Archiv měsíce Únor 2014

Jsem trochu… (doplňte libovolné adjektivum vyjadřující stav nebo pocit)

Zveřejněno: 24.2.2014, 23:17 | Autor:

Je mi zvláštně.

Dost houpačkovitě.

Je jaro, rozhodla jsem to.
Můj blog je vlastně jen přehled počasí pro lidi, kteří jsou líní se podívat z okna.

Občas z toho mám takovej dobrej pocit. Optimistickej. Tvůrčí. A nacházím v sobě tu druhou, přestože si čím dál víc nejsem jistá, na které dvě se vlastně dělím. Ale tahle ráda nosí na krku tunu přívěsků a divný oblečení. Pokud odhlídneme od toho, že celá já mám jen jeden mozek a ten je divnej, protože je v něm víc osobností a vůbec, tak tahle ho má divnější. Je vysoce maniodepresivní, má fakt divný a fakt neodůvodnitelný stavy a slzama si rozmazává zápisky do dějepisu. A já vím, že jsem ji mívala radši a nadržovala jsem jí, když se hádaly, protože byla mnohem zajímavější a měla zajímavý myšlenky a tak.
A teď mě najednou vytáčí, protože ni nemám čas. A svět na ni nějak není uspůsobenej a vyvádí ji z míry. Vyvádí mě z míry nehoráznejma blbostma a vůbec mě to nebaví. Když se chovám tak, jak se před většinou lidí chovám poslední dobou pořád, jak jim docela vyhovuju a vlastně jsem to taky já, svět je mnohem jednodušší.

Mě jako celek děsí to, že jsem ztratila chuť být bláznem.

Odřezávání? Dospělost? Zima? To zakořeněné přesvědčení, že matika je důležitější než umění? Podlehnutí tlaku společnosti?

Ono je to asi jedno. Stejně to není tak zlý, jak se tvářím.

Ale zdá se mi absurdní, jak hrozně nenávidím rozhodování se mezi lidma, ale přesto se ještě navíc neustále rozhoduju mezi nějakejma svejma imaginárníma osobnostma.

 
Dneska se cítím blbá. Zjistila jsem, že jedním z důvodů, proč se moc neučím do dějepisu a nedělám týdeňáky je i to, že se nechci dozvědět, že to nedokážu. Je mnohem lepší dostat čtyřku, když jsem se pořádně neučila, než dostat trojku s tím, že jsem si to četla tři večery jak magor. Je lepší říct, že jsem zadání nepovinnýho příkladu vůbec neviděla, než si muset přiznat, že jsem blbá a nevím co s tím (nebo to dělám špatně a ještě ke všemu neumím násobit).

Jsem hrozná a mnohem radši nic nedělám, než abych něco dělala špatně. Tak obecně, už dlouho, jen mi to dneska nějak moc dochází.

Roztrhla jsem si obojek. Netuším, jak ho opravit nebo sehnat nějakej srovnatelnej.

Štve mě, když mi chrome o mým vlastním facebooku říká „Tato stránka je v jazyce španělština, chcete ji přeložit?“ Vyvádí mě to z míry, jako spousta jiných věcí.

 
Ale jinak z toho jara mám dost radost. A asi začnu v pátky zase jezdit do školy na koloběžce. Zjistila jsem, že se sluchátkama na uších se odráží dost dobře. A líbilo se mi dnešní ráno na sedmou, hezká rána na sedmou jsou základ. A glády se mi hodí k ponču, což mě při jejich pořizování vlastně vůbec nenapadlo.

A potkala jsem poprvé v šalině preventisty… fakt podivní lidé. Asi jejich existenci nechápu.

UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Zveřejněno: 16.2.2014, 20:00 | Autor:

No, klid, hele.
Jsem mimo, absolutně mimo, pomoc, pomoc.

