Šachtový noci

Podruhé za sebou půlnočním rozjezdem, je to fajn.
Kdyby mi neutíkaly myšlenky, mohla jsem to dneska nakódit ještě trochu líp.
Porazit ve středoevropské olympiádě tři čtvrtiny oficiálního českého týmu, protože jim to patří.

Pro šachtový noci.
Nešetrnou manipulací s předměty narušuju Tichánky.
Nešetrnou manipulací s odvahou narušuju záměry.
Nešetrnou manipulací s city narušuju sebe.

Prý to není až tak divný, říkala P, a to jsem nezmínila žádné detaily.
Je to v plenkách.
A vlastně nevím, co chci.
Zas.

Ale že se mi stýskalo po černoknižních stavech a dějích.
A že mě překvapilo, že se po všem tom zvyšování výškového rozdílu ještě dá dotýkat čely.

Strach ze změn.
Strach z dělení.
Strach z něčeho, co se poslední tři roky snažím nějak upozadit.

Jen to všem napiš, když sama nevíš, jak to vlastně je.
„Tak nám tam hlavně nebal naši slečnu.“
V některých chvílích mám pocit, že ztrácím svoji samostatnou identitu.

Místo normálních alb si dělám seznamy skladeb.
A programování mě učí psát na qwerty tak úspěšně, že neumím rozumně psát ani na jedné.

To jsou mi věci.

Spánek?
Sny o těhotenství?

Stříbrný pětihalíř…

Co se dá stihnout za večer

  • Nechat se vykolejit vesmírem
  • Dělat nesmyslné scény
  • Nejít tančit
  • Brečet sama na kašně a dívat se na instalaci uměleckého exponátu
  • Hodně se opít vínem
  • Slyšet dvě své oblíbené kapely svých vrstevníků
  • Povídat si se svojí oblíbenou budoucí spolužačkou své sestry
  • Utíkat do sekáče pro něco na oblečení a zjistit, že mají zavřeno
  • Řešit s A. ježdění stopem
  • Bryndat polívku
  • Povídat si s obsluhou kavárny o svých narozeninách a poučovat je o tom, jak se pozná, komu bylo osmnáct
  • Mít pochválené vlasy od skupiny prváků
  • A nohy
  • Dozvědět se, že prý určuju trendy
  • A že prý jsem součástí dalšího trojúhelníkového milostného cyklu, tentokrát orientovaného, nebo co
  • Ochutnat odpornou vodku s příchutí melounových žvýkaček
  • Pořvávat na sebe s divným pánem s kytarou a baretem
  • Povídat tajemství
  • Sedět na domovních schodech
  • Nechat se pustit dovnitř
  • Koukat slušnou dobu ve tmě do výtahové šachty svého nejoblíbenějšího domu v Brně a cítit se při tom jako na drogách
  • A byli jsme všichni achromaticky oblečeni
  • Sledovat líbající se kamarády na okraji parku
  • Tulit se na autobusové zastávce

Skvělý

Je to skvělý, jít v poledne sama do kavárny na pivo a psát. Není skvělý, že tu pořádně nejede internet. Je skvělý, co tu hraje. Je skvělý, jak se mám.

Několik hodin, možná jen desítek minut, po myšlence, že mě tepelně serou moje vlasy, jsem jen tak vzala nůžky a sama se ostříhala, na minimum posledních skoro deseti let. A hrozně se mi to líbí a všem se to líbí a je to super a jedno z naprosto nejlepších rozhodnutí mého života, alespoň tak se to po čtyřech dnech zdá.

Abych si to vynahradila, po měsíci a půl brečím nad tím, že moje nohy nevypadají, jak by měly. Je to stejný, jako skutečnost, že jsem si před rokem v opilosti popotáhla z cigarety. Už to není nikdy.

Zastesklo se mi po Černých knihách, ve chvíli, kdy jsem prolistovala všechny díly svého dospívajícího života a konstatovala, že za něco stojí pouze ten první. Je tak divný stesk po citovém vypětí? Píšu si svoje vnitřní věci, píšu je španělsky s chybama, aby mi je lidi nečetli přes rameno, ale stejně vím, že z tohohle se mi nikdy v budoucnu srdce svírat nebude.

Mám krátký vlasy a na rameni plyšovou krysu a spoustu volnýho času a tak nějak všechno. Jsem já. Jsem já, taková ta, co chci být, protože je prostě zajímavá. Která už nejsem obvykle.

Neprošlo mi se zvednout a jet na den do Prahy a pak znovu po týdnu přes noc domů, jen tak, pro dva podprůměrný důvody. Mám chuť dělat divný věci. Protože jindy na ně nemám, to zejména.

