Archiv měsíce Srpen 2014

Něco hodně o podzimech

Zveřejněno: 28.8.2014, 1:27 | Autor:

Dvě slova, jo?
Je podzim.

Docela mě to znervózňuje.

Sestřička těm slovům odmítá rozumět. Já štvu sama sebe přikládáním jim důležitosti a infantilním stěžováním si na něco tak samozřejmého jako je střídání ročních dob.

Jenže já bych to věděla, i kdybych se vůbec nedívala z okna, do kalendáře ani nikam, věděla bych to, prostě jen tak.
Podzim je ve chvíli, kdy už není léto. Podzim je ve chvíli, kdy je vám smutno a nemáte pocit, že by to mělo jen tak přejít. Podzim je, když jsem v zájmu zachování svojí cti posledních pár dnů odmítala u všech filmů, které jsem viděla, a u všech knížek, které jsem četla, brečet nebo se nahlas smát, abych pak mohla brečet ve chvílích, kdy nemůžu usnout. Podzim je, když přemýšlím v souvětích, bezpochyby.
Podzim je pár otázek na sebe samou, které jsem na začátku prázdnin úspěšně zastřela jinýma myšlenkama a nechala je být, protože jsem se bála odpovědí.
Podzim je, když mi to všechno připadá tak úplně nanic, když chápu, že to, že si nikdo nemyslí, že je mi sedmnáct není jen tím, že tak nevypadám, ale i tím, že se tak nechovám. A že mě štve, kolik lidí kolem mě působí tak nějak dospěleji, moudřeji, vzdělaněji a zodpovědněji. Nebo takoví vážně jsou. A já se stále cítím tím skvělým nadprůměrným pětiletým dítětem. Asi nadosmrti.

Myslela jsem, že začátek podzimu je vhodným začátkem roku. Vhodný na dávání předsevzetí/*Letos budu hodně jíst, dělat si svačiny a k snídani ovesnou kaši. A budu se snažit do školy chodit co nejmíň a dělat jenom to, co považuju za důležité, zkrátka na to srát už od začátku. A všude s sebou budu nosit zubní kartáček, aby mě nic nenutilo vracet se domů.*/, uzavírání proběhlých událostí do ročních celků a tak vůbec. Myslela jsem, že podzim je vhodným začátkem. Ale zdá se mi, že ho najednou uznávám spíš jako konec.
Je pouze a jenom tou chvílí, kdy se najednou naseru sama na sebe, nebo na celej svět, kdy mám chuť ukončovat. Když se něco ukončí, tak automaticky musí začít nějaký jiný stav. To jo. Ale pocit konce je v tu chvíli tak nějak intenzivnější, než pocit začátku. Mám ze sebe strach. Docela velkej.

¿Shrnutí podzimů, které si pamatuju z poslední doby?

Podzim 2011 je nejoblíbenějším podzimem mého života. Měla jsem boreliózu. Byla jsem poprvé a naposled v nemocnici. Nejela jsem na podzimky. A vlastně to bylo všechno nanic. A stejně. Myslím, že jsem ukončila marnou snahu se přizpůsobit davu. To byl podzim, který byl začátkem. Začátkem žití. Podařeným začátkem.

Podzim 2012 byl drsný. Začal v sobotu prvního září, to vím. Na Pálavě byla mlha, dost krásná mlha. A v tentýž den s ním začaly i další věci. Tak nějak samy, aniž bych s nimi chtěla začít. Ale zařídily, že na mě nedolehl jen sám o sobě. V touze ukončovat jsem si ostříhala vlasy. A tak.

Až loni jsem pochopila, jak podzim funguje. Loni jsem ho prostě jen tak žila, jako jiný roční doby, bez žádných přidaných hodnot. Věděla jsem, že podzim podzimem byl i před tím, že jsem ho vnímala, jen nedokázala vypreparovat. Ale asi už ho znám. Touha ukončovat tam byla. Přesunutí blogu nebo pokus obarvit si vlasy budiž příklady. Těmi lepšími z nich.

¿Co mám na podzimu ráda?

  • Až přehnaně analytické myšlení (které, jak vidno, zatím nepřišlo, ale hodí se)
  • Rána na sedmou
  • Svoje pončo
  • Večerní město
  • Sezení na obrubníku
  • Halloween
  • Vánoce?

