Dny

  1. Doběhnout domů s chutí sebou kamkoliv praštit a už nikdy nevstát. Hyperventilace. Doposud podobný stav zaznamenán jednou, tehdy jsem se několik desítek minut chladila o kachličky v předsíni. Tentokrát mi zazvonil mobil ve chvíli, kdy jsem strkala klíč do zámku a zachránil mě.
  2. Být celý den tak intenzivně smutná, že je z toho tělo večer zmožené jak po celodenní túře.
  3. Vzpomínat na hodně dávné časy. Uvědomit si, že jsem tehdy byla součástí nějaké komunity, ne kterou už jsem skoro úplně zapomněla a do které jsem v pokusech v mezičase už najednou patřit neuměla. Začátek ztráty zájmů? Mluvit s úplně cizíma lidma o svém životě a nechat se pozvat na alkohol. Uvědomění, že nejsilnější bodový pocit štěstí v mém životě nastal, když jsem se 4. 4. 2013 po koncertě podívala do zrcadla ve výtahu. Možná to ještě alespoň z části umím.
  4. Když člověk řekne všechno, co se mu děje, najednou od začátku do konce, zní to najednou jako mnohem větší blbost s mnohem jasnějším východiskem. Klid v duši.
  5. Vidět film, po kterém se cítíte ještě líp, protože se z něj zdá, že se dá současně něco cítit a být silná.
  6. Krátké záblesky toho, že vy jste tady teď ten, co to zvládá.
  7. Fascinace tím, že se dá s jedním člověkem strávit tři dny ve společné domácnost, nehádat se o hovadinách a trávit čas smysluplně. Ale možná je to právě tím, že to byly jen tři dny.
  8. Uvědomění, že to ještě bude houpačka, hodně dlouho. A že doma se fungovat prostě nedá.
  9. Rozjezd z nádraží, do kterého se vám vůbec nastoupit nechce, protože by se mělo ještě něco stát, ale nevíte co a jak a možná se to stát nemá a ten další autobus jede za pěkně dlouho a taky by to mohlo dopadnout tak, že tu budete půl hodiny jen tak mrznout, a tak nastoupíte a v hlavě máte akorát zmatek. Problesknutí úplně jiného koncertu z jara 2013. A hlavně ten zmatek.
  10. Impulzivní odjezd kamkoliv s kýmkoliv, hlavně pryč. Zvědavost.
  11. Neschopnost nemluvit, nerýpat se v ránách a nedělat ze sebe chudinku. Sepsáno.