Erasmus v Barceloně: den 0

Abych to všechno uvedla, teď jsme i s Petrem v Barceloně, kde plánujeme příští semestr studovat na Universitat Politècnica de Catalunya, konkrétně Facultat d’Informàtica de Barcelona. Výběr destinace byl dosti náhodný proces střídavého nadšení pro různé kouty Evropy a zvažování všech možných výhod a nevýhod. O rok dřív jsme se dostali do Finska (což ale nakonec kvůli COVIDu nevyšlo), teď jsme si kromě Španělska podávali přihlášku ještě do Estonska a Dánska. Nakonec nás ale vzali do jediné jižní varianty, s čímž jsem ze svého únorového pohledu čím dál víc spoko. Univerzita slibuje dva magisterské programy kompletně v angličtině, ve kterých je docela dost zajímavých předmětů. Ale o tom snad později, až začne opravdová škola.

Den 0 byl den před mezinárodním dnem mokřadů, a taky den našeho odjezdu z Brna, 1. 2. 2022.

Selfie, jak stojíme na zastávce šaliny a padá na nás mokrý sních
Sbohem, hnusný brněnský počasí

Čtěte více

Dejme tomu že jsou prázdniny

Přemýšlela jsem, jestli ho mám zveřejňovat zpětně, jestli ho mám zveřejňovat, když byl psán offline na papír. Myšlenka dvou dat u článků na blogu není vůbec zlá. Mohla bych to zkusit WordPress naučit, ale dost pochybuju.
Ale je to krátká optimistická článkověc. Takové mám ráda a nechci ji nechat zapadnout. Enjoy.


Člověk by si řekl, že po skončení výuky může všechno hodit a hlavu. Ale autobusy a šaliny ujíždějí stále. Neuvěřitelné.

„To zní, jako že už jsi na cestě. To mě překapuje.“
„No, jsem na cestě na Zvonařku. Asi mi ujede i ten druhý autobus.“
„Ahá, tak to už mě nepřekvapuje.“

Čtyři a půl hodiny ve vlaku. No tak proč ne.Je fajn koukat se na pole a jet prostě PRYČ. Jet na prázdniny. Šťastná, jako když mi bylo pět. Mám svoji pětiletou já hodně ráda, to asi víte. Takový můj malý bůh.

Bosá noha chvíli na protějším sedadle, chvíli lehce spuštěná k zemi.

Ve sluchátkách hudba, kterou jsem se zachraňovala z depresí vsedě na obrubníku loni na podzim. Teď mě uklidňuje kvůli tomu, že jsem asi úplně blbá a neumím jít včas na bus. Hudba, kvůli které jsem schopná tančit po kupéčku.

Papír, který se zvolna zaplňuje červenou náplní z propisky.

Lidi, kteří nastupují.

Úsměv z toho, kam jedu a za kým.

Strach z ostatních lidí.

Dlouhovlasý prodavač cukrovinek v uličce. Proč nejedeme na tábor tímhle?

Celodenní jízdenka po Vysočině.

Posledních patnáct volných listů zebří černé knihy.

Sakra, já se mám!

Za vlakovými kolejemi v Dobroníně je neuvěřitelný pole lesních jahod.

Spánek.

A ta konečná smyčka kolem Slavonic rychlostí tak možná osm kilometrů v hodině má taky něco do sebe.

Konec kolejí. Vystupovat.