¿Co na podzimu nenávidím?

  • Depresi. Šedej zakalenej obal kolem mysli. Prostě depresi.
  • Pohrdání sama sebou
  • Šílenou potřebu si všechno utřizovat, chápat a hodnotit.
  • Touhu ukončovat
  • Pocit nudy ze života

Zima je už o úplným zhroucení, pokud je. Zima je špatná celá. To už jsem zvládla. Ale podzim je podlej. Dělá, jako že mi chce pomoct. Podzim má tvář přehnaně kritické krysy.

Rubrika: Odpadky | Štítky: | 4 komentáře

Já nevím, jestli to znáte

Zveřejněno: 26.8.2014, 2:13 | Autor:

Já nevím, jestli to můžete znát.

Já nevím, jestli to někdo zná.

Ten pocit, když se konečně dokopete do postele a najednou zjistíte, že máte hlad. Že vaše břicho má hlad.

Tak opět vstanete a dojdete do kuchyně, kde konstatujete, že sice máte hlad, ale rozhodně nemáte na nic chuť, hlavně kvůli tomu, že se vám to nechce chystat, ale i proto, že vám najednou nic nechutná a obtěžuje vás, jak vám to jídlo padá do krku.

Přesunete se do koupelny, kde se vám naskytne skvělý pohled na vlastní kosti a najednou nevíte, jestli vám ty žebra takhle lezly už předtím, nebo je to nějaký nový stav, ale každopádně to vypadá strašně. A taky vidíte, že ten jediný sval, co se vám neznámým způsobem zhmotnil na rukou vypadá dost nepatřičně. Váha neúprosně ukazuje 44,8, což je každopádně o pár set gramů míň než před prázdninami.

Po chvíli zkoumání ledničky si na ten chleba mažete sádlo ve víře, že to pomůže. Nebo spíš i bez té víry.

V tomhle školním roce začnu pořádně jíst. Musím. Chtěla jsem přibrat do šatů do tanečních, chacha.

Leze na mě podzim.

Rubrika: Odpadky | Štítky: , | 6 komentářů

Neděle na Made of Metal

Zveřejněno: 20.8.2014, 21:44 | Autor:

Já jen doufám, že jsem to od té doby úplně nezapomněla

  • I pokud 666 nejede úplně na přání, rozhodně nepojede podle jízdního řádu
  • Došla jsem k názoru, že blití do mikrofonu mě nakonec na koncertech baví mnohem víc, než tuctové pokusy o „hezkou“ hudbu.
  • A vůbec je krutý, jak mi ten festival vlil zpátky do žil metalovou krev (protože už jsem to pořádně neposlouchala fakt dlouho)
  • Mám pocit, že to, jak moc se mi kapela líbí, z velké části ovlivňuje vzdálenost od podia a čas posledního vypitého piva. A fakt mě štve, že pak nejsem objektivně schopná určit, co bylo nejlepší
  • Jediné, co vím, je, že Amaranthe nejlepší nebyli. Protože byli hrozní. A tomu by jiná než nejvyšší možná vzdálenost od podia nepomohla. Pivo možná trochu, cojávím.
  • Ale o to lepší bylo od nich utéct a být na druhé stagi chvilku jediné fanynky Far’n’Hate.
  • A zůstat nejlepšími fanynkami i potom, co tam přišli ostatní lidi, protože Far’n’Hate mají zpěváka, který skáče z podia hladí fanoušky po hlavě.
  • A taky píšou na facebook ve španělštině, což je asi ještě lepší než maďarština, protože tomu rozumím.
  • Nechápu ty lidi v prvních řadách na Ensiferum, kteří tam asi museli předtím stát i na Amaranthe, aby jim ta místa nikdo nesebral a přežili to.
  • A pak vychytali všechna trsátka a paličky
  • A my měly jen lahev Heidevolku, která nebyla vůbec otevřená, což znamená, že do ní ten hezkej blonďák určitě nenaplival a to je pak nanic.
  • O tom, že měli autogrmiádu už před koncertem ani nemluvě. Je fakt nanic mít flašku vody, do které nikdo nenaplival a ani není podepsaná
  • Tak jsme ji vypily a vyhodily.
  • Ale máme fotku se Sarumanem, to se docela vyplatí. Saruman je vůbec hustej, fakt krutě mluví a zpívá. Ale hlavně je to Saruman.
  • A má superštědrou skupinu, co hází jen tak trička do davu a to je záslužné.
  • A vůbec… Chci zpátky. HNED!

