During the nights we were playing the blinking game. And at the moments when I had my eyes closed I was thinking about how does its payoff matrix look like. I am not sure. But when I look back, I think I sort of won.
Hiding under the pillow when there are just too many things to process.
I believe I have achieved all of my goals, so guess I can just drop them, exit the module and live my previous life.
But it was an amazing emotional experience.
// M. říkala, že mám něco napsat, tohle vypadá jako taková série. Zábavné.
Vítek se mě vlastně asi tehdy pokusil naučit, že není potřeba dojít na konec všech cest. /* Kam jinam mohli bychom plout? */
Jenže já mám přes všechny rady pořád touhy tam přes všechna pravidla lézt, jen abych nacházela krmelce, jen pro vědomí, kde ty cesty končí a jestli vůbec, i když třeba nebudou hezký.
Já jsem vždycky měla radši prohledávání do hloubky.
Jenže to je v omezeném čase docela mizerný nástroj na hledání optimální cesty.
A z používání cizích funkcí, kterým pořádně nerozumím, mi bývá ouzko, byť prý fungují.
Které myšlenky nebo části kódu se vám zdají matoucí, nevhodné, nebo byste je udělali jinak z jiného důvodu?
Jednou je všechno množina a jindy je všechno funkce. Jednou jsme my a jednou jsme jen pavučina vztahů. Jsem jen soubor toho, co pro koho znamenám. Pro sebe už toho neznamenám moc.
Je smrt to samé, co odstřihnutí se od všech a všeho, odstěhování se bez plánu návratu? Jo, pokud vám nezáleží na sobě samých. Je to jen velká množina rozchodů. A ty jsou očividně zcela legitimním krokem.
Myslím, že by všechno bylo mnohem lepší, kdyby projekt RESTART neskončil po třech dnech. Kdybych zvládla to, co jsem si vytyčila v klidu v prostředí, kde jsem cítila alespoň nějakou, i když už brutálně vetchou, jistotu a podporu. Kdybych se naučila fungovat sama se sebou pro sebe. Původně jsem tím chtěla primárně zachránit ten vztah, být taková, s jakou může někoho bavit trávit čas. Netušila jsem, že budu potřebovat být zachraňována sama.
Křičím o pomoc, o kterou nestojím. Neumím se vyřešit. Neumím existovat. Nechci si nechat vyčítat, jak moc zle mi teď je.
Asi jsem to tady ještě nezmínila, ale před měsícem jsem si naštípla dvě kosti v nártu a do pátku jsem se pokoušela existovat se sádrou na noze.
Změn do mého života to přineslo celou řadu. Například jsem měla poloviční spotřebu ponožek, což mi značně usnadňovalo život. Postupně jsem vyvíjela svůj styl na berlích a namakala jsem si ruce, nejspíš jsem přibrala kilo svalu, čemuž nemůžu uvěřit. Chodila jsem spát hrozně pozdě, protože sprcha s igeliťákem na noze není vůbec příjemná a vždycky jsem ji odkládala, jak to šlo. Prohloubila jsem svůj vztah se sestrou, když mě tlačila na koloběžce a já na ní byla zcela závislá.
Největší změnou byla ale karta na školní výtah. Úplně to mění vaše sociální kontakty. Vzdálila jsem se od všech svých kamarádů z jiných tříd. U nás ve škole totiž veškerá mezilidská interakce probíhá na schodech. Olizovat svého partnera, prozrazovat si otázky na písemku, plánovat, kam půjdete v pátek večer, jíst párky, pomlouvat spolužáky i učitele – nic z toho prostě nemá své kouzlo, pokud o vás přitom nezakopávají desítky studentů, kteří se snaží probít do jiného patra. Když máte berle, nevíte zkrátka vůbec nic. Dokonce si ani nepřečtete nástěnku.
Výtah má však taky své specifické obyvatele, tu část profesorského sboru, která má buď kabinet v pátém podlaží, nebo je prostě líná chodit po schodech. Denně se dostáváte do několika mírně trapných situací, kdy vám stojí v osobní zóně někdo, koho tam rozhodně nechcete, nevíte, jestli se pokoušet o konverzaci, asi radši ne, ale když se začne o konverzaci pokoušet ten druhý, tak vám stejně nic jiného nezbývá. Takže přichází počasí, pomalost výtahu, příští hodina, původ vašeho úrazu a množství dalších podobných zranění ve vaší třídě (2). Ovšem občas přijde zpestření, jako třeba velmi obávaná profesorka dějepisu, která vám nabídne reklamní vzorek šamponu. A za ty chvíle to prostě stojí.