Jsem na horách.
Tyhle hory jsou tak nějak tradičně hrozný.
Poprvé jsem celou domu nemohla nic dělat, neboť jsem měla omrzlý prsty. Loni by za všechno mohl vypovídat stav, kdy jsem během přehrávání svýho oblíbenýho padesátiminutovýho EP celou dobu jenom chodila dokola po zahradě a vyšlapávala do sněhu trojúhelník.
Letos tu nemám ani ten sníh. A tak.

Je mi zle. Stýskavě.
Na běžkách jezdím zásadně se sluchátkama na uších, zdá se mi, že je to jedinej způsob, jak si udržet myšlenky uvnitř hlavy a lyže směrem dopředu. A stejně upadám v jednom kuse do divnýho transu, kdy vlastně vůbec nevnímám, co právě dělám. Občas mi najednou dojde, že jedu dál, i když si pamatuju, že jsem si tak před minutou řekla, že zastavím a počkám na rodinu. Když jsem v tom transu někde uvnitř, tak alespoň vypadám normálně, prostě sedím a hledím před sebe. Ale děsivý je, že je to skoro pořád. Vlastně pořád jen spím, protože nevím, co jinýho bych měla dělat. Musím všem lézt totálně na nervy. Jsem na ně hrozně zlá. Ale prostě…

Pokaždé, když mrknu, vidím před očima lyžákový okamžiky. Především z noci na úterý, což je vlastně hrozně podivný, že se mi před očima míhají okamžiky, při kterých byla tma a ještě jsem měla zavřený oči. Ale je to vlastně to, co by se mělo před očima míhat každýmu psychicky zdravýmu člověku. Tak nechápu, co mě na tom rozrušuje.

Je tu televize. Čtu si teletext, to je po spánku druhá zábavná věc. Za půl hodiny má jít nějakej islandskej film s titulkama, asi se na něj podívám. Jsem teď zrovna celkem v klidu, možná se i zvládnu převlíct z běžkovýho oblečení.

Jak hrozný je být závislá na lidech.
Zajímalo by mě, jestli to celej svět taky tak prožívá. Ale asi jsem spíš divná.

Věřím a doufám, že tenhle článek někdy někde zveřejním.

//zveřejněno zpětně 18. 2. 2014 v 17:55 v restauraci penziony Bobrovník. Nesnáším to tady, ale nemám lepší wi-fi. Nevíte o nějakým dobrým připojení v Jeseníku?

Jo, a islandskej film byl dobrej, ale značně depresivní, protože se tam jedna postava utopila v moři kvůli tomu, že byla blázen a její manžel ji kvůli tomu neměl rád. Abyste věděli.

Polyžákový

Zveřejněno: 14.2.2014, 23:34 | Autor:

Spala bych. Ale děsí mě psací odmlka a to, že by měla pokračovat ještě celý příští týden.

Jsem šťastná. To jo. Právě jsem se vrátila z akce, na kterou jsem se už kdovíkolik měsíců těšila víc, než na cokoliv jinýho. Takže bylo velmi pravděpodobné, že budu zklamaná. Ale nejsem, myslím.

Nemám ráda, když mi v noci teče krev z nosu.
Nemám ráda, když mě někdo mlátí za to, že někdo jiný chrápe a nerozezná nás od sebe.
Nemám ráda lidi, co odmítají v noci větrat.
Nemám ráda věci, které končí.

Ale jinak mám ráda všechny a všechno. Ňach.

„Ty máš sestru?“
„Jo.“
„Jen jednu?“
„Jo, ale vystačí tak za deset.“
„To je hyperaktivní?“
„Ne, ale je to velmi zajímavá osobnost.“
„Počkat, když ty o někom říkáš, že je velmi zajímavá osobnost… Tak je jako ještě divnější než ty?“

Doufám, že jsem správně rozdělila čas. Čas na spánek, čas na bdění, čas strávený s jednotlivýma lidma. Že jsem o nic důležitýho nepřišla. Nikoho moc nenaštvala svýma blbýma kecama a chováním. A tak. Ale jsem fakt šťastná.