Fotka se Sarumanem (a zbytkem kapely GORMATHON a fanoušků). Jsme někde vlevo uprostřed, kdybyste nás náhodou nenašli.

Malé festivalové zamyšlení ohledně výběru fronty na pití

Zveřejněno: 15.8.2014, 23:56 | Autor:
  1. Dosaďte pro každou frontu do vzorce t=s/v, kde s je délka fronty a v je průměrná rychlost průměrného člena fronty.
  2. Vyberte si frontu, pro kterou vám vyjde nejmenší čas t.
  3. Během bodů 1. a 2. chcípněte žízní.

//Celý text článku byl vymyšlen ve frontě na pití na festivalu Made of Metal.
//Na Vendulin popud se jedná o druhý díl seriálu Fitliny lekce rozhodování se započatého v tomto článku.
#vyzkoušenozavás

Pátek na Made of Metal

Zveřejněno: 15.8.2014, 23:35 | Autor:

Mohla bych napsat dlouhatánskou reportáž, ale lidi, kteří tam nebyli, to nebude zajímat a lidi, co tam byli, sem povětšinou nepřijdou.

Ale to důležité:

  • Dalriada je boží!
  • Ostatní skupiny byly dobré.
  • Ale Dalriada byla boží!
  • Věděla jsem že bude.
  • Docela aspiruje na moji nejoblíbenější metalovou skupinu vůbec.
  • A jejich dudák aspiruje na mého nejoblíbenějšího dudáka vůbec. //Protože Päde je sice hrozně pěknej, ale drží se v rámci Eluveitie hrozně vzadu a nerozehrává se na maďarských lidových písních.
  • Jen mám podezření, že není trvalým členem skupiny. //Ale to se špatně zjišťuje, protože mají oficiální stránky jen v maďarštině.
  • Myslím, že je drsňácký mít oficiální stránky jen v Maďarštině.
  • I jejich basák je fajn. //Ale v žebříčku mých oblíbených basáku už je celkem velká konkurence.
  • Konečně jsem měla příležitost si na jejich písničky zatancovat.
  • A teď ať už mi nikdo nikdy netvrdí, že tancovat neumím.
  • Vendula je huge metal fan. //Neb na to má vlasy.
  • Mám trochu strach, že se Dalriada právě dnes proslavila a ztratím požitek z toho, že jen já znám něco tak dobrýho, perkele.
  • Doufám, že mi Porta Inferi zařídí novou úvodku na facebook, mohla by.
  • Dragony jsou skupina dobře vypadajících mužů, samí takoví tuomasovití typičtí power metalisti, až je to vtipné.
  • Hudba přes plechovej hangár divně rezonuje
  • Suidakra je hustá.
  • Nahej ožralej borec v kotli ještě hustší, ehm.
  • Ale nejlepší je beztak autobus 666, kterej má jízdní řád a absolutně ho nedodržuje, ale jedí přesně tehdy, kdy ho potřebujeme
  • Cítím se mrtvě po půlce jednoho dne. Nechápu, jak zvládnu neděli a hlavně, jak jiní lidi zvládají celej víkend. Umř.
  • Hlavně, že umím psát tak bleskový články.

Sedm sdělení s vysokou výpovědní hodnotou

Zveřejněno: 13.8.2014, 2:23 | Autor:

Bude podzim.

Je mi smutno.

Měla bych spát.

Potřebuju obejmout, jen tak, bez důvodu.

Jsem neskonale líná.

Nový album Eluveitie není špatný.

Nejsem si jistá, jestli jsem s tímhle článkem vážně spokojená. Nejsem.

Neumím si číst

Zveřejněno: 13.8.2014, 1:42 | Autor:

Byly časy, kdy jsem si četla fakt hodně.

Číst jsem se naučila dávno před tím, než jsem šla do školy, číst si teprve až někdy na konci první třídy, kdy se mi konečně dostalo do ruky něco, co nemělo obří písmena a příběh o ničem a nemělo to podtitul čtení pro nejmenší. Konkrétně Harry Potter. A pak už mi to šlo.