Dostávám se do zvláštního stavu duše, jen tak. Všechna hudba ke mně pasuje, všechno je dobrý, když piju pivo nad klávesnicí, když v nocích nespím, když se směju, když plánuju, zpětně a po letech, když říkám lidem věci. A fakt mě to baví. Vím že mě to baví.

V pátek půjdu tančit.

Na kolenou v šalině

Nohy.

Pivo.

Únik.

Nula.

Nechuť zasahovat do světa, jen ho brát, to je můj postoj úplně ke všemu. A věřím jeho dostatečné správnosti.

Drake dnes při náhodné konverzaci použil spojení řešitelné problémy jako synonymum k mým reálným problémům. Něco na tom bude.

Strach z nepřijetí společností.

Jsem příliš divná na to, aby mi společnost rozuměla, nehledě na to, zda mě dokáže přijmout a třeba i mít ráda.

Hodnoty.

Je nutné se chovat logicky?

Je logika jednoznačná?

Dá se porovnávat přátelství a tousty s tuňákem?

Dá se brát věci zpět?

Dá se být si znovu sebou tak jistá?

Tři nebo čtyři roky zpátky, snad.

„Hej, těšte se na středoškolský život, to je totiž něco úplně jinýho.“
Obsahuje to mnohem víc alkoholu, míň spánku, míň času na řešení neřešitelného a víc jeho výbuchů v divných chvílích. Enjoy.

Archivní ze středy

Asi to s lidma budu mít ještě těžký. Asi bych ještě měla sociálně a psychicky dospět. Asi chci. Dle včerejší přednášky z psychosraček je orientace na typická pro předškolní a ještě mladší věk. Vždyť to říkám celou dobu.

Mám oblíbenou folkmetalovou kapelu z okolí svého bydliště a to se vyplatí.

Jít do hospody s partou lidí, se kterými si odjakživa nevím proč nemám co říct, jen proto, abych se s nimi necítila čím dál hloupěji a třeba si na ně zvykla. Sedět v koutu a mlčet. Přitom nevím, proč bych k nim neměla patřit. Ukažte občanky všichni. S frekvencí menší než jeden týden prohlašovat, že už je to naposledy v mém životě, co mi někde nenalili.

Oproti tomu je Popelák fascinující člověk. Chodila jsem s ním do čtvrté třídy a nesnášela jsem ho, protože měl oficiálně povoleno číst si pod lavicí, dělal půlhodinový přednášky o motorech traktorů, dostal Harryho Pottera 7 o dva dny dřív než já, a proto ho dočetl o pár hodin dřív, a tak vůbec. Prostě Šachista té doby. A teď je najednou jedním z jediných dvou až třech lidí z celé základky, se kterými se začnu bavit, když je potkám, přestože jsme se bez cizí pomoci nepoznali na Znouzi před dvěma lety. A v Pátek je Znouze zase a nemůžem tam spolu jít (no dobře, Slovensko je lepší). Ale ty tramvajový konverzace stojí za to. Výlety a škola a oddíl a larpy a kódění a operační systémy a hudba a koncerty a taneční a tak nějak celej můj život. Dík za moje lidi.

Přišla jsem na školní sraz u hvězdárny o pětadvacet minut dřív. Nebývalé. Sedla jsem si s notebookem doprostřed prolízačky ve tvaru pravidelného dvacetistěnu a psala. Snad jen tu nechytám wifiny, co bych chtěla, ale jinak naprosto výborné. Pánové na vedlejší lavičce bavící se o politice se na mě divně dívali a pak odešli. Nechci nic dělat, jen tu sedět. Navždycky.

Edit z dneška: zůstávat někde sedět navždycky je blbost, to by člověk o moc přišel. Cha.

Loading

Po víc než týdnu stále nikdo nereaguje. Tak jsem usoudila, že to není nevšimnutí si, ale prostě jen je mi to jedno nebo nevím, co bych ti k tomu řekl/a. Což je vlastně to, co jsem chtěla, jen mi to nijak neusnadňuje (stále ještě nedefinované a nevyjasněné) procesy v hlavě během načítání. Nechávám v půli.

Nepřijde mi, že dělám rozhodnutí dost dobře, tak nedělám rozhodnutí vůbec.

A nechci zrazovat rozumné věci, i když na nich už jako na takových nelpím, tak je to.

