Vyčerpání, příroda, Člověk

Od sepsání Dnů se pozitivní a negativní období prodlužovala, až jsem nakonec skončila v téměř permanentní depresi, která je tu, myslím, vidět.

Přesto by se dala vypíchnout čtyři pět lokálních maxim, během dvou tří akcí, která se mi i s odstupem zdají hodně opravdová.

  1. Když jsem si, poprvé po letech, uvědomila, že jsem celá ve vodě, plavu a baví mě to. Že je všechno kolem neuvěřitelně krásný a že se prostě chci dotknout té bójky. Dlouho jsem tvrdila, že dokážu ocenit schopnost vody zchladit a umýt, ale dýl mě v ní neudržíte. Spor.
  2. Když jsem slezla ze skály úplně sama, zatímco jedna půlka skupiny byla kdesi nahoře a druhá kdesi dole a já se trochu bála, že spadnu a umřu (a nechtěla jsem spadnout a umřít). Když jsem byla nohama na zemi a najednou jsem věděla, že nechci zpátky. Když jsem běžela po hřebeni zpátky a nahlas se smála. Že dělám věci jen tak.
  3. Když jsem ležela v Medlánkách v parku, na zemi v listí, a najednou mě začaly napadat věci. Když jsem ty nápady začala říkat nahlas, aby je A. mohl začít mentálně provádět a diktovat S., který je mohl zakreslovat. Cítila jsem se zhruba jako Srdcová královna a přišlo mi to převelice zábavné. Proveďte.
  4. Když jsme si asi o hodinu později lehli znova, teď už jen v klasickém složení, do listí a spali jsme. Bylo teplo, les voněl a čas jen tak plynul. A to bylo všechno tak klidně v pořádku, že to bylo možná ze všech zmíněných nejhezčí.
  5. Když jsem přišla na první setkání OHB. Když kolem mě byla hromada úplně cizích lidí, kteří mě neděsili, jako nové skupiny mých vrstevníků dřív pořád a teď většinou. Když jsem seděla v čajovně, když jsem mluvila o sobě, když jsem najednou zjistila že je skoro půlnoc.

Bavím se hledáním společných faktorů.