Hltala jsem dětskou knihovnu po celých autorech, po každé přečtené sérii jsem málem brečela, že skončila, protože to bylo podle mě to nejlepší, co jsem kdy četla. Nefungovala jsem bez knížky, podobně jako teď nefunguju bez sluchátek. Nudu ve svém mladém životě jsem kompenzovala knížkama. Po první i druhé změně školy jsem nedostatek kamarádů řešila čtením. Zamilovávala jsem se do postav a občas i do autorů. Kreslila jsem je. Zdálo se mi o nich. V knihovně jsem byla zhruba jednou týdně. A k blogování jsem se konec konců dostala, když jsem ve čtvrté třídě četla fanfiction.

Neuměla jsem si nečíst.

A potom přišel můj slavný životní zlom na začátku tercie. Možná i několik zlomů. Knížky mi přestávaly stačit, neuměla jsem najít nic nového, co by mě bavilo. Začala jsem blogovat a pořádně žít svůj vlastní život. Začala jsem poslouchat hudbu. Začala jsem mít kamarády. Začala jsem dostávat povinnou četbu, kterou jsem začala řadit před tu nepovinnou. A na čtení nebyl čas. Nebo jsem s ním jen na chvíli přestala.

Nevadilo by to, kdybych za tu chvíli nezapomněla, jak se pořádně čte.

Vím to. Vím to už od té tercie. Umím číst, umím číst rychle, prý mám hyperlexii, řekli mi kdysi. Ale neumím si číst.

Neumím si rozečíst knížku, vytáhnout ji v šalině, pak ji zas schovat, pak si přečíst dvacet stránek před spaním a zavřít ji.

Jediný co zvládám je číst v kuse. Otevřít knížku na první stránce a zavřít na poslední. Neumím přestat, neumím znovu začít, neumím udržet v hlavě, co se tam stalo do té doby.

Vím, že za poslední tři roky jsem toho přečetla žalostně málo. A taky vím, že všechno, co jsem dočetla bylo dobré. Nebo to spíš bylo fakt hodně dobré. Ale trvalo mi, než jsem se k tomu dokopala. A pak jsem to přečetla okamžitě. A pak jsem měla zase několikaměsíční pauzu.

Příkladem budiž třeba Stopařův průvodce po galaxii. Toho bych teď řadila na nějaké čestné místo oblíbené knihy ke Krysařovi a Medvídkovi Pú, aby bylo jasno. Rozečetla jsem ho tenkrát kdysi v zimě. Závodila jsem se spoustou lidí, kteří ho četli souběžně se mnou a i ve školním roce jsem četla rychle. Pak začaly jaráky a mě to začalo přestávat bavit. Zasekla jsem se v půlce třetího dílu, v půlce celé série. Už toho bylo moc. Moc absurdního humoru. Moc časovýho paradoxu. Pak jsem se pokoušela číst sem tam stránečku v šalině, ale prostě to nešlo. Až o letních prázdninách jsem to celé dorazila. Za dva dny. Možná i za dvacet čtyři hodin, jen jsem mezitím šla spát.

Teď o víkendu jsem četla Tobiáše Lolnesse. Sestřička to donesla z knihovny. Prý knížka pro děti, ale dost dobrá. Na tom nesejde. Jsou to dva třísetstránkový díly. Než jsem rozečetla první, nebyla jsem si jistá, jestli už nechci jít spát, ale nakonec jsem si řekla, že si budu ještě číst. začala jsem o půl desáté, skončila ve dvě. Další den jsem zhruba od jedenácti do čtyř četla ten druhý. Nemohla jsem přestat, protože se mi to líbilo. Ale taky jsem pak nemohla o tom celém přemýšlet. Domýšlet si, jak to dopadne, oblibovat si postavy, nic z toho, co jsem dělala kdysi. Nebyl čas. Jen když jsem mezi díly spala, zdálo se mi o tom.

Je mi to líto. Že už neumím něco, co jsem kdysi uměla a bavilo mně to. Zapomněla jsem, jak si číst, stejně jako jsem zapomněla, jak si hrát. A taky to, že toho teď přečtu strašně málo. Protože přes rok prostě není čas na to, abych si četla tímhle svým způsobem. Možná tak pod lavicí.

