A žádá si to o pozornost hrozným způsobem, aniž by se to obtěžovalo vysvětlit se mi. A zní.
Tahle věta a vůbec nic víc, od včerejšího odpoledne, kdy přišla bez jakéhokoliv přímého spouštěče. Furt.
A nechápu, proč je teď důležitá. A co mě sakra nutí ji sem teď ještě psát. Jsem divná.
//K Vendulélině úvodní stránce
//Má.
To by člověk nevěřil.
Že ve chvíli, kdy chybí z celé třídy právě tři lidi, to můžou být právě ti konkrétní tři lidi, kterým se chybět nedovoluje, a pokud teda, tak jen a pouze v sudém počtu. A bez kterejch se cítí takhle.
//Právě jsem učinila prozření. Psaním spojek na začátky vět získáte nejen osobitý styl psaného projevu, nýbrž i získáte spoustu času, který byste v opačném případě ztratili uvažováním o čárkách ve větě. A nebudete v nich dělat tak moc chyb. A na mobilu si ušetříte jedno ťuknutí a zase ztratíte jeden „znak“ esemesky za velký písmeno.
No, každopádně je to hrozně divnej pocit. Protože po lyžáku jsem říkala něco o tom, jak jsme supr celek. Což si myslím furt. Ale nějak mě ti ostatní lidi tak moc nebaví. A jsou rozskupinkovaní a já k nim nepatřím.
Nasdílela jsem si s Joe Google kalendář, abych o nás mohla říkat, že máme hluboký vztah. Leč když jsem jí vysvětlila význam události Hřbitov, tak se mi smála. Tss.
Já asi nechápu, jak jsem mohla před nějakýma třema rokama žít. I když je fakt, že ta tupá existence se zrovna dvakrát žitím nazývat nedala, ale stejně.
Celej můj život je o lidech. O docela malé množině lidí, kteří mi buď něčím vadí, nebo je mám z nějakého důvodu ráda. Případně od obojího trochu. A vlastně nic jinýho pro mě není důležitý. Vůbec. Nic.
Třeba důležitost toho, že mi vychází trojka z matiky spočívá pouze v tom, že si nejsem jistá, co si moji kamarádi myslí o hloupých lidech. Nemyslím si, že to, co se učíme k něčemu je. Ale stydím se za sebe.
A naprosto úsměvný mi připadá moment, kdy mám před sebou dvě písemky, přičemž na jedné z nich je stejný počet bodů, jako mám já od začátku roku. A skutečnost, že úplně přesně o tomhle se mi zdál sen před půl rokem, který byl tak divný a tak jsem ho nemohla unést, že jsem si podruhé v životě uvědomila, že se mi něco jen zdá.
A teď fakt. A tentokrát jsem to řešila správně. Teoreticky. Ztráta dvou bodů v jednom příkladě za přesně opačné přečtení zadání. A nemůžu se probudit. Ale přece nemůžu ani brečet. Nějak té kurzívy zneužívám. Ale bylo to trochu míň hrozný než v tom snu.
A mám pocit, že si moje odstavce celkem dost odporují.
Namyšlenej Jarošák. To je ono. Tak by to řekla řekla ta, od které bych se měla tolik co učit. Mám pocit, že tak zhruba od svých pěti let jsem se nikam neposunula. Vím, že moje já před jedenácti lety mi byla mnohem podobnější, než ta třeba před pěti.
Před jedenácti lety jsem:
Jenže mám nepěkný dojem, že tehdy jsem byla ve spoustě věcí nadprůměrná. Mám nějaký utkvělý pocit, že jsem v pěti letech byla bohem. A že kdybych si na pár hodin sedla do naší matiky, chápala bych to skoro srovnatelně, jako teď. Lidi kolem mě se učí, chápou, rostou. A já… ne moc.
A ani nemám takovou chuť růst. Odmítám učit se do matiky, když jsem to nikdy nedělala, nechci. Pořád věřím, že na to mám i tak. Ta stejná čest, která trpí, když mám blbý známky, trpí i ve chvíli, kdy bych se měla připravovat na něco, k čemu stačí použít logiku, a navíc je mi to do budoucna k ničemu.
