A podzimky a diář a helouvín a já

Žiju.

Tak nějak.

Vlastně mě irituje fakt, že mám už několik týdnů chuť skládat básničky a prostě to nejde. Nějaká pořádná a výstižná a přitom taková, aby nikomu nevadilo, že ji nechápe. Místo minulýho článku. A nějaká o zvuku podrážek na podlahách výstavních síní. A tak. Aby bylo jasný, že cítím. Jen se mi to nedaří formulovat. A říkat. A vůbec.

Mluvila bych básničkama,
víc než zebra jsem však lama.

Vysvětlujme, dneska byl Halloween. A já byla Zecora. To by nikdo nečekal.
A ve verších jsem mluvit nezvládla.

Pomalu přestávám mít pocit, že mi jde všechno ne úplně důležité, na co sáhnu. A to mě vlastně uklidňuje, protože tak to má být. Co děláme? Jásáme.

 

Podzimky byly hodně fajn. Sestřička je na mě naštvaná, protože prý kazím její vrstevníky, když si s nimi v noci povídám, když chodím spát k nim, protože je to lepší než u vedoucích.
Ale ono je to prostě fér. Je fér být občas s nimi a ne nad nimi, jak se po mě možná chce. Oni si nezaslouží být pod tou hranicí instruktor/dítě a já si nezasloužím být nad ní, ne, pokud by to mělo nějak kazit přátelství. A za tím si prostě stojím.
Jen s málo lidma dokážu mluvit jen tak tak otevřeně, tolik důvěřovat. A nebylo to jen noční hodinou.

A vlastně se mi stýská. Jarošáci mají něco, co namá nikdo jinej. Ale oddíl má něco, co nemá Jaroška a už vůbec ne vyšší.

Zajímalo by mě, kdy dosáhnu nějaké vyváženosti těchhle mých hlavních sociálních skupin a přestane se mi v jedné stýskat po druhé a budu si užívat toho, co mám.

 

Ale našla jsem diář. To je důležité sdělení. Našla jsem ve sběru diář z roku 2012 nějaké úplně cizí holky, teď by jí mělo být jednadvacet. Čtu si ho, jako jiní lidi čtou jiný knížky. Je to zajímavý. Vedla si ho celkem poctivě. Vidím jí pod kůži, vím kdy psala jakej test, kdy šla na ples a co považovala za událost hodnou přikreslení smajíka. Není mi zatím nijak vrcholně sympatická, prostě holka, holka, co si lepí do diáře nákupní seznamy do drogerie. Ale je. A já o ní vím a ona o mě zatím ne. Má tam vyplněnej mail a adresu. Až to dočtu, možná jí napíšu, pokud se mi bude chtít. Ňach.

Dopisy, které nepíšu. Vzdálenosti, které nejsou?

Rozházený článek.

Nevím, co si o sobě myslet. Občas se dost překvapuju. Nevím, co si o kom myslet. Hlavní je se podepsat.

Fitli

O koncertu a tak

Teď jsem se vrátila ze Znouze, aby bylo jasno. Teda z velkýho punkovýho hospodskýho koncertu se spoustou dalších skupin a divnejch lidí.

A zrovna z té Znouze už jsme tak moc neslyšely. Ale Bermudskej kvádr taky nebyl úplně špatnej.

Mojí myšlenkou je, že bych se chtěla umět náhodně skamarazovat i s jinejma punkáčema než s těma totálně opilejma, co vám říkají, že máte hezký vlasy a ptají se, jestli je pošlete do píče. Poslala jsem, jsem šikovná.

Tak jsem zase zjistila, že to není o hudbě. A přitom vlastně je, protože s ní se mi tam najednou líbilo. Ale vlastně jsou tyhle akce všechny stejný a tihle lidi všichni stejní, na barvu oblečení a účes spíš nehledě.

Jsem teď slušně načuchlá kouřem. A štve mě, že jsem tam ztratila čokoládový kaštany objevený v kapse půl roku nenošené bundy. Podezřívám z toho toho děsivýho kluka v modré mikině. Ale zase mám jeho zapalovač, který mi hodil na hlavu když jsem se snažila chatovat z 37ina mobilu. Sice to nejsou kaštany, ale alespoň něco. Rozšiřuji svoji sbírku nepoužívaných podivně získaných zapalovačů. Tenhle je zelenej.

 

A teď druhý tématický celek: Chyběli mi hejtři. Takoví ti, co si o mě myslí, že jsem hrozně divná a já si  nich myslím, že jsou nemožně mainstreamoví a díváme se na sebe se zvednutým obočím a je nám to jedno, protože názor toho druhého považujeme za méněcenný.

