Měsíc: Únor 2022

Erasmus dny 17-24: Jupí, škola

Je to tak, po týdnu jsme se vymanili z izolace a můžeme konečně do školy. (A v jednom případě jsme se zvládli připojit i online už minulý pátek.)

Máme 6 předmětů, všechny podle názvů a anotací vypadaly dost zajímavě a musím říct, že jsem se tento semestr do školy těšila, protože všechno je nové a zajímavé.

Souhrnná pozorování:

  • Zkouška tu není vůbec populární metodou evaluace. Vypadá to, že nějakou klasickou zkoušku budeme mít jen asi ve dvou (?) předmětech, kde ale bude tvořit jen poloviční nebo menší část hodnocení. Jinak jsou tu různé projekty, prezentace, často týmové. Během semestru to asi bude peklo, místo zkouškovýho můžeme cestovat.
  • Minimálně na MAI oboru, kde máme většinu předmětů, se jede spíš po praktickém využití věcí, než nějakém důkladném matematickém vystavění principů. Oproti MUNI je to změna, jsem ráda, že si vyzkouším obojí.
  • Nikoho tu nezajímají typy objektů a občas divně znásilňují notaci všeho.
  • V důsledku se jede fakt hodně rychle, ale asi si to nemusíme všechno pamatovat.
  • Škola už se pro mě dostala do stejně divné kategorie jako zážitkové akce a místo abych se na to dívala jako student, dívám se jako učitel na hospitaci a analyzuju výuku, místo abych se soustředila na obsah. Trochu ach jo.
  • Některé předměty mají tříhodinové bloky (naštěstí s jednou až dvěma přestávkama) a je to dost záhul.

Čtěte více

Erasmus dny 13-19: Izolace

Na Valentýna nás od dvanácti čekalo první cvičení ve škole. Ale nic není, jak to člověk plánoval.

Můžete si všimnout, že v posledních příspěvcích jsme výletovali docela řídce a často jsme někam nešli, protože jsme byli unavení. Konkrétně, Petr měl někdy od půlky týdne rýmičku, která způsobovala, že každý druhý den prohlásil, že nikam nejde, a mě v neděli začalo škrábat v krku a chtělo se mi celý den spát. Ale když R. Petrovi v sobotu do telefonu říkal, že by mohl mít omikron, bylo to něco, co nás do té doby vůbec nenapadlo.

Doteď jsme se cítili jako nedoknutelní nadlidé, kteří se tomu až doposud dokázali vždy vyhnout, měsíc po třetí dávce…

Každopádně místo toho, abych se před svým prvním školním dnem pořádně prospala, celou noc jsem strávila pocením, převalováním a horečnatýma snama o průvodech proudících spletitýma uličkama Gotické čtvrti. A bylo mi jasný, že tohle je blbý.

Čtěte více

Erasmus dny 11-12: Slavnosti svaté Eulálie

Už někdy o týden dřív se nám na dveřích objevil letáček, že o tomhle víkendu bude v nějakých časech uzavřena hlavní třída kvůli nějakým městským slavnostem.

Svatá Euláile z Barcelony byla třináctiletá puberťačka, které v roce 303 přišlo jako dobrý nápad nakráčet k císaři, který ve městě hubil křesťany, a nechat se umučit. Má stránku i na české wikipedii, tak si to můžete přečíst.

Čtěte více

Erasmus den 8: Pokus o socializaci

Byli jsme tu už týden a mimo náš byt jsme se zatím neseznámili s žádnými lidmi. Přitom žijeme uprostřed města a lidí je tady všude… hodně.

Je to zvláštní, protože se mi zdá, že tu potřebu seznamování vůbec necítím. Racionálně mám dojem, že když su X měsíců tak daleko od domova, měla bych se s někým skamarádit a navázat kontakty a nějak z toho těžit, ale nějak to vůbec nepotřebuju a nechce se mi do toho vkládat energii (protože navazování libovolných mezilidských vztahů je pro mě vždycky fakt náročná věc, i když už jsem v poslední době měla pocit, že se v tom zlepšuju.

Každopádně jsme pro naplnění tohoto erasmáckého aspektu vyrazili na prohlídku města organizovanou ESN.

