Vítek

// M. říkala, že mám něco napsat, tohle vypadá jako taková série. Zábavné.

Vítek se mě vlastně asi tehdy pokusil naučit, že není potřeba dojít na konec všech cest. /* Kam jinam mohli bychom plout? */

Jenže já mám přes všechny rady pořád touhy tam přes všechna pravidla lézt, jen abych nacházela krmelce, jen pro vědomí, kde ty cesty končí a jestli vůbec, i když třeba nebudou hezký.

Já jsem vždycky měla radši prohledávání do hloubky.
Jenže to je v omezeném čase docela mizerný nástroj na hledání optimální cesty.
A z používání cizích funkcí, kterým pořádně nerozumím, mi bývá ouzko, byť prý fungují.

Které myšlenky nebo části kódu se vám zdají matoucí, nevhodné, nebo byste je udělali jinak z jiného důvodu?

Óda na Jarku

„Stejně nevím, co tím přesně myslela.“
„Já asi taky úplně ne. Ale bylo to milý.“
„To každopádně.“

Jakože hodně. Oblíbený učitel mnou neoblíbeného předmětu je jasný asi už dlouho. Ale teď ještě víc.

Jestli si tyhle řádky budu za pár
pár let číst a nebudu si pamatovat, k čemu se vztahují, vyhrazuji si právo se praštit.

Jo, bylo to trochu divný. Ale tak hrozně správně.

Bezďákovy životní momenty

„Vadí ti moje homosexuální vztahy?“
„Ano!“
(Proč by neměly?) „Leda že by tobě případně nevadily moje.“
„Já nevím. Protože je neznám, protože ty o nich běžně nemluvíš v hospodě.“
„No, to protože mají mnohem reálnější základ“

„Nemusím si pamatovat tvoje telefonní číslo a datum narození, hlavní je vědět, že máš rozumný názor na muslimy.“

„Já se jí bojím.“ Raz dva, slz slz. Mrk. Existence. Jak moc mi po dvou setkáních s někým může připadat, že jsem všechno už stihla pokazit.

Cítím se jako bezďák, když jsem za dnešek stihla tahat všechno své školní vybavení (jeden blok a mandarinka) v prastaré igelitce z Alberta, čistit si během vyučování zuby na školních záchodech a spát odpoledne na pohovce u nás v klubovně.

Ale ať tohle celé zní jakkoliv, žití mě fakt baví.