A taky vám asi nikdy nemůžu odpovědět na takovou tu hrozně konverzační otázku „Co teď čteš?“ prostě proto, že pravděpodobně nečtu vůbec nic. A pokud čtu, tak rozhodně nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná komunikovat s okolím. Pokud je to papírový, můžete si to přečíst na obálce.

Rubrika: Myslím… | Štítky: , , | 1 komentář

Vážně můžu chtít jít na něco s takovým názvem?

Zveřejněno: 4.8.2014, 23:28 | Autor:

Prsk. Jo, já vím, že už jsem před rokem psala článek dnešnímu docela podobnej. Ale.

FIT sluší dívkám. Prostě. Tfuj. Sakra.

Mohla bych ze sebe vymáčkout něco smysluplnýho a vysvětlit to třeba i těm několika málo lidem, co čtou můj blog a do této kauzy mnou zatím nebyli ani trošku zasvěceni.

Zkrátka, fakulta informačních technologií VUT má tuhle kampaň, nebo jak to mám nazvat. A v rámci toho se pořádá letní počítačová škola pro středoškolačky. Klidně si to prostudujte sami.

Vypadá to docela jako akce, která by se mi mohla líbit, týden mého oblíbeného předmětu, týden bez vyučování a vůbec. /*Takže jediné, co očekávám od vícedenních ˜„školních“ akcí a nebude to tam je spaní v cizí posteli, pochopitelně.*/ Ale prostě mě to uráží. Celé od začátku do konce.

Začněme tím, proč by měla někomu nějaká škola slušet. To je prostě blbost. Škola vás může vzdělávat. Škola vás může bavit. Škola s vámi může dělat hromadu věcí. Ale slušet? To je jako důvod něco studovat? Aby mi to slušelo? No potěš koště.

Dále to pokračuje literární a fotografickou soutěží. Na téma holky a IT. Sakra, tohle má být ta praktičtější ze dvou informatických fakult v Brně. Na takové škole by se mělo kódit a matlat. Aspoň myslím. Psaní pohádek ve Wordu fakt nepovažuju za informatickou dovednost a fotošopíkování foteček taky moc ne. Tady nejsme na FSS. Tohle nejsou gender studies. Já náhodou píšu ráda. Fotím taky. Ale proč mám sakra pocit, že si tady někdo myslí, že tohle ocením, protože jsem přece holka?

A celej ten program je mnohem víc fotošopíkovací a genderově přednáškovej, než by se mi líbilo.

A prostě mi to nepřipadá fér. Chudáci kluci. Nevím, proč nemůžou radši udělat pořádnou akci pro všechny, jako byl Týden vědy na Jaderce.

Proč je vůbec zajímá pohlavní složení fakulty? Člověk jako člověk, nebo ne?
„Na FIT v současné době studuje zhruba 6% dívek. V prvním ročníku to je cca 40 dívek ze 650 studentů, což mimo jiné znamená, že se u nás nemusí cítit osaměle a najdou zde dostatek kamarádek.“ Aha. Tak jo. Kamarádky. Supr. Protože holky s klukama se přece nebaví, že?

Já bych tam vlastně i docela chtěla. Vím to. Ale vadí mi podporavat akci, která tak strašně odporuje mému přesvědčení o tom, jak by měla vypadat. Ale asi to překousnu. Asi zvládnu i ty případné pohledy svých kamarádů, zvlášť po tom, co jsem tak prskala, když na tuhle akci loni jen přišla řeč.

Už jen proto, abych zjistila, jestli jsou tam všichni vážně tak blbí, jak se tváří na webu. A abych jim tenhle vrcholný slohový útvar mohla s radostí poslat do té jejich posrané literární soutěže.

Jako informatici by mohli začít tím, že si udělají přihlášku nějak jinak než jako PDFko, aby, když už to teda není formulář, šla alespoň nějak elektronicky vyplnit a neposílala se klasickou poštou. Stoupli by. Nekonečněnásobněkrát. Neb teď jsou na nule.

Edit 5. 8. 2014: Tak jsem se přihlásila. Přestože jejich návod k