Čtěte více

Erasmus den 7: Boty pod 20 euro

Pro vycházky na Montjuïc byly pohorky relativně přijatelná varianta, ale při chození po městě mi nevyhovovaly vůbec. Když jsem šla třeba jen do obchodu, brala jsem si na punčocháče radši sandále, ale v těch jsem se cítila mezi lidma v kozačkách trochu jako blázen, i když teplotně to bylo úplně v klidu.

Boty, co jsem si brala z Brna. Vlevo zpropadené barefoot tenisky.

V úterý jsme měli nějaké online povinnosti: já katalánštinu, Petr pracovní meeting, a pozdější odpoledne se mi zdálo jako ideální chvíle na vyřešení mého problému s botama, jelikož jsme neměli žádné jiné plány.

Zvažovala jsem všechny možnosti:

  • Zajít do pořádného obchodu s botama a vybrat si pořádné městské jarní boty za pořádné peníze ‒ moc se mi nechce, protože mám doma několikery ještě jakž takž funkční boty tohoto typu a nevím, jestli by se mi vešly do batohu na zpáteční cestu.
  • Koupit si v Decathlonu nebo někde nízké trekové boty, které nemám a možná bych dlouhodobě využila. Bude to nejspíš stát hodně (což by stálo i doma) a k sukni to bude vypadat podobně divně, jako pohorky, ale bude to mega pohodlný. Nevím, jak je odvezu domů.
  • Objednat si v československa nové Steelky, které jsem si tuhle zimu chtěla koupit, ale furt jsem to nějak odkládala, třeba nižší než původně plánované desetidírky, když je teplo. Ok, tohle je asi úplná blbost a ty už by se mi určitě na cestu zpět nikam nevešly.
  • Najít v sekáči něco, co mi bude vyhovovat, za pár peněz, a při odletu je s klidným srdcem poslat kontejnerem zpět do sekáče.

Naznala jsem, že pokud se mi podaří během toho odpoledne zvládnout poslední variantu, tak do ní půjdu. A když ne, tak budu vybírat mezi zbytkem. Toto tedy bude článek o průzkumu sekáčů v naší čtvrti.

Čtěte více

Erasmus den 6: Montjuïc

V pondělí jsem naznala, že už mě nebaví courat okolo domu a chci na výlet, i když to s nohou pořád nebylo úplně dobrý. V pohorkách to ale jakž tak jde, takže jsme vyrazili směrem na Motjuïc.

Pokud neznáte Barcelonu, tak je to takový kopec s hradem tyčící se nad centrem a pobřežím. Pokud bych opět měla hledat Brněnskou paralelu, tak je to takový Špilberk, ale zatímco Parc se la Ciutadella je s Lužánkami docela porovnatelný, Montjuïc je výrazně větší a působivější. A navíc má ï.

Vybrali jsme si výborný den, bylo fakt hezky, teplo (velkou část cesty jen na tričko) a super viditelnost.

Když se tu něco jmenuje zahrada, znamená to obvykle park plný kaktusů

Čtěte více

Erasmus dny 4-5: spolubydlící a muzea

V sobotu nám přijela první spolubydlící! Jmenuje se Pauline (netuším, jestli to píšu správně), je z Francie, a přivezla si kamarádku a čtyři kufry.

Já jsem zjistila, že mám něco s nohou. Jako boty jsem si s sebou vzala sandále, pohorky, a mezi několika páry tenisek jsem doma poněkud neuváženě náhodně sáhla po barefoot variantě. Nevím, jestli to znamená, že chodím blbě, ale po třech dnech delších procházek po betonu ve zmíněné obuvi jsem se ráno probudila s tím, že mě solidně bolí došlápnutí na levou patu. Doma je nosím docela často a nic mi není. Nevím.

Každopádně z toho vyplynulo, že o víkendu asi nevyrazíme na žádné delší výlety, a že ty boty nebudu nosit, dokud mě to nepřestane bolet, protože chodit v nich bolí hodně.

Víkendový nechodící program se ale naštěstí docela nabízel: většina muzeí v Barceloně je někdy zdarma – obvykle v sobotu nebo v neděli odpoledne. A protože Petr rád chodí se svými přáteli do různých muzeí moderního umění, vybrali jsme ze sobotní množiny muzeum moderního umění. Od našeho domova je to pár set metrů.

Čtěte více

Erasmus dny 2-3: Učíme se jezdit metrem a nakupovat

Náš byt má několik zásadních problémů. Hádám, že ostatní byty v Barceloně na tom nebudou o moc líp.