A schopnost umět se bavit „s kýmkoliv o čemkoliv“ a tak podobně pro mě taky není asi tak moc důležitá, abych se kvůli tomu snažila o všem něco vědět.
Protože, a teď se konečně vraťme o x odstavců zpět tam, odkud jsem původně vlastně nechtěla odbočovat, mi jde jen o tu malou množinu lidí a ne o můj vlastní rozvoj. A trpím až zpětně.
//zde by mohl končit dlouhý text nazvaný jako polopoznámka, protože zdejší text se nepěkně větví. Ale nevím, jak bych ji označila.
Štve mě, že pokaždé, když mě napadne jít do béčka či céčka, zjistím, že jsou na obědě, nebo mají dvojhodinovku, nebo tak něco. Úplně mi to brání v jakékoliv socializaci a stýská se mi po nižším.
Štve mě, že se zbytkem spolužáků se dá sice žít, ale prostě to není tak zábavné.
Na zahnání osamělosti jsem si o obědové přestávce koupila kilo jahod. A kluci, co kolem mě sedí v matice je ani nejedli, protože máme málo blízký vztah na to, aby si to dovolili.
A přitom celej život toužím být součástí spíš malé uzavřenější skupinky lidí, ne jen (i když třeba ne úplně bílá) ovce ve velkým stádu. Ale koho by napadlo, že hodláte chybět všichni naráz?
A kdo by věřil tomu, že nás považuju za uzavřenou skupinku?
„¿Ivi, tú eres cebra hoy?“
„¡Sí!“
Cebra je sakra dobrý slovíčko. Zvláštní že jsem si ho nezjistila dřív. On asi člověk tak trochu čeká, že se to řekne všude úplně všude.
A ta otázka mi nějak udělala radost. Mám čím dál větší chuť začít příští rok chodit do norštiny. Mimo jiné by to byl i dobrý důvod proč nechodit do sboru. A nechození do sboru by byla mimo jiné dobrá příležitost moct příští rok fandit na basketu víc než deset minut a celkově nebýt pořád před koncertama odloučená od vlastních milovaných spolužáků.
A taky už mám skoro zebří výročí, to je fajn.
Dneska jsem cestou ze školy podnikla takovou malou cestu na daní do pořádku všeho, co se do pořádku dát dá. Obešla jsem kolem dokola Kašnu, koupila jsem si papíry do sešitu s kompatibilníma dírama, černou fixu, cédéčko a spoustu zbytečných bonbónů. A překonala jsem to, že se přitom budu cítit jak debil a socka, a zvládla jsem jít do Alberta jenom vrátit jednu jedinou pivní flašku, kterou tahám ve školní baťohu už dva týdny, nic si nekoupit a vystát jenom s tím lístečkem monstrózní páteční frontu u pokladny. Teď to ještě završuju tím, že hrozně jím, třeba se tím dám do pořádku. A ještě bych uklízela, ale tochu se bojím, že když se přiblížím k posteli, tak zas usnu. A to by bylo nemilé. Myslím, že by teď měl někdo přijít domů. S pořádným nákupem nejlíp. Už máme jenom jedno vajíčko a žádnou šunku a kromě poloprázdné vaničky rajčat žádnou zeleninu. A žádný mlíko. Když já mám přehled už i o mlíku u nás doma, tak je to zlý.
Kašnu už jsem sakra dlouho neobcházela. A i to projití městem mi nějak připomínalo starý časy. Bývalo na tom něco pěknýho, toulat se hodiny jen tak sama po centru, fotit cizí lidi a chytat okamžiky. Sedět na okraji, směr nohou uzpůsoben momentální teplotě vzduchu a vody, a mžourat skrz stromy na zastávku. A vlastně i loni v červnu, ve chvíli, kdy už jsem se se všema rozloučila podesáté a bylo jasný, že teď už se s nima znova neshledám, nechtělo se mi domů, ale šla jsem si koupit čistej blok, sedla jsem si na lavičku na Svoboďák a psala jsem první verze prvních později přepsaných dopisů.
Jak plyne čas, čím dál míň věřím věcem, co se mi kdy staly. Už tehdy byly nějak moc snové. Už tehdy i bylo divný, proč nastávají situace, které mě napadají předem. Ach Kaško. Ach vy. Ach já. A stejně nevěřím, že si svůj život nevymýšlím.
