > l∈ℝ: ∀x∈ℝ: ∃n∈ℕ: ∀m∈ℕ; m>n: |f(m)-l|<x. A ani nebrečím. Su fakt dobrá.
  • Vymyslet super hru v několika modifikacích a hrát ji celé dvě hodiny.
  • DDD teorie vztahů a tak
  • 11/12 nadcházejících víkendů oddílových.
  • Asi je to fajn.

Spím

„Proč jsi mi neřekla, že máš takové problémy?“
Připadám si trošku, jako když mi moje angličtinářka v páté třídě kvůli dysortografii odpouštěla, že se neučím slovíčka.
Můžu svého zdravotního stavu zneužívat dle libosti, a nebo ho taky tajit.
Můžu dělat z komára velblouda, nebo z velblouda komára.
Můžu věci překrucovat a lhát, nebo přiznat pravdu a trpět kvůli tomu.
Můžu to tak chtít dělat, nebo mi to může vadit.
Vadí mi, jak svět funguje.
Jo, možná se rozbrečím z toho, že se na mě někdo zatváří kvůli pozdnímu příchodu, klepu se po třech dnech bez prášků, ale tu práci jsem odevzdat mohla. Už dávno.

***

Venku začíná být hezky. Mám celkem novou jarní emoci, touhu po úniku. Škola mě letos nebaví, nechce se mi tam, nevím, co tam dělám. A v létě je to více méně na sebrání celty a spacáku a jití někam. Nemám na to odvahu/nejsem na to dostatečně mimo, ale bylo by to krásný. Tak aspoň o prázdinách, tak aspoň s někým, když ne sama, ale co nejvíc. Potřebuju. Potřebuju hory, lesy, louky, rybníky. Borůvčí. Jít bez pevného místa a času.
Musím si konečně koupit tu celtu.
Škoda že letošní prodloužený víkendy nejsou prodloužený.
A do prázdnin vlastně nemám volný ani ty normální.

***

Motají se mi sny a realita.
Chci se konečně probudit a začít dělat věci.
Nerozespalá.

Postupně prázdniny, někdy až den po dni

Vánoční výprava, největší polštářová bitva všech dob, polštářová válka, kde polštáře nejsou zbraně, ale kořist. DDD nepochopil její smysl, smysl polštářů jako podestýlky a schovával si svoje úlovky ke mně do skladu. Bojoval ale udatně, důkazem budiž, že si šel v půlce smýt na záchod krev z obličeje. Ale podrásaní jsme byli všichni.

Po návratu jsme se sestřičkou a Džankem (Drakeovo nové jméno, neboť je prostě lepší a míň nepřirozeně cizí, vzniklo na Silvestru a vlastně s ním taky nemá nic společnýho, ale to je na tom to dobrý) navštívili jakejsi rozpadlej dům. A pak jeli do Ikey kde jsme zasquatovali jeden ukázkovej byteček a posadili se na pohovku a dali si dárky pod stromeček a hrály tam koledy a nějací lidi si prohlíželi naši koupelnu a bylo to prostě naprosto výborný. A dali jsme si dohromady jedny masový kuličky a jede zákuseček a jéje. Prý jsem jako jejich tchýně, ach jo.

Zaspala jsem celý školní basketbalový zápas. Nevadí.

V úterý ještě poslední turbomošt a hřiště s partnery. Moji kamarádi nás sledují, ale protože se bojí lidí, setřeseme je davem na Svoboďáku. Kašel.

Vánoce klasické, chalupové, rybníkové, jídelní a ponožkové, akorát kašlu a spím. Z tradic se stávají stereotypy a nic mě neokouzluje tak, jako poprvé před dvěma lety. Sousedům se narodilo jehně. Spím.

Ještě jedna návštěva Flexaretu se sestřičkou a Džankem před odjezdem na Silvestra. Pohovka je obsazena. Už se na sebe lepí skoro dost na to, aby s nimi nebylo úplně příjemné trávit sama čas. Ale říkám skoro. Neznámý člověk mě sprdne, že moc nahlas na veřejnosti prezentuju drby o nezletilých členech jeho skautského střediska. Teda ne drby, fakta. Jsem v rozpacích, pardon, že neumím mluvit potichu, pardon, že vtipný věci nejde neposílat dál.