A nejlíp ty názory prezentujeme veřejně a pak se si za ně veřejně vysmíváme a hrozně to obě strany baví.

Občas se to stává. Patří to ke mě. A já si v tom libuju, protože jsem ráda dost zajímavá na to, aby mě řešila půlka školy v šatnách před tělákem, nebo tak. Myslím, že Anička Mandarinka to má víceméně podobně.

A tohle není hejtování, jen veřejné řešení mě a nás, už zase, konečně. Jó, zeptejme se jí na to všichni. Má touha po pozornosti lítá blahem v oblacích.

A asi začnu používat slovo ťuchmat. Na pochybných koncertech se dosud cizí lidi ťuchmají v kotli a působí to děsivě. Chi.

(A půlka lidí asi nepochopí, o čem je řeč, ale to je asi jedno. Je noc po koncertu, tak se mě nemusíte snažit úplně chápat)

Mé superschopnosti

Dokážu sedět na Kašně, psát a přitom poznávat osoby procházející několik desítek metrů ode mě na křižovatce za křovím. Dokonce překvapeně zjišťuji, že už zvládám docela velkou škálu spousty různých lidí.

Další superschopností je měnění nálad. Už i během tohohle článku. Vlastně by to mohlo být asi tak užitečný, jako měnění podoby, kdybych to dokázala využívat. Jakože nedokážu.

 

 

Chi, od předchozích odstavců uběhly dva dny, ale já si nechci zamořovat další administraci tunami nedopsaných.

Přišla jsem na to, proč nespím v noci. Abych pak mohla spát přes den, až budu mít fakt blbou náladu. Včera odpoledne, třeba. A od té doby tvrdím, že se mám dobře.

Takže teď bych spát neměla, přestože je noc. A taky proto, že jsem ještě pořád nevytáhla biologii. Slavný vektorový test mi tvrdí, že jsem fakt z hóódně velké části kinestetická/taktilní. To znamená, že si mám modelovat vzorečky z plastelíny a hrát chemický divadlo. To tam píšou.

 

Doufám, že se lidi nedívají z oken, když jdu se sluchátky po ulici a začne mi hrát nějaká rychlejší písnička.

 

Tak jo, teď se mám zase špatně, neboť zítra nejdu do lesa. Takhle to funguje. Takže bych měla jít spát, jenže bych se stejně měla učit. Chce to nějakou děsně kinestetickou metodu učení ve spánku. Zdá se mi o růzenejch podivnejch věcech, který mi manipulujou s náladama, většinou k lepšímu, tak proč ne biologie?

 

Očividně mi jde čeština o dost líp než matika. Je to jedinej test, se kterým jsem nakonec spokojená. To mě děsí. A asi budu muset napsat sciu nějakej hroznej mail za to, že si pletou čísle a číslice.

 

Sakra, ten život je fakt tak divnej. Chci v něm být nějak pevněji.

 

A tohle je písnička, kvůli které jsem dneska začala poskakovat mezi panelákama.

Máslo!

Je říjen. Vlastně už celkem dlouho. To znamená první nával písemek. To znamená, že věci, které jsem měla udělat do konce září už nestihnu. Ale mě to netíží.

Září byl rozjezdový měsíc. Vlastně docela mizerný měsíc. Nezvykle stereotypní, abych tak řekla. Plný ničeho, s náhlým nedostatkem času, lidmi, kteří nejsou zvyklí na nový režim a hlavně jsem od něj asi očekávala příliš.

Ale říjen je zatím naprosto úžasnej. Já nevím, čím to je. Snad blogem, snad počasím, snad lidma, snad mnou, snad všechno se vším souvisí.

Mám novej příval energie. Energie na všechny věci, které chci dělat, ale nejsou jen tak, takže je za normálních okolností stavím až za věci, které dělat musím.

Sedím v kuchyni u stolu a s úsměvem říkám, že nechápu, jak může tak úspěšný člověk jako já neumět počítat výrazy.

Lidi počítající správě výrazy a rovnice jsou roboti. Já nejsem robot. Já nejsem algebraik, já jsem geometr. A být zmatkař se prý občas vyplatí. Ani nevím, proč mi na té matice teď tak záleží.

Několikrát jsem se teď zastavila někde na křižovatce a třeba na hodinu se zapovídala s některými z lidí, které mám ráda a přitom jsem je do teď nepočítala vyloženě za svoje. Mám z toho pocit oblíbenosti. Tak to má být.