Jen teď mám nějakou tvůrčí krizi. Šťastnej konec a přesto ještě příliš mnoho prázdnejch stránek. Trapné zápletky a dokola se opakující pořád stejné motivy. A mírný vztek na hlavní postavu, že si to nechá líbit. Žiju nějak moc normální život. Nebavilo by mě si ho číst, kdyby nebyl můj vlastní. Nemyslím si, že já bych byla normální já sama, ale naučila jsem se svoji divnost sloučit se snesitelností pro ostatní. Jenže tohle jsem vždycky chtěla. Kdykoliv jindy bych si záviděla. A si závidím i teď, ať je to jakkoliv divný. Jenže mi není úplně jasný, kam se mám teď pár dalších let ubírat, kromě držení se současnosti. Jo, bude mi docela brzo osmnáct, ale v tom žádnou změnu nakonec nevidím. Vlastně se těším na maturitu. Tam věřím ve změnu. Jsem přesvědčená, že k horšímu, ale stejně se těším. A je to divný.
A přitom vím, že právě teď bych měla a mohla dělat všechno, o čem bych řekla, že je to hrozně správný. Jen si nejsem jistá, co by to vlastně mělo být. a kdy to mám dělat. S kým přesně to mám dělat. A tak. Samo to nepřichází. Ne v takovým množství, abych neměla tenhle pocit.
A to je na tom všem to smutný.
A tenhle článek měl být pozitivní.
Myslím, že je nejvyšší čas na změnu času. To brzký stmívání mě deprimuje skoro stejně jako ptáci zpívající ve chvíli, kdy jdu spát.
Protože je mi z neznámých důvodů příjemný prospat celý odpoledne a probudit se až ve chvíli, kdy všichni spí. A pak teprv dělat ty normální věci, který bych dělat měla, ale bez lidí.
A nebo se prostě jen nudím a teď už nemůžu spát, to je taky možnost.
Ale lidi v mým jsou teď takoví zlejší, než byli. Ne přímo na mě. Je mi to jedno. Vlastně pro to nemám až tak moc přímých důkazů, jen to tak prostě je. Tak vám to říkám, abyste se nedivili, až začne třetí světová.
No dobře, asi mi trochu vadí prospávát hezký volný odpoledne. Tak nějak tradičně, pokaždé když nějaký existuje. Ať už za to může cokoliv. A teď jsem si zvolila variantu volnýho víkendu, která mě mírně děsí. Nejsem schopná dělat všechny ty věci, který nemají danej jasnej termín, respektive někdy ho možná měly, ale to datum už je jaksi dávno pryč. A spím. No proč ne.
Začala jsem teď najednou mít zas dobrý známky ve škole. Zrovna z takovejch děsivejch předmětů. Většinou z těch, co mě nebaví a nepovažuju je za důležitý. A pořád mám v matice čtyři body z deseti, ve fyzice jednu trojku a v češtině čistou dvojku. A to je takový… celkem smutný, protože na tom mi záleží. Do těchhle předmětů se neumím učit. Nikdy jsem to nedělala. A teď to najednou nefunguje.
Čas plyne. Zas. Hodně. Myslím, že to má něco společnýho s jarem. A já nestíhám a přitom se nudím a něco mi asi chybí, jen netuším co. Nějaká motivace, asi. Ale nevím k čemu vlastně.
A s tím víkendem musím vážně něco vymyslet. Jinak zas nebude mít žádnou hodnotu. Sliznic mě asi vážně štve svojí nepřítomností. Takový správný člověk, který z nějakého důvodu touží po tom být zkažen. Budu se uklidňovat tím, že kdyby byla Znouze, asi by nebyla Radůza.
Proč sakra píšu smutný články? Teď?