Čtyři dny na Pecanově chalupě, Silvestr. Šest mých nejlepších kamarádů a Pecan, to je sen. Se sestřičkou a Džankem jedeme vláčkem a pak pěšky po žluté. Sestřička se nechává slyšet, že jede jen kvůli tomu vlaku, ráda jezdí vlakem. Ve Žďáru nemůžeme sehnat komprimátový mix, ale i tak je cesta celkem papačka, značky si nazdařbůh křižují pole, je úplná tma, ztrácíme se jenom trošku. Značky, mapy, hvězdy a posedy. Když dojdeme, všichni se na nás koukají jak na úplný blázny, nic nechápou, ale kdo by sakra jezdil autobusem, aby tam byl o hodinu a půl dřív a povídal si s cizí babičkou a kdo by sakra chodil po silnici, když může jít lesem?

Petr dobře vaří. Vlastně všichni, kdo vaří, dobře vaří. Můj oblíbený pár dobře umývá nádobí. Já myslím, že docela dobře krájím cibuli, ale jistá si tím nejsem. Máme s V. asi kilo zázvoru, tak ho dáváme do všeho, Pecan to nechápe, už zase. Jdeme za západem slunce a lezeme všichni do jednoho posedu. Sestřička a Džanek si nechtějí Poníkem nechat spojit spacáky, ale na jedné posteli spolu klidně spí a sluší jim to. Pecan leze do naší postele. 37 se dívá na hokej. Pecan soustavně ladí Novu. Slepice jsou nasraný, asi dostaly špatný jídlo. Na to, jak málo pijeme zmizí hodně alkoholu.

Na Silvestra jdeme do Tří Studní pro pivo na benzinku a taky je tam rybník. Na hladině vrstvička ledu, ale sestřička tam leze nohama, trošku si je o něj poškrábe a rozbije ho, takže máme volný prostor. Když už s sebou celou cestu táhnu ručník, musím ho použít. Já, V. a Poník lezeme nazí do vody, ostatní čumí a fotí. Asi tak v půlce oblíkání zpět přestávám cítit končetiny, ostatní mi zapínají bundu, zavazují tkaničky a tak. Je mi zima jak psovi, jdeme do hospody na čaj, litujeme číšníky, co na Silvestra večer pracují. Rozmrzáme, vydáváme se zpět, je už zas pěkná tma, Pecan, osamělý alkoholik mezi námi exoty je už pěkně nasypanej a bojí se, že nenajde cestu domů, ale jsme úspěšní.

Půlnoc trávíme na dětským hřišti. Spíš nic moc hřiště, je tu věc, které se sestřičkou a Džankem říkáme tulicí houpačka, ale jen malá, párová a všechno je tu maličké. Petr nakódil odpočítávadlo s růžovým pozadím, které o půlnoci pustí Ježíše od Muchy. Pijeme svařák ze šufánku. Voláme lidem. Náš matikář nám přeje veselé vánoce.

Doma píšu ZMP.
Líbí se mi Python.
Doma píšu ZMP.
Píšu ZMP.
Píšu ZMP!

Podzimní časy

Rozbrečela jsem se po několika desítkách minut strávených na obzvlášť pártoškovité pártošce před dvěma týdny. Baví mě zavírat se na záchody a do komory a tvářit se, že tam děláme nějaký prasárny, protože pak lidi netuší, jak zoufalý to se mnou ve skutečnosti je.

Ta oslava byla vlastně úplně stejná, jako příšerná oslava A. patnáctin kdysi dávno. Akorát tenkrát jsem byla malá a vzorná a skoro jsem nepila, zatímco teď su stará a alkohol mě přestal bavit a skoro nepiju. Což zní v osmnácti fakt vtipně.

Možná by bylo lepší všem tvrdit, že nepiju, protože su těhotná. Zaprvé by nebyly žádný nervy s tím, komu říkat, že beru antidepresiva a pro koho mají zůstat pod obecným léky a zadruhé by to byla mnohem větší sranda.

Nakonec na přišel Petr, začali jsme počítat matiku a svět byl v pořádku, více méně. Tak to se mnou je.

***

Následujícího dne si Lůca posteskla nad tím, že Němci, se kterýma má naše škola výměnu, jsou většinou tak o rok nebo dva mladší než ona a to je na nic. „S takovejma lidma se mi obecně baví asi nejlíp.“ Prej jsem fakt divná, když jsem ještě navíc o celej rok starší než ona. Děťátka, zato vy jste ták dospělí…

***

Trávím čas s těma lidma, co je jim patnáct. Vysvětlujeme Chemikovi, že spolu nechodíme chlastat, ale žrát komprimátový mix a kebab. Tak to pak prej jo. Čistíme si zuby na mostě, abychom mohli plivat do řeky a okupujeme dětský hřiště v centru Brna. Nacházíme zídku, ze které se dá dívat na šaliny. Přidává se k nám V. Vytváříme si kulturu, bezcílně trávíme čas. Je mi s váma hezky.