***

Můj život je fajn. Jen ten svět okolo mi nějak nevyhovuje, jako takový. Jako takový. ÚPLNĚ jako takový. Jako celá podstata věcí, fyzika a děje. Chtěla bych, aby všechno bylo nějak úplně jinak. Aby tráva nebyla zelená. Aby na zemi bylo místo trávy něco úplně jiného. Aby nebylo na zemi, aby nebyla země, aby nebyla gravitace, aby svět byl… jinak. Stále tomu nerozumím. Něco se se mnou děje.

Jedny reálný problémy, prosím!

***

Na nic se nesoustředím. Školu zanedbávám. Jsem tam tak na půlku hodin a stále je mi to moc. Potřebuju pryč. Jako by už nic nebylo. Jako by na ničem nezáleželo, jako by neexistovaly hodnoty. Můžu dělat správné věci, ale nemám z nich radost. Chci víc a víc a ono není kam. Čas plyne a já nestojím a přesto z něj nic nemám. Potřebuju se dostat na vyšší energetickou vrstvu.

Chybí mi těšení. Jo, tábor. Jinak asi nic, současnost překonává možné budoucnosti a přece mi nestačí.

***

Na stole mi leží 1000 divů Slovenska. A Černá kniha III. Moleskin notebook. Je fakt divné vidět se v nadpřirozených dívčích hrdinkách knih, při jejichž čtení se musíte ostatním vymlouvat na člověka, který vám je půjčil/doporučil, abyste se necítili trapně. Ale ony jsou fajn, ty hrdinky, ač mě ty ḱnihy štvou svojí snahou neskrývaně na mě cílit. Soustředím se na drobnosti.

Zapisuju kašny.

Plánuju.

Teď ji najednou úplně chápu.

Ale sen o normalitě přetrvává spolu s láskou k domovu.

***

Asi bych někdy měla i spát. Možná

Kdyby se někdo ptal, tak znásilňujeme úchyly na přehradě

Nechala jsem si cizíma rukama umýt vlasy. Tak po deseti letech. Jakože ne po deseti letech umyla. Po deseti letech umyla cizíma rukama.

Zjistila jsem, že přeinstalovávání operačních systémů nepovažuji za svůj koníček.

Ležela jsem v hodině fyziky tiše na zemi pod lavicí a nechtěla být vidět. Je zvláštní, že jsou to teprve dva roky od chvíle, kdy jsem poprvé v životě brečela ve škole. Haha. Ležela jsem pod lavicí, doufala jsem, že si mě lidi nebudou všímat, snažila se nebýt rozbitá a nebýt celkově.

Několik hodin jsem přemýšlela nad tradičně jarním tématem, nad svojí možná nesmyslnou přední duchovně-fyzickou a symbolickou hodnotou. Byla jsem překvapená, jak moje jméno zůstává v povědomí lidí, které sama neznám, i se svým podtitulem. Chtěla jsem slyšet cizí názor, rozuzlení. Došla jsem k tomu, že už vůbec nemám chuť přitahovat další pozornost. Ničím. Je to jen vedlejší efekt. Jen to je.

„Takovýhle věci nikdy nevyjdou,“ říkala nám J. před týdnem a půl na obědě a já jí odmítala věřit. Upřela jsem oči v oči. POJEDEME. Jenže takový věci možná fakt nikdy nevychází. Když takový věci nevychází, přestane stát za to je vůbec plánovat.
Vím, co bych chtěla. Bydlet ve slovenských vlacích, jet na vlastní pěst do Španělska a do Finska, přejít celou českomoravskou hranici, dojít pěšky nebo dojet ne kole do mojí nejoblíbenější olomoucké kavárny se zhulenou servírkou, jet s 37 jen tak do Znojma, protože je to random město.
Myslím, že by se tohle všechno mělo udát co nejdřív.
Ale okolnosti? Proč nikdy není čas? Proč jsem starší, než všichni moji kamarádi? Proč jim to rodiče nedovolí? Proč mám tak mizerný organizační schopnosti? Proč je vrchol veškerýho dobrodružství samostatnosti v mám životě jet na týden do Prahy?
Asi budu muset začít dělat věci úplně sama. Zdá se mi, že žádná z těchhle se na dělání sama moc nehodí. Nebo jo?
Asi si jednoho dne vezmu Černou knihu a budu plánovat.
Asi si jednoho dne vezmu baťoh a buzolu a půjdu na jih.
Toužím po cestách.

Žáby, sirky a modrá taška

Už nějakou dobu se učím umět zdvořile a bezpečně vzdorovat všem existencím, jako jsou pouliční vnucovači čehokoliv, nebo žebráci. Mám pocit, že je všechny přitahuju. Nepřítomný pohled, rychlý krok a kroucení hlavou už většinou jakž takž zvládám. Ale v poslední době mám pocit, že občas nic není tak, jak by se zdálo.

