Cítím potřebu světu sdělit, že je mi k dnešnímu datu upřímě dobře, nikoliv že to jen zmateně vykoktávám na otázku, jak se mám. Nenastal žádný konkrétní bod zlomu, jen všechno bylo lepší a lepší tak dlouho, až mám teď konečně zase pocit, že jsem já a že mě baví žít tak, jak žiju. Trvá to zatím tak možná měsíc, a je to celkem s podivem, vzhledem k tomu, že za ten měsíc stihla být A dvakrát nemocná a zas tak moc jsme toho nepodnikly.
Hrozně mě fascinuje, kolik lidí tuhle životní fázi prožije. Úplně každý člověk, kterého znám (a taky ti, co neznám) má nějaké rodiče. V naprosté většině případů ti rodiče tu osobu i vychovávali a tohle všechno zažili. Z toho vyplývá, že rodičů je na světě fakt hodně. Naprostá většina z nás někdy pečovala nebo bude pečovat o malý mimino a řešit jeho jídlo, spánek a bobky. Všichni ti lidi, které potkávám na ulicích. Bez ohledu na to, jak různí vzájemně jsme.
Od nějakého věku do teď nebyly věci, co jsem dělala nad rámec zajištění základních životních potřeb, věci co by dělal každej. Byly to věci, co mě baví, nebo vedou k nějakému vydělávání peněz, nebo obojí, a to všechno se děje proto, že pro ně mám nějaký předpoklady. I když jsem si občas v tom či onom připadala nějak neschopná, pořád jsem si věřila, že v rámci celé společnosti jsem na tom dobře. Že je tu důvod, proč věci, co dělám já, dělám zrovna já, a ty věci, co nedělám, dělá zase někdo jiný a máme to tak hezky rozdělený. S lidma, které jsem při těch činnostech potkávala, jsem si většinou měla co říct, nejen o té společné činnosti, ale trochu i proto, že prostě podobné lidi přitahujou podobné věci.
Nudím se na mateřské, abyste se vy mohli jednou nudit ještě víc, když budete postupovat podle mých zaručených návodů a nebudete všechno zkoušet metodou pokus omyl. Ale teda ne, že bych tomu nějak zásadně rozuměla, jen mě to baví psát.
Nějak si na tohle nepřipadám dost dospělá. Chybí mi trpělivost.
Já nevím, co jsem čekala. Nejsem unavená. Teda, nejsem natolik vyspaná, abych část nočního spánku obětovala jiným potřebám, ale unavená nejsem. Nejsem ve stresu. Co se po mě chce povětšinou zvládám (toho není tak moc), zbytek nedělám. Málokdy něco musí být přesně někdy, čas plyne a jde to. Toho tvora udržuju při životě asi celkem úspěšně. Ale jsem naprosto umořená repetitivností, bezmocí a samotou.
Čas trávím kojením, přebalováním, válením se přilehnutá v posteli se zákazem pohybu a vycházkama s kočárkem. Ty vycházky mě jediné baví, byť mám okolí domu už prochozené velmi důkladně. Teda, válení se a kojení by do jisté míry taky šlo, ale ne týdny a týdny v kuse.
Poslední týdny těhotenství mě fakt nebavily. Bylo vedro. Všechno mě vyčerpávalo. Nejradši bych ještě vypadla z Brna, ale to se zdálo jako nebezpečný nápad, protože kdo ví kdy co přijde. Ale přitom se nic nedělo, začínalo to být pořád stejný. A taky pořád stejně vyčerpávající.