***

Jsem asi hodně úspěšný student Jihomoravského kraje, páč jsem dostala dvě kytky a skleněnou plaketu, říkáme jí náhrobek. Připadám si hloupě, protože vůbec nejsem ta cílevědomá naděje, vlastně mě matika nebaví, informatika trošku, nechci ničeho dosáhnout, nechci být vědec, nechci se tomu věnovat víc než je nutné. Radši chci rodit a chodit na pískoviště. Ach jo.

***

Reklamace počítače úspěšná, po roce normálního používání mám zpátky všechny peníze, muhehe. Budu mít nový počítač. Teda PočiNeTouch. Těším. Třeba na něm začnu konečně dělat, co bych dělat měla. Programovat a psát závěrečnou maturitní práci. Chachacha.

***

Bolí mě v krku.

Šunka

Čím jsem starší, tím víc je můj život jen o sexu, alkoholu a antidepresivech.
Napsala jsem někdy předevčírem do nové Černé knihy.

A další den jsme si cestou ze schůzky s mým oblíbeným párem, který není pár, zase koupili komprimátový mix a když nám z něj bylo blbě, zajedli jsme ho každý 2,6 plátky šunky. V Albertu na Mendláku není pult s uzeninama, velká zrada. Byly to tři hodiny sice strávené absolutníma kopičinama, ale tak nějak podivně nedestruktivní. Když jsme podruhé za večer sypali na pokladnu každý šest korun v co nejmenších mincích, napadlo mě slovo pošuci. Jsou teď stejně staří, jako já, když jsem se tak nazývala, a oba totálně správní. Beztak se v nich realizuju. Nerada se chovám dospěleji.

Pochválili mi bublinové myšlenky. Jo, taky jsem na ně hrdá. Stýská se jim po sobě, ňuňu.

Posloucháme Ňuňu a žijeme Ňuňu, jen místo hulení trávy žereme zkomprimovanej cukr.

***

Zase jsem prospala odpoledne.
Nemám ani řádek závěrečné maturitní práce a vůbec nevím, jak s ní začít.
Mám doma nesnesitelnej bordel.
Neumím si rozvrhovat čas.
Nechala jsem se natáhnout do dalšího projektu, ani nevím proč.
Ale je mi to jedno.

***

Haf…

Fanklub vyškovských strážníků

  • Měla bych se buď učit, nebo spát.
  • Jsem zas plná emocí, to se po oddílových akcích stává.
  • Mám fakt ráda bytí někde víc dní se svýma lidma.
  • Su egoistická piča.
  • Jsme s Ondřejem oba takový egoistický piče, že jsme všechno posrali, a to je na highfive.
  • A možná jsme to neposrali a to je na highfive taky.
  • Mám adepty na svůj nejoblíbenější pár, ale to by nejdřív museli být pár.
  • Musí to vyjít.
  • Být zamilovaný je trošku jako být egoistická piča, jen pro dva lidi.
  • Asi bychom se ve Vyškově raději pár let neměli ukázat, moc kontaktu s policií, byť jsme bez viny.
  • Ale mají tam mlékomat. A umělý krávy.
  • A hodně supermarketů.
  • Jsem najednou ta nejstarší a nejzodpovědnější na akci a přitom su normální nevycválanej puberťák a vozím se někdy před půlnocí ve vozíku z Tesca.
  • Misko rýže, misko rýže, jak se mám stát správným dospělým?

Trigrando

Ten večer byl jeden velkej coming out.

Někdo žárlil, někdo to očividně vůbec nezvládl pochopit a někomu se to nelíbilo.

Prý chcem jen přitáhnut pozornost, což je věc, kterou mi naposledy někdo řekl a která se mě napsledy dotkla… někdy tenkrát. A kvůli nohám.

Štve mě náhodnost vzorku. Štve mě, když někteří důležití lidi neví a někteří nedůležití ví a sama tom s nima nejspíš mluvit nezačnu. (A psát jo, ale jen takhle.)

„A jak to vysvětlíme našim dětem?“
„A co teprve, až se to dozví Viktor?“

Vážně se na mě všichni lidi dívají divně?

A stejně z toho mám radost.

explain.*