A taky mám trochu pocit, že mi koloběžka přirostla k noze. To je chyba, nohy by se měly střídat. Ale jinak je to fajn. Nechápu, proč jsem ji doteď tak málo používala. A nechci zimu, protože nebudu moct jezdit.

Zas jsem se dneska na orienťáku a koloběžkovycházce dorazila a bolí mě v krku. Na to abych nešla do těláku to tentokrát už asi neuhraju.  Trochu mě děsí, jak moc se mi tam letos nikdy nechce, už jenom proto, že je to na sedmou. To by se mělo zakázat, je to nestrategické, pak tam nikdo nechodí.

Asi bych teď měla spát, vzhledem k tomu, jak se mi chtělo už někdy v osm. Ale jsou věci, které se neodkládají, ty věci, které chci dělat a mám na ně energii. Pečení dortů a domlouvání tábořiště a psaní článků a komunikace s fanoušky. Chi, mám nového neznámého blogového fanouška se kterým komunikuji, to se počítá. Buď pozdraven.

Zrovna jsem si dneska říkala, že většina cizích lidí mě číst, nebo možná hlavně komentovat moc dlouho nevydržela. Tak mě to těší.

A asi napíšu někomu nějaké dopisy, protože mi to chybí. Musím nějak znovuobjevit Kašku, naposledy jsem ji náhodou potkala v šalině v půlce prázdnin a od té doby nevím. V září jsem ji ani potkat nepotřebovala, ale teď už by mě fakt zajímalo, jak se má.

Ale teď jdu spát.

Ovšem

Tak.

Vlastně se mi život poslední dobou děsně líbí i přesto, že prostřední část úžasné první věty už neplatí. Začala zimní část roku, smutné.

Ale je hrozně podzimní podzim a to se mi líbí. Taková náhrada za to, že nebylo jaro, alespoň něco má fakt atmošku. Chtělo by to pořádnej foťák, ale Václav byl prozatím odsunut do pozadí.

Podle svých spolužáků nemám chodit na obědy a šetřit, když k tomu mám možnost. Jsou nezodpovědní. A hubená jsem prý proto, že chodím ve škole moc do schodů, takže si mám vyjednat, že musím ze zdravotních důvodů jezdit výtahem. To jest myšlenka dne.

Zítra jedu do školy na koloběžce a hrozně se na to těším. Určitě přitom zas zhubnu, co se dá dělat. A ještě spíš zmrznu. Ale stejně jsem to chtěla udělat už několik let. A teď je asi čas činů, jak tak na sebe koukám. Neslíblila jsem vám někdy něco do vzdálené budocnosti? Teď byste měli možnost.

Nevím, co s těma komentářema. Disqus by si za to, jak je protivnej zasloužil hejt. A nebýt používanej. Ale já ho zároveň asi trochu miluju. A vy se taky nedohodnete. Je to kluci proti holkám. Ajťáci proti v tomhle docela normálním lidem. A já jsem příliš nevyhraněná, než abych se k někomu přidala. Ach jo.

Chtělo by to volby. Volby jsou taky strašná a rozhodovací věc. Asi by člověk neměl nechat Joe, aby za něho chodila volit, ani k těm studentskejm. Ale ani by neměl volit podle generátoru náhodných čísel. A vlastně by neměl volit nikoho, protože všichni jsou strašně špatní. Ale neměl by nevolit. Je to moc složitý.

Jo, a ještě mě nemá rádo feedly. Jakože můj blog. Odmítá ho vyhledávat ve svojí databázi, jen komentáře. A přitom odkaz v menu je normálně funkční a přes něj se to začít odebírat dá. Vůbec nevím, co a kdy jsem mu udělala, protože jsem se v tom feedu hrabala několikrát, ale vrátila jsem to všechno pak do původního stavu. Prostě je to divný.

Ale všimněte si, že vzhled už je konečně udělám správně, což se projevuje třeba tím, že levá zebra nemá zraněný čumák. Ať žiju, jsem šikovná.

Nemluvím teď o ničem jiném než o blogu, ale každýho to buď nebaví, nebo to nechápe, nebo si myslí, že to nechápe a proto se nesnaží to pochopit, nebo tomu rozumí až moc, takže se pak cítím neschopně. A nebo si o něm já myslím něco z výše zmíněných. A stejně mi to nebrání nemluvit o ničem jiném. Za chvilku už tady ale nebude co řešit a já nebudu mít o čem mluvit. To jsou smutné vyhlídky.

A teď si uvědomuju, že jsem už zase zapomněla večeřet.