Před dvěma týdny jsme byli se Štěpánem na regionálním kole lingvistické olympiády v Olomouci. Bylo to fajn, dostali jsme tam chlebíčky, hrozny a banány, byli jsme ve výborné kavárně se zdrogovanou usměvavou servírkou, skypovali jsme nechápavým spolužákům z wifi rádia Haná, kterou jsme nahackovali uprostřed parku. A taky jsme potkali pána se žábama.

Pán se žábama byl vyloženě odpudivý. Seděl s nějakou svojí družkou a krabicí vína nalepen na stěnu domu někde tam, kde město přestalo vypadat úžasně a začalo být šedé, tam, kde jezdilo hodně aut. Ve chvíli, kdy jsme byli u něj, oslovil nás. „Prosim vás…“ Nevšímali jsme si ho ho a pokračovali jsme rychlým krokem dál v naší bezcílné procházce. Ale on pokračoval. „Nevíte, kolik je na světě druhů žab?“ A to prostě člověk nečeká.

Rozuměla jsem mu jen já. Začala jsem se nechápavě smát a pak to zopakovala Štěpánovi. Ale šli jsme moc rychle a byli příliš připraveni ho ignorovat na to, abych mohla nějak zareagovat. Co nejrychleji to vygooglit bylo odmítnuto a hned se tam vrátit mi bylo zakázáno. Už ho asi nikdy nepotkám, nikdy mu neřeknu, že klasifikovaných je v tuto chvíli asi 6519. A fakt mě to mrzí. Protože tu odpověď znám. Protože si zaslouží odpověď.

Druhého divnočlověka jsem potkala ve čtvrtek na Brněnském nádraží, když jsme s 37 a béčáky jeli domů z kavárny, kam jsme šli po kině. Byl trošku méně odpudivý, ale stále vypadal docela opile a pouličně. „To je hrozný, jak si všichni pořád chtějí od někoho půjčovat,“ začal. Zmateně přikyvujeme. Čekáme že přesto, že uznává, že je to hrozný, bude po nás něco chtít. „Já si jdu koupit sirky. Já mám cigarety, všechno, už potřebuju jenom ty sirky.“ V ruce má hromádku mincí. To mu musí na sirky stačit, ne? Bude po nás něco chtít? „Já potřebuju sirky, abych mohl sousedovi zapálit chatu.“ V tu chvíli 37 propuká v šílený smích, my ostatní se taky zasmějeme. „Vy se mi smějete, ale já to myslím vážně.“ A pak povídal dál, o sirkách, o lidech, o policajtech a taxikářích. A pořád se ujišťoval, jestli nás moc neotravuje, jestli se náhodou nesmějeme jemu místo tomu, co povídá. A pak nám všem jely šaliny, tak jsme se rozloučili a on pokračoval na svojí pouti za sirkami.

Třetí případ byl vlastně úplně opačný. Včera k naší skupince na nádraží v Ostravě přišel celkem civilozovaně a inteligntně vypadající kluk s modrou taškou, ne o moc starší než my. Ale v té první chvíli jsem se na něj vlastně ani nepodívala. Nepřitahoval pozornost.
„Prosím vás, nemohli byste mi přispět na jízdenku?“
„Obávám se, že teď máme tak akorát na to, abychom se sami dostali domů,“ řekl Štěpán. Byla zase ta automatická reakce na obvyklu situaci. Ale byla to vážně pravda. My ostatní jen klopili oči.
„Alespoň pět deset korun…“
Zavrtění hlavou. Tohle už pravda nebyla, alespoň ne v mém případě. Ale neměla jsem chuť vybočovat. Obešel ostatní lidi v čekárně, někdo mu něco dal. Teprve v tu chvíli jsem se na něj podívala a uvědomila si, že je to úplně jiný typ člověka, než co po vás obvykle chce desetikorunu, co mu chybí na jízdenku, aby si pak koupil alkohol. Fakt by mě zajímal jeho příběh. Beztak nás na Slovensku nakonec o všechno okradou a dopadneme stejně. Nakonec s jízdenkou v ruce nastoupil do stejného vlaku jako my. Alespoň že tak.

Možná je svět trošku jinak, než se zdá.

Co dělám když nebrečím

Jíst, pít, dýchat a spát, tak divný věci lidi drží při životě. Jako by se mi do nich najednou chvíli vůbec nechtělo, jen chci zůstat živá. A pak se mi zas nechce nic jinýho, protože na ničem jiným přece nezáleží a všechno ostatní mě otravuje.