  1. Je tu zima. Ústřední topení se tady nevede, vydýchat to taky moc nezvládáme. Je tu přímotop, ale ten nám paní domácí doporučila moc nepoužívat, protože energie jsou teď ve Španělsku strašně drahé a platíme je zvlášť, výhodnější je se pořádně oblíct. Tak tak činíme a přímotop jsme zatím nezapli.
  2. Teče tu z kohoutku hrozně hnusná voda (chuťově).
  3. Je tu obrovská vlhkost. Z koupelny je po pár minutách sprchování parní sauna (akorát bez toho tepla) a máme nařízeno každý den aspoň hodinu větrat kvůli nebezpečí plísní, takže fakt nehrozí, že by tady třeba náhodou mohlo být teplo.
  4. Máme dvě oddělená jednolůžka. Srazili jsme je k sobě, ale v té škvíře mezi matracema pořád žijou strašidla a vůbec je dost nepohodlná.
  5. V kuchyni nebyly žádné dřevěné vařečky, jen jakási plastová udělátka (jedno z nich již napůl roztavené) a prkýnko na krájení tu bylo jedno obrovské, spíš vál, a nedalo se rozumně umývat.

V den 2 mě osvítila spásná myšlenka, že existuje místo, které nám pomůže většinu těchto problémů vyřešit. IKEA.

  1. Je tam větší teplo než tady.
  2. Můžete si koupit bezedný kelímek a pořádně se napít. Můžete si tam koupit sirup, který přebije chuť vody doma (v supermarketech tady sirupy nemají).
  3. Pravda, vlhkost to asi úplně neřeší.
  4. Když si koupíme velké prostěradlo, ochráníme se před strašidlama a možná se to ani nebude rozjíždět. (Navíc máme jen jednu sadu povlečení, takže to vůbec nebude zbytečná investice.)
  5. Dá se tam koupit chybějící kuchyňské vybavení. Navíc si tam můžeme levně dát oběd (denní menu za 3 eura, nevídané), takže dnes nemusíme vařit a nepotřebujeme to vybavení.

Čtěte více

Erasmus den 1: Den mokřadů

Ve Vídni jsme se mezi půlnocí a čtvrtou ráno prostřídali ve spánku v nejtemnějším koutě letiště. Ve čtyři mě Petr vzbudil s tím, že už si máme odbavovat zavazadla.

Já jsem byla rozespalá a zmatená, on netrpělivý, tak to bylo náročné, ale nějak jsme to zvládli. Nezvládla jsem najít čelovku, kterou jsem myslela, že bych měla jako elektronické zařízení mít na palubě, ale posléze se ukázalo že to podle všeho platí jen na li-on baterie, což tužkovky prý nejsou, takže můj batoh cestu zvládl v počádku. Na pásu vážil jen nějakých 15,6 (nebo to bylo 16,5?) kg, takže moc nechápu, jakto, že jsem se celou cestu tak převažovala.

Pak už následovala klasická cesta k letadlu přes kontroly do letadla, u které nikdy nechápu, jak jsem se tam vlastně dostala, ale bylo to v pohodě. Moje pohorky asi obsahují víc železa, než ty Petrovy. Před kontrolou mají na záchodech skvělý umyvadla na dopouštění vody do lahví, ale za kontrolou úplně na prd. Španělské příjezdové dotazníky nám kontrolovali už tady. Dvakrát.

Cesta letadlem pro taky nebyla ničím výjimečná. Většinu jsem prospala a hrozně mi zalehlo ucho (snažila jsem se celou cestu poctivě žvýkat žvýkačku, ale ve spánku je to těžký). Petr mi zasednul místo u okýnka, což mě nejdřív štvalo, ale posléze jsem naznala, že on ho ocení mnohem víc. (V mém případě okýnko slouží k opření při spánku, v jeho k focení a úžasu po celou cestu. A to se vyplatí.)

Pohled z okýnka letadla na křídlo a Barcelonu
Přistáváme v Barceloně

Přistáli jsme kolem půl deváté, o něco dřív, než jsme měli, vydali jsme se pro naše batůžky. Vymotali jsme se z letiště, u východu se vyfotili s tlustým koněm, co vypadá jako příbuzný brněnské žirafy, a sebevědomě vyrazili na metro.

Čtěte více