Poslední kontrola na gynekologii dva týdny před termínem mi náladu nespravila a jen potvrdila, že se nic neděje a od předchozího týdne se v mém těle nezměnilo zhola nic. Ne, že bych už úplně plánovala rodit, ale přece jenom, nějak by se to vyvíjet mělo. Přenášet nechci, uměle vyvolávat nechci, rodit o moc větší dítě než ty tři kila co mi naměřili na posledním ultrazvuku taky nechci. A tak jsem tak napůl žertem prohlásila, že ji musím vyklepat, přepla jsem se do nového stavu mysli, párkrát jsem ušla pár metrů jednou nohou na obrubníku a měla jsem sex. Těžko říct, co z toho zafungovalo, ale následujícího dne jsem ve sprše překvapeně našla hlenovou zátku. Okamžitě jsem začala hledat, co tento jev říká o tom, kdy začnu rodit. Výsledek byl, že zhruba někdy v intervalu zhruba za tři hodiny až zhruba za tři týdny, ale nejspíš vlastně asi zhruba za tři dny. Výborně. To bylo ve čtvrtek a za tři hodiny se žádný porod nerozběhl.
Všechny zasloužilé matky mě uklidňovaly, že první trimestr skončí, a s ním jako lusknutím prstu zmizí všechna trápení. No, nemyslím si, že to bylo přesně po třetím měsíci nebo lusknutím prstu, ale trápení fakt postupně někam zmizela.
Hned po HackUPC 2022 jsme se rozhodli, že se o rok později na tutéž akci chceme vrátit, děj se co děj. Nevím, nakolik nám někdo tehdy fakt věřil, že se to stane, ale já s tím docela počítala. Jednak kvůli tomu, jak jsme loni vymňoukli domluvu a potřebovala jsem to napravit, druhak proto, že odjet a už se nikdy nevrátit znělo tak strašně fatálně, že to rozhodně nemohla být pravda. A hackaton, tři dny jídla a ubytování zdarma a ještě příspěvek na letenky, to se sakra neodmítá.
V červnu jsem odjížděla s tím, že se nejspíš vrátím i dřív. Nestalo se, ale tohle datum byla záloha, která prostě platila. Vrátit jsem se potřebovala. Ale zároveň ta představa zněla dost děsivě. Co když to vůbec nebude takový, jako si to celý rok pěstuju ve svojí mysli? Co když si všechno pamatuju úplně blbě? Co když nás Rob nebude chtít vidět? Co když Summer už nebude v Barceloně/ve Španělsku/v Evropě? Ale nezbývalo, než to zkusit. S pomocí ChatGPT navázat vhodné mezilidské interakce, přihlásit se, koupit letenky a doufat, že to bude dobrý, a ideálně že mě to i vyléčí z nekonečného stesku.
Tento článek je nesnesitelně dlouhý. Problém je asi v tom, že když jsem někde sama, produkuju hrozné množství interního monologu, který pak neumím zkracovat. Ale moji internetoví fanoušci (čtěte moje babička a Rob) už to po mě chtějí pěknou řádku týdnů, tak už to asi musím vypustit a neřešit to.
V pondělí 6. 3. jsem přijala nabídku svojí první plnoúvazkové práce, nástup o dva týdny později. A to znamenalo jediné. Poslední dva týdny, kdy mám víc času než peněz, a dva týdny, po kterých mi začíná úplně nová životní etapa, na kterou bych měla být nějakým způsobem připravená.
Bylo tak nějak jasné, že se ty dva týdny nevydržím válet doma. Ten první ještě mám nějaké závazky, ale v tom druhém musím provést něco pořádného. A tak jsem začala, docela na poslední chvíli, hledat letenky někam a promýšlet, co by se dalo. Nabízelo se navštívit Š. v Norsku, ale při té představě jsem si uvědomila, že se mi vůbec nechce nikam, kde je zima. Další aspekt byl, že jedu sama, protože moji kamarádi musí do školy (a protože vlastně docela dost chci jet sama), čímž se mi vyškrtaly všechny příliš exotické destinace, kam bych se bála (a moji blízcí ještě víc), a taky všechno, co příliš zavání městskou turistikou, protože přitom bych se užrala nudou. A pak už mi toho v tom vyhledávání From Brno +250 km to Anywhere vlastně nezbylo tolik. A Kanáry to vyhrávaly docela na plné čáře.