Asi mám radost z bytí průhledná. Asi mám radost z toho, že existuje někdo, kdo na mě pozná i to, co se mu bojím říct. Asi mám radost i z toho, že to ze mě dokáže nakonec vylámat.
Asi posledních několik měsíců přemýšlím úplně nad něčím jiným, než nad čím bych přemýšlet měla. Jenže mi to prostě přináší pocit štěstí.
Asi jsem se hodně podobně chovala tenkrát před třemi lety. Vysvětluje to hodně věcí. Jen jsem k tomu neměla příležitost moc dlouho.
Parazit identit.
Kdybych chtěla, aby to bylo nějak jinak, tak by to tak bylo.
Zdálo se mi o Poníkově mamince. Měly jsme spolu asi někam jet, jestli jsem to dobře pochopila. Já jsem brala nějaký prášky, nejspíš ty, co beru doopravdy. Akorát jsem je brala místo jednou čtyřikrát denně a počet tablet rostl od vždycky rána geometrickou posloupností. Měla jsem jí říct, kolik jich za den sežeru, protože mi je potřebovala vzít s sebou na tu výpravu, ale já jsem v tom snovém stavu nebyla schopná sečíst 1+2+4+8, protože čtyři sčítance jsou prostě moc. Naštěstí jsem si i přesto zvládla odvodit, že to bude 24-1 a dokonce to i vyčíslit.
Jsem na sebe fakt hrdá.
Kamarádím se s divnejma lidma. Obvykle s divnejma podobným způsobem, jako jsem já, ale pouštím si k tělu i ještě jinak, možná víc než já, divný lidi, se kterými se ti normální nechcou bavit. Ale to je jedno.
Séva: Mata mi chytila takovou divnou plisen.. A bojim se, ze ji chyti I medunka… Ale postrikal jsem to vyluhem z tabaku, tak uvidim…
Já: tatínek se vrátil z Itálie, všechny rostliny u nás doma už se konečně zase mají dobře :D
S: Se o ne starej… :-)
J: Nemám to zautomatizovaný :-(
S: Nemusis… musis byt jen starostliva.. ber to jako trenovani na mimino
J: Ale mimino na sebe občas upozorňuje, narozdíl od kytky :D
S: A pokud ti ta kytka chcipne, tak decko radeji nechtrj :D
J: A děcko by bylo moje, ty kytky jsou taťkovy a když on tu je, tak kdybychom je zalívali oba, tak by jim to asi úplně neprospělo
S: Tak si kup svoji ;-) Ale fakt, vys jak je to super pocit, kdyz vidis, jak se te kytce dari, a to diky tobe?
J: já si radši pěstuju třeba oddílový děti :-)
S: Nanic.. kupsi kytku…
S: Nebo jsem to vymyslel.. dam ti kytku, lterou mam na pokoji.. tam nemas co skazit, parkrat tyden nedostala vodu kdyz jsem nebyl na intru… Se mi o ni o prazdninach postaras… Pak si ji klidne vezmu spet…
J: Jako můžeš, ale nevím, čeho tím chceš dosáhnout :D
S: Taky nevim :D
S: Premluvit te, ze kytky jsou fajn, mozna?
J: Nevim…
J: ale obávám se, že už se do prázdnin neuvidíme, pro vysvědčení si nejdu :-(
S: Omg.Proc?
J: CEOI
S: Kde presne bydlis?
J: na Fitliově 26
S: Jak se tam dostanu? ;-)
J: šalinou :D
J: alee nevím, kdy budu doma, možná si ji můžu někde někdy vyzvednout :D
S: Muzes prijet na intr…
J: kdy? :D
S: Ted? :D Ale nevim, jestli te pusti dovnitr….. Leda pred intrem… Nebo zitra kolem 8 rano…
J: když budu za půl hodiny u vás před intrem, doneseš mi kytku? nebo jak si to představuješ? akorát teď už nejezdí šaliny, co? :-(
J: rozjezd jel před minutou a jede za hodinu, na to ti seru
J: leda že bych jela na kole. Ale to s kytkou moc nejde
S: :´( A co rano?
J: vstávat? :-(
S: *fotka kytky*
S: No co?
J: fešanda
S: Jako slo by to o pul devate na zastavce xx.. nebo kolem 2 zajedu k vam :-)
J: jako fakt se mi ten nápad líbí… ale nevím, jak se o ni mám starat, když skoro nebudu o prázdninách doma :D
S: Si hold nejak musis zaridit.. nicmene je odolna…
S: Jelikoz doted prezila :D
S: Tak ji budes vozit vsudr sebou :D
J: na kole k moři, ajo ajo :D
S: Nemas nosic?