Alba, respektive samostatné písničky nebo celí interpreti, do kterých se zamilujete na úplně první poslech jsou většinou docela fajn. Docela. Jenže často to dopadne tak, že chvíli máte pocit, že jste právě našli naprostou dokonalost, do statistik si přidáte několik desítek poslechů a olajkujete na všech sociálních sítích každou zmínku o oné záležitost. A pak vám začnou najednou lézt krkem. Buď nechápete, co se vám na tom tolik líbilo, nebo se vám to sice zdá pořád dobré, ale když už to znáte nazpaměť, nemá úplně smysl to poslouchat. Napadají mě samozřejmě mnohé výjimky. Ale taky spousta věcí, které jsem někdy považovala za naprosto nejlepší ze všeho a teď je najednou vůbec nepotřebuju. Přestože vydržely na špičce nekolik měsíců.
Mnohem vyšší záruku kvality mají alba, u kterých překonáte prvních devět poslechů zklamání, napíšete docela kritickou recenzi, ale než ji stihnete zveřejnit, pustíte si to album podesáté a zjistíte, že se vám docela líbí. A pak pojedenácté a rozbrečíte se v šalině.
Čekala jsem na něj. Těšila jsem se na něj tak dlouho, tak moc, víc než na všechno ostatní. Přišlo.
Je hodně jiné. Strašně moc. Změny na Ocelovým městu jsem respektovala a hrozně jsem si to album oblíbila. Ne, že bych si myslela, že je to zlepšení, ale je to prostě změna. Nikdo nemá zamrzat. Nicméně tady už se mi to zdálo vyhnané do extrému. Jak v obsahu textů, tak v hudbě, přestává to s prvními alby mít cokoliv společného. Alespoň se mi to tak zdálo.
A pak najednou, týden po vydání, jsem si ho pustila na koloběžku. A to je ta správná činnost na poslouchání. Protože nemusíte a nemůžete dělat nic jiného intelektuálně náročného, ale zároveň se nesnažíte úplně křečovitě posoudit každý tón. Jen se odrážíte do rytmu. A najednou jsem chápala i ty texty, se kterými jsem předtím měla problém, najednou jsem v tom zvládla z toho brát to, co tam mám najít.
První písnička, kterou jsem zvládla mít ráda už na ten první neživej poslech byli poslední cestující. Textově připomínají to staré a pochopitelné. A pak docela i Ptáče, z podobných důvodů. Mám dojem, že na spoustu z těch nových jsem prostě mladá. Daly mi docela dost práce. A kdo ví, jestli za nějakou dobu nezjistím, že jsem je vlastně nepochopila. Nebo jsem je pochopila, ale až za pár let je dokážu přirovnat k něčemu co znám a pořádně je ocenit. Ale asi jsou dobré. Po vyslechnutí prvních (asi?) tří písniček na loňském koncertě jsem konstatovala, že se mi Radůza zdá šťastnější. Teď bych to možná změnila na smířenější. Dospělejší. Slovo, kterým bych to album charakterizovala, je plynutí. To jsem rozhodla vlastně myslím už před tím, než se mi začalo tak moc líbit. A stojím za tím. Když ho chcete správně slyšet, musíte s ním plynout.
Asi bych měla zmínit i včerejší koncert. V rámci počítací rozjetosti na začátku jsem došla k tomu, že jako čtvrtý řadí Radůzu na druhé místo v mém žebříčku nejvíckrát naštívených interpretů, což je fajn. Docela mě potěšil tím, že jsem viděla, že vážně staré i nové písně vychází ze stejného člověka. A vlastně mě dostalo i to, že byla nachlazená a přesto zpívala, tak jak zpívala. Snad i líp, než kdy jindy, ještě hlouběji a barvitěji. A nebo se mi to jen zdálo. A setlist byl taky super, i když bych ho tentokrát asi zpětně nevyjmenovala. Moje oblíbené písničky se jí podařilo dát na začátek a tím si mě získat hrozně brzo. A těžko říct, jestli stav, ve kterém jsem tam tentokrát (nebo už zase) byla, byl způsoben jen tou hudbou, nebo i něčím dalším, ale bylo už to celkem děsivé. Že se mnou dokáže něco takovýho dělat jeden člověk a pár tónů. A možná i s celým zbytkem sálu. Klepala jsem se myslím celkem slušně. Jen mi připadá docela zajímavé, že ke konci jsem se hrozně těšila na přídavky, protože jsem věděla, že budou sólový a harmonikový. Jo, asi mi to přece jenom chybí. A asi si myslím, že Radůza s kapelou není navždycky, že změny přijdou někdy znovu. Jsem zvědavá. Už teď.