Asi nikdy jsem o žití a smrti nepřemýšlela tolik. Nic nenasvědčuje tomu, že by mi vážně něco mělo být, mozek rozdíl ve vidění přestává vnímat, nic mi není. Ale já mám furt strach. Vím, že mám strach. EEG ví, že mám strach. Takový malý. Takový téměř nevědomý.

To proto brečím? Nechci brečet. Nechci být psychicky paralyzovaná. Nechci být tak děsně smutná. Nechci nechtít být mezi lidma. Jasně, že to nechci ani muset řešit. Ale to je těžký, když nejsem schopná řešit nic jinýho. Třeba čtvrtek ve škole. Chtěla jsem dokázat alespoň přemýšlet a dávat pozor. Jak? Ani spánek a čas pak nepomohl úplně tak, jak měl.

Dá se to řešit? Určitě? Úplně? Nějakým přijatelným způsobem?
Čím dál míň věřím, že ano.

***

Ale jinak vlastně už asi dobrý. Vlastně už dobrý po tom skoro týdnu od toho, co mi tyhle nálady začaly. Vlastně jsem ráda skoro úplně offline, abych nemusela mačkat F5 a nebláznila a tak. Baví mě sedět v mrazu na rukavicích a obalu na počítač před restaurací, kde mají wifi (ale kde se ke mně vždycky při kradení internetů chovali tak hnusně, že už dovnitř nevlezu a radši si nechám nachladit všechno, co se dá). Děsím se, že mě při téhle činnosti potká zde přítomná Bílá smrt a bude se na mě v jídelně koukat ještě divněji, než činila dosud. Ještě lepší je jen přibrzdit s autem a jen si zaktualizovat co nejvíc panelů v prohlížeči pro pozdější pročtení. Jo, jezdím všude s počítačem. Pro jistotu.

Vlastně ráda všem ujíždím na běžkách a hraju medvědí proutky sama se sebou. A jsem sama v horách. Jsem tak ráda sama. Je zvláštní odjíždět někam, a ze všeho nejvíc se celou dobu těšit na cestu zpátky. Kupodivu na až tak zpátky, i když to taky, ale hlavně na tu cestu. Sama domů. Vlakem. Daleko. O dva dny dřív. Jé.

Představuju si, že vyprávím v hodině angličtiny o našem velikonočním výletu na Slovensko. Trošku moc šroubování budoucnosti na sebe. Ne, že bych plánovala/chtěla prezentovat v angličtině výlet na Slovensko a už vůbec nemůžu vědět, co se tam stane a co bych pak prezentovala. Ale na tom nezáleží. Musím radši už teď začít lovit z paměti slova, která bych mohla použít, kdyby to náhodou nastalo. Heh.

A pak dělám ty normální věci – spím a čtu si KSPí brožurku a usínám u ní a jím a koukám se na televizi (určitě už nikdy doma nechci mít televizi, je to zkáza lidstva). A mlčím a ignoruju lidi a chci počítat příklady, ale končím u přečtení zadání a tak.

Prostě nedělám nic, co by k něčemu vedlo a nevadí mi, že se nudím.

Ale nemůže toho stresu být někdy tak akorát?

Úspěchy

Je to vychloubací článek?
Ne.

Je to mé vyrovnávání se s divným nečekaným stavem?
Jak jinak.

Jak se mi to povedlo?
Nevím.

Je to pro život důležité?
Ne.

Má to vůbec nějaký význam?
Ne.

Mám z toho dobrý pocit?
Hřejivý.

Umím si na oslavu upéct bábovku?
Ne.

Spálila jsem se, když jsem se o to snažila?
Ano.

Dá se po Wilsoňáku jezdit na koloběžce s nepneumatikovejma kolečkama?
Ne.

Cítím se hloupě, že jsem porazila lidi, co jsou objektivně lepší?
Ano.

Umím programovat?
Ne.

Jak dlouho mám na to, abych se to naučila?
Měsíc.

Rozumím těm divným slovům, která jsou použita v popisu prostředí pro praktickou část?
Ne.

Jaký byl přesný počet dotazů?
3N-3.

Ztrácím na všech přípravných seminářích k oběma kategoriím pozornost?
Ano.

Rychleji než ostatní?
Ano.

Bude tam můj úhlavní nepřítel?
Ano.

Na obě části?
Ne.

Kolik tam bude lidí z mých blogových Oblíbenců?
Snad dva. (Teda dvě)

Dostanu hodně jídla?
Ne.

Dostanu třicet tisíc?
Ne.

Je každé tvrzení chybné?
Ne.

Je každé tvrzení správné?
Snad.

Bojím se?
Moc.