Óda na Jarku

„Stejně nevím, co tím přesně myslela.“
„Já asi taky úplně ne. Ale bylo to milý.“
„To každopádně.“

Jakože hodně. Oblíbený učitel mnou neoblíbeného předmětu je jasný asi už dlouho. Ale teď ještě víc.

Jestli si tyhle řádky budu za pár
pár let číst a nebudu si pamatovat, k čemu se vztahují, vyhrazuji si právo se praštit.

Jo, bylo to trochu divný. Ale tak hrozně správně.

Trailer

Půlnoc, pole.
DDD si hrál s výbušninami, Velblouďata si šeptala předsevzetí být po zbytek života šťastní, Porto lepilo krky, JBL hrálo fakt špatnou hudbu. Chvíle, kdy se hodí říct něco, co dává ve více úrovních smysl.

Karin podle všeho maturovala o rok dřív než my.
Prokrastinačně napsala 4 básničky a jen tak, s ročním zpožděním, je odeslala.

Všechno slíbené jednou bude.

Co mi chybí

Myslím, že mi chybíš ty, když jsi byl mladší. Když ti bylo 15, 16, 17. Když byl život život, a ne přežívání, ne hádky, ne hroucení se pod tíhou povinností a snaha se udržet alespoň na nohou.

Chybí mi chvíle, kdy jsme k sobě navzájem vzhlíželi. Kdyžs všem říkal, že jsem chytřejší než ty a přišlo ti to jako něco, co lidem říkat chceš. Chybí mi chvíle, kdy jsem věřila tomu, že mě dokážeš zachránit před čímkoliv, před medvědem, před úzkostnýma záchvatama, před pohledy lidí, kteří z nás mají srandu.

Chybí mi být pejsek a kočička.

Nevím, fakt nevím, kdy se to zlomilo. Nevím, jak se může stát, že je člověk najednou někým jiným. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit, přestože se to očividně stalo, nám oběma.

Mám strach, že tohle znova nepřijde. Nejde to vrátit a nejde to vytvořit znovu s tou správnou intenzitou a důvěryhodností. Mrzí mě, že jsem nedokázala ovládnout chvíli, kdy to odešlo.

Jsem už velká na to takhle brečet. Jenže jsem dospěla v přílišném pocitu bezpečí. A tady venku fakt neumím fungovat.

Konkrétní a ne až tak konkrétní věci, které občas přinášejí pocit štěstí

  • dobré jídlo
  • kultůra
  • vytvráření něčeho užitečného (třeba marmelády)
  • když vás někdo pochválí
  • když někdo poslouchá vaše problémy
  • dostat dárek, který se vám fakt hodí/líbí, i když vás vůbec nenapadlo, že tu věc vlastně chcete
  • chození
  • nakupování v sekáči
  • předávání něčeho, co mi připadá užitěčné, někomu dalšímu
  • spontánní nápady a jejich provedení
  • šifrovačky
  • pochopení něčeho složitého
  • noční město
  • obnovování starých kamarádství
  • tulení

?

Naštvaná?Ne. Jenom si dělám seznamy v Excelu svojí hlavy.
Jak poznáme, když nás něco štve?Jak poznáme, když nám něco nepřináší tolik radosti, kolik by mělo?Jak poznáme, když nás něco prostě jen drží na místě?

98

Nepíšu, nejsem já za mlada.

Rozepisuju, jsem já.

Člověk neví, kdy bude příště. 

Pěkně dlouho jsem nejela rozjezdem.

Pěkně dlouho jsem nejela rozjezdem z hospody. 
Život je už zase trošku o něčem jiným. 

Na začátku dubna

Na začátku dubna je v maturitních třídách zakázáno vytahovat žaluzie,
aby si náhodou někdo nevzpomněl, jak vypadá slunce.
A nebylo mu to pak líto.

Na začátku dubna je svět zdaleka nejkrásnější.
Stromy a lidi v parcích.
A nejkrásnější ze všech těhotná paní v šatech na kole.

Jen si tu seďte
nad prázdnými papíry,
nad omluvenkami pro studijní důvody
seďte vztekle.

Hledám návody na barvení vajíček.
Vzdala jsem se první.
A je mi líp,
než kdy.

Závěrečná zpráva

Tak jsem si došla na workshop k psaní závěrečných zpráv k uplynulému roku v PPNS. Měla bych si tu udělat přehled v tom, jak jsem užasná, co jsem dokázala, co jsem zažila.

A místo jakýchkoliv programátorských a osobnostních úspěchů tu najednou rekapituluju jen smutný osud svojí psychiky.

Doplňte větu: „Na začátku loňského roku jsem…“

Napsat něco o vlastnostech, ve kterých jsem se zlepšila, je něco jako napsat, co jsem posílila za svaly, když jsem měla celý rok chřipku.

Jo, cítím se nadáčsky o něco dál než na začátku loňského září. Přesně o posledních 23 dnů.

Vlastně mi oddíl dovolil se nezbláznit.

Tréma

Když jsem se v pondělí dozvěděla, že mě zvou na pohovor, vybuchla mi v břiše endorfinová bomba, zvedla mi koutky někam na Měsíc a hodina fyziky na chvilku přestala být hodinou fyziky. Práce, jiná než jednorázová nebo neexistující nebo dementní.
Tak jsem si ten čas toho pohovoru zapsala do kalendáře jako jméno firmy a srdíčko.
Jedna z nejkrajnějších emocí, co jsem v životě zažila.

Ale tahle zkušenost u tohohle nezůstala. Mám nervy, klepu se a nevím, jestli se dřív pozvracím, nebo omdlím.
Takhle to NEMÁ vypadat!