Nevím, jak je to celé pochopitelné. Jenže jsem stihla zjistit, že tohle není o žádné hudební analýze ale prostě o emocích.
Když bych měla být hrozný kritik, tak vím, že se mi nelíbí jak jsou nazpívána slova „synů a dcer“ v Tulákovi po hvězdách, některé části dvojhlasu s Anetou v Babylónské věži a formulace „Žádný ze všech svatých není online“ v Duhovém drakovi.
A myslím si, že Tenkrát v ráji je jedna z nejpovedenějších závěréčejch písní, jaký jsem vůbec kdy kde slyšela.
Většinou se bojím mít zavřený oči. Děsí má ta skutečnost, že nevím, co se děje okolo. Když při nějaké hře není po ruce šátek a já si je nemůžu zavázat a musím vydržet je neotevřít, musím se hrozně soustředit.
A přesto jsem zjistila, že existují i chvíle, kdy se nebojím. Chvíle, kdy mám pocit že když je zavřu, vidím toho vlastně mnohem víc. A pak najednou začnu prodlužovat mrkání a jsem schopná ujít snad desítky metrů poslepu, možná i bez toho, aby si někdo vůbec všiml, že tak činím. Někdy si to pořádně neuvědomím ani já.
A taky to dělám na koncertech. Což je možná taky zvláštní, vzhledem k tomu, že rozdíl mezi koncertem a domácím posloucháním je v tom, že toho interpreta můžu vidět.
A nebo není?
Veďte mě.
Ach.
Měním se. Cítím to. Tak silně. Nedává to smysl. Nemusí to dávat smysl. Prostě to je. Ani nevím, jestli je to vidět zvenku na mě jako člověku, ne písmenkách.
A vlastně se znám. Vlastně mě to nepřekvapuje. Ani to nepotřebuju nějak detailně popisovat. Je mi to vlastně jedno. Jen mě baví to vnímat. Takovej zvláštní tlak na duši, vzpomínky na kusy existence, kdy jsem byla taková. Vnímání jiných věcí jiným způsobem. Radost a nepotřeba spánku. Snění o hloupých budoucnostech místo počítání, vzpomínek na předchozích pár hodin a jiné přízemnosti. Sledování cizích lidí bez uhýbání očima. Chuť psát.
Sílí.
Konečně jsem zvládla sem v pondělí zvládla nacpat a postupně pak dodělat svůj vlastní theme. Asi to není vidět. Ale je to fajn. Teda skoro. Nějak jsem nezvládla nastavit nějaký slušný zobrazování galerie, i když tomu ještě věřím, jestli na to bude čas. Horší je, že mi přestaly fungovat všechny pluginy kromě disqusu (a ten nejspíš přežil jen díky tomu, že komentáře jsem taky ukradla twentytenu, protože stejně nejsou vidět v původní formě, tak je to jedno.) Je to hloupé. Nemám G+1, nemám prohlížení galerií, nefunguje mi Analytics. Nefunguje mi ani nic jinýho, co bych si sem třeba přidala. Celkem mi to vadí. A já jsem asi moc blbá na to, abych to pochopila, nastavila, zprovoznila. Ach jo.
Jsem zase (nebo pořád ještě?) neuvěřitelně oddílově aktivní. Přestávám se bát. Včera jsem přijela domů z povedené akce a následné porady natolik spokojená, že jsem jen tak, měsíc a půl předem otevřela dokument s pravidlama na velikonočky a zapisovala. Mám dobrovolně dvě hry sama za sebe. A to je na mě hodně velkej úspěch. A přitom vlastně absolutně nestíhám všechno, co jsem slíbila udělat. Ale to nevadí.
A přitom jsem si ještě před pár dny říkala, že si vlastně umím čím dál líp představit, že jednou třeba nastane nějaká situace, která mi v tom všem bude nějak bránit a že pak dokážu prostě opustit. Ale žijme přítomností.
Mám chuť dělat hrozně moc věcí, ale nic nestíhám. Zrušila bych školní docházku.