Hraju online Flappy Birda. Jen tak, z nostalgie. To je rozhodně nezdravé.

Příští týden budu asi dobře nesnesitelná a ustýskaná.
Chci, aby zítra bylo školní pondělí.

Je zvláštní, že teď, po čtyřech letech, v prváku, teď, když začínáme tak napůl znova mám konečně pocit, že znám svoje spolužáky. Tak nějak hodně. Že jsou to prostě všichni fakt více méně kamarádi, nikoliv jen známí. Protože „známé“ zná člověk jen povrchově. Já je znám víc. A oni znají mě, a kupodivu už ne jako zveličenýho maskota pošuků, ale mě, vážně mě, tak jako málokdo mimo tu třídu. A jich je třicet. Představa normální čtyřleté střední je v tomhle směru hrozně děsivá.

Ale nápad jít na běžky je mým nápadem roku 2013. Prostě jo. A budu si ho přivlastňovat.

Lepší umřít na běžkách, než umřít na sjezdovkách.

Mám chuť šopovat. Mám chuť sjíždět sjezdovku a lovit pak lyže z lesa. Mám chuť zvát profesory na čaj. Mám chuť ležet na zemi, nechat se překračovat a fotit cizí koberec. Mám chuť nemoct usnout. Mám chuť hřát.

Písnění #1 – Jde děvče

Zveřejněno: 4.2.2014, 21:42 | Autor:

Zas jsem si jednou vymyslela takový soukromý projekt. Uvidíme, jak to dopadne, ale na tomhle je fajn, že to není nijak omezené, nemusím to dodělávat do žádnýho čísla a je to prostě moje.

Poslední dobou poslouchám hodně českou hudbu. Vlastně už asi rok, je to zvláštní. Každopádně je super rozumět textům, rozumět jim úplně včetně všech podivných slov, chápat každé přirovnání, každou slovní hříčku, která se v jiném než rodném jazyce chápe (a i vymýšlí, v případě cize zpívajících jinak mluvících interpretů) jen těžko. Každopádně jsou pro mě český texty mnohem zajímavější, úžasnější, tak krásně hluboké i mělké. Mnohdy různě uchopitelné.

A to je cílem těchhle článečků. Zachytit je, jejich úryvky, a to, co alespoň v některých vidím já.


Tahle písnička je z mého jednoznačně nejposlouchanějšího alba za letošní leden. Někdy i třikrát denně. Zrovna tahle asi není zrova moje nejoblíbenější, jsou tam ještě dokonalejší/zajímavější/úžasnější, ale rozhodně je obrazotvorná. Jedna z těch, které se dají nakreslit jako první, ale přitom jí houby rozumím. To se mi poslední dobou zdá, pokud textu rozumím, tak je moc plný abstraktních pojmů. A naopak.

Je to kreslený kombinací tužky a krvavýho inkoustu. Původně jsem hledala tuš a normální pero, ale to se mi rostě nedařilo, tak jsem to kreslila brkem a inkoustem ze svojí dopisní soupravy, o které do teď věděla asi jen Anička. Ten brk je hrozně nepříjemně tenkej, aspoň se mám na co vymlouvat, když se mi na tom zdá něco špatně.

Během kreslení mě napadlo, že je vlastně možná zima a chodí sněhem, hezky by to vysvětlovalo verše a schválně do louže, a schválně se klouže, ale zase na perónu v mojí hlavě prostě je stříška, takže by tam nemohlo nasněžit.

Takže takhle. Je to jednoduchý, je to jasný a můžu tím začít.

001

Jde děvče a schválně do louže
s hlavou na bok něžně odlepuje podrážky
Jde děvče a schválně se klouže
Krok sun krok – nechává si na tom záležet
Potiskuje perón puntíkatým dekorem
zítra po něm nic, no vím to


Nemá to neživý video na youtube. Možná ho tam někdy nahraju. Zatím tohle.

Část se slepýma a hranatýma autama je taky supr. Oblíbená na zimní cestu do školy.