S: Jdu spat.. popremyslej, jestli tu kytku chces. Ahoj
J: Tak jo.
J: Přijdu si pro ni o půl deváté na zastávku xx. A budu ji celý prázdniny fotit.
Tolik bych chtěla být v pohodě, dopsat článek o Slovensku, dělat užitečný věci a tak dále…
A přece jako by se od minulého článku nic nezměnilo.
A přece náhlé emoce zastiňují všecko.
Pálí mě hodně staré rány. Pálí mě číst si tu slavnou komentářovou konverzaci z doby, kterou jsem tenkrát, nějaký čas po tom a snad pořád ještě považovala za jednu z nejlepších v mém životě. Pálí mě, kdo všechno v ní tenkrát byl a teď se tváří o tolik jinak. Chybí mi lajky a komentáře, které se smazaly s profily autorů. Je mi zle z přímo mířených urážek, které jsem tehdy měla natrénováno ignorovat. Jsem jako svoje vlastní matka a někdo mi ohrožuje moje dítě. Jen časem nejde cestovat a já se nemůžu zachránit. A je mi úplně jedno, že jsem to tenkrát zcela zřejmě zvládla sama, nebo se to možná zvládlo samo, je mi jedno, že mi to nevadilo a ještě jsem si tu pozornost užívala. Tohle se nemá dít. Nebo nemělo.
Možná se tím se mnou něco stalo.
Co se potom dělo v době, kdy jsem šťastná nebyla?
Proč mi nikdo neřekl, co dělám špatně?
A co to ve skutečnosti bylo?
Vždyť jsem dopadla dobře a tímhle si prošel každej druhej.
„Brečíš tu nad tři roky zkaženým rozlitým mlíkem.“
E. a Modrásek mě teď definitivně přesvědčili k návratu, aniž bych tušila, co přesně všechno to pro mě znamená, být sama sebou a dávat to za každou cenu najevo. (Asi díky. Překvapili jste.) Přestože teď už je to pro změnu jedno úplně všem kromě mě.
Nejsem o moc víc v centru kolektivu, než jsem bývala. Jen už se nestraní společnost mě, ale já jí.
Nejsem fanouškem společnosti.
Možná jsem si nechala ublížit.
Nebo bych si ty strupy neměla rozrejpávat.
Budu jako dřív, jen si budu měnit spod…
Ale já si přece měním spodní prádlo!
Od malička! Každej den, kurva!
I když nechci umřít, vím, že jednou umřít musím, a tak přemýšlím nad tím, jak by se mi to líbilo. Tak třeba kdyby do nás včera na Kriváňu udeřil blesk, tak by to sice bylo dost blbý, ale umřela bych šťastná, vprostřed dobrodružství a nebyla bych v tom sama. A o moc lepší už smrt být nemůže.
Myslím, že ideální smrt pro pár pohorek není o moc jiná. Ale začněme od začátku.
V létě 2011, pokud to náhodou nebylo léto 2010, jsem přijela do Jeseníků a překvapeně zjistila, že mám s sebou pouze jednu svoji starou levnou nenáviděnou pohorku. Ale pohorky v horách člověk potřebuje, takže mi nezbylo, než si koupit ty snad jediné boty mojí velikosti, které měli v Helia sportu v Koutch nad Desnou. Ale nějak se stalo, že z nich brzo byly snad moje nejmilejší boty vůbec.
Myslím, že toho zažily dost. Často jsem je někam brala jako jediné, preferovala jsem je před všemi nižšími a měkčími botami, mimo jiné jsem v nich jednou vyhrála orienťák. Byly na skvělých výletech.
Dneska dopoledne, když se z nich během čekání na autobus odloupala celá hrozivá vrstva bahna, překvapeně jsem zjistila, že v obou z nich zeje na boku díra. Ne, že by si stěžovaly. Ne, že by se v tom dešti dalo poznat, která voda prosakuje šněrováním a která jinudy. Ne, že by se mi šlo špatně. Jen už je prostě po nich. Rozpadly se během výstupu na Malý Kriváň, zažily všechna dobrodružství, která snad brzo popíšu pořádně, vydržely mě neznervóznit až do konce túry a skonaly jedna vedle druhé.
A tak si to pohorky vždycky přejí. Určitě.
Můžu splývat natolik, že ztratím obrys sama sebe?
Můžu se pak nedokázat najít?
Můžu lítat nahoru a dolů podle toho, jak se zachce tomu něčemu, co jsem stále nenašla?
Může mě přestat bavit snaha dělat dobré věci?
Můžu ve vteřině ztratit schopnost být oporou svého vesmíru?
Můžu nemít potřebu spánku?
Můžou nebýt?