Je nepopsatelně supr slyšet písničku, kterou jsem poprvé slyšela bez deseti dnů před rokem, kvůli zvukařskýmu zemětřesení místo dvakrát jen jednou. A od té doby jsem jen čekala na to, až si ji pustím znova. A pak zjistit, že jako demo visí už celej ten rok jako demo na youtube, jen jsem ji nehledala.
Letos vychází hrozně moc důležitých hudebních alb.
Myslím, že letos je správný rok.
Otázka a odpověď, která nejvíce ovlivnila tento článek je tady.
To je otázka.
Na první pohled docela hloupá. Umění obecně se mi většinou líbí, ale nemění mi život. Žádný film mi ho rozhodně nikdy nezměnil. Knížka nebo skupina možná, ale jen ve smyslu, že jsem jí byla nějakou dobu nezdravě posedlá, případně to ovlivnilo můj výběr dalšího čtení/hudby. Jak by to měla dělat nějaká pitomá báseň, když–
No právě že ne. Protože básničky píše spousta i celkem hmatatelných lidí. A dá se jimi vyjádřit spousta, ať jste kdo jste, tohle jde celkem samo, někdy.
A tak jsem četla kandidáty. Celej večer jsem četla básničky, svoje i cizí, chápala jejich smysly, dosazovala si je do okolností vzniku a nechávala si běhat mráz po zádech, protože působily, prostě byly působivé.
Našla jsem zajímavou věc. Všechny básničky zveřejněné na blogu během minulého školního roku, všechny až na poslední květnovou, složenou pod tíhou okamžiku a absurdních pocitů s ním spojených, jsem napsala v úterý. Jedna je zveřejněna myslím v sobotu, ale napsána byla taky v úterý. Je jich šest. V úterý jsem měla na sedmou. Spoustu jsem jich zveřejnila už ráno. Absurdní.
Tak se teď radši vymykám z tradice posledních dnů psát jen v pondělí.
Ale to odbíhám od stavu posledních několika hodin. Nejdřív jsem si prostě četla Venduléliny blogy. A začala jsem narážet na věci, kterým jsem dřív nerozuměla a na věci, kterým jsem možná rozuměla, ale stejně mi něco připomínaly.
Překonala jsem odpor a přečetla jsem i všechno, co jsem napsala já. A nebylo to tak zlé. Zlé je asi jen to, že nechápu, jak jsem je psala. Že vím, kolik emocí jsem musela mít, aby vznikaly jen tak, z přetlaku. Že kromě těch úterních byla i hromada nezveřejněných, které se nerýmovaly, odbíhaly někam, kam jsem nechtěla a i přesto se mi teď celkem líbí, těžko říct čím.
A pak jsem kromě těch popsaných sešitů vytáhla i jednu prázdnou pevnodeskovou věc a nazvala ji Bílou sbírkou. A píšu do ní, opisuju do ní všechno, co píše moje ruka, aniž bych ji ovládala vyloženě mozkem.
A mám chuť založit i Černou knihu II., kdybych sehnala základ. Jen nevím, jestli to má smysl, jestli bych ještě měla tendence tam psát, když se podívám na blog, když se podívám do zebřího deníčku ze zebří taštičky, který nosím u sebe skoro 24 hodin denně a stejně ho vytahuju minimálně.
Ale ta stará je prostě dokonalá. Z většiny jsou to chaoticky uspořádané zápisky do předmětů, do kterých jsem si nevedla sešity, ale mezi tím jsou náhodně rozmístěny pochybné kresbičky, básničky, výkřiky do tmy a občas nějakej delší text psanej typicky někde na kašně.
Teď se mi toho asi nehoní hlavou tolik.
Ale něco se probouzí.
Fitli se probouzí.
Spring is comming.
Ví.
Když se ho zeptáš, odpoví.
Hledá.
Já, když si myslím, že mě nikdo nevidí,
zadávám svou duši do lidí.
Hledám.
Hledím do tmy.
A než napočítám do tří,
hlavou mi probleskne jediná věta,
že on mi tak trochu patří,
že jsem nejbohatším člověkem světa.
Občas bych to chápu/nechápu taky potřebovala. Třeba tady by mě to fakt zajímalo.
Konečně zase schopná mít ráno na sedmou zajímavý myšlenky. A odpoledne si psát jen tak v parku na lavičce.