Óda na Jarku

„Stejně nevím, co tím přesně myslela.“
„Já asi taky úplně ne. Ale bylo to milý.“
„To každopádně.“

Jakože hodně. Oblíbený učitel mnou neoblíbeného předmětu je jasný asi už dlouho. Ale teď ještě víc.

Jestli si tyhle řádky budu za pár
pár let číst a nebudu si pamatovat, k čemu se vztahují, vyhrazuji si právo se praštit.

Jo, bylo to trochu divný. Ale tak hrozně správně.

Postupně prázdniny, někdy až den po dni

Vánoční výprava, největší polštářová bitva všech dob, polštářová válka, kde polštáře nejsou zbraně, ale kořist. DDD nepochopil její smysl, smysl polštářů jako podestýlky a schovával si svoje úlovky ke mně do skladu. Bojoval ale udatně, důkazem budiž, že si šel v půlce smýt na záchod krev z obličeje. Ale podrásaní jsme byli všichni.

Po návratu jsme se sestřičkou a Džankem (Drakeovo nové jméno, neboť je prostě lepší a míň nepřirozeně cizí, vzniklo na Silvestru a vlastně s ním taky nemá nic společnýho, ale to je na tom to dobrý) navštívili jakejsi rozpadlej dům. A pak jeli do Ikey kde jsme zasquatovali jeden ukázkovej byteček a posadili se na pohovku a dali si dárky pod stromeček a hrály tam koledy a nějací lidi si prohlíželi naši koupelnu a bylo to prostě naprosto výborný. A dali jsme si dohromady jedny masový kuličky a jede zákuseček a jéje. Prý jsem jako jejich tchýně, ach jo.

Zaspala jsem celý školní basketbalový zápas. Nevadí.

V úterý ještě poslední turbomošt a hřiště s partnery. Moji kamarádi nás sledují, ale protože se bojí lidí, setřeseme je davem na Svoboďáku. Kašel.

Vánoce klasické, chalupové, rybníkové, jídelní a ponožkové, akorát kašlu a spím. Z tradic se stávají stereotypy a nic mě neokouzluje tak, jako poprvé před dvěma lety. Sousedům se narodilo jehně. Spím.

Ještě jedna návštěva Flexaretu se sestřičkou a Džankem před odjezdem na Silvestra. Pohovka je obsazena. Už se na sebe lepí skoro dost na to, aby s nimi nebylo úplně příjemné trávit sama čas. Ale říkám skoro. Neznámý člověk mě sprdne, že moc nahlas na veřejnosti prezentuju drby o nezletilých členech jeho skautského střediska. Teda ne drby, fakta. Jsem v rozpacích, pardon, že neumím mluvit potichu, pardon, že vtipný věci nejde neposílat dál.

Čtyři dny na Pecanově chalupě, Silvestr. Šest mých nejlepších kamarádů a Pecan, to je sen. Se sestřičkou a Džankem jedeme vláčkem a pak pěšky po žluté. Sestřička se nechává slyšet, že jede jen kvůli tomu vlaku, ráda jezdí vlakem. Ve Žďáru nemůžeme sehnat komprimátový mix, ale i tak je cesta celkem papačka, značky si nazdařbůh křižují pole, je úplná tma, ztrácíme se jenom trošku. Značky, mapy, hvězdy a posedy. Když dojdeme, všichni se na nás koukají jak na úplný blázny, nic nechápou, ale kdo by sakra jezdil autobusem, aby tam byl o hodinu a půl dřív a povídal si s cizí babičkou a kdo by sakra chodil po silnici, když může jít lesem?

Petr dobře vaří. Vlastně všichni, kdo vaří, dobře vaří. Můj oblíbený pár dobře umývá nádobí. Já myslím, že docela dobře krájím cibuli, ale jistá si tím nejsem. Máme s V. asi kilo zázvoru, tak ho dáváme do všeho, Pecan to nechápe, už zase. Jdeme za západem slunce a lezeme všichni do jednoho posedu. Sestřička a Džanek si nechtějí Poníkem nechat spojit spacáky, ale na jedné posteli spolu klidně spí a sluší jim to. Pecan leze do naší postele. 37 se dívá na hokej. Pecan soustavně ladí Novu. Slepice jsou nasraný, asi dostaly špatný jídlo. Na to, jak málo pijeme zmizí hodně alkoholu.

Na Silvestra jdeme do Tří Studní pro pivo na benzinku a taky je tam rybník. Na hladině vrstvička ledu, ale sestřička tam leze nohama, trošku si je o něj poškrábe a rozbije ho, takže máme volný prostor. Když už s sebou celou cestu táhnu ručník, musím ho použít. Já, V. a Poník lezeme nazí do vody, ostatní čumí a fotí. Asi tak v půlce oblíkání zpět přestávám cítit končetiny, ostatní mi zapínají bundu, zavazují tkaničky a tak. Je mi zima jak psovi, jdeme do hospody na čaj, litujeme číšníky, co na Silvestra večer pracují. Rozmrzáme, vydáváme se zpět, je už zas pěkná tma, Pecan, osamělý alkoholik mezi námi exoty je už pěkně nasypanej a bojí se, že nenajde cestu domů, ale jsme úspěšní.

Půlnoc trávíme na dětským hřišti. Spíš nic moc hřiště, je tu věc, které se sestřičkou a Džankem říkáme tulicí houpačka, ale jen malá, párová a všechno je tu maličké. Petr nakódil odpočítávadlo s růžovým pozadím, které o půlnoci pustí Ježíše od Muchy. Pijeme svařák ze šufánku. Voláme lidem. Náš matikář nám přeje veselé vánoce.

Doma píšu ZMP.
Líbí se mi Python.
Doma píšu ZMP.
Píšu ZMP.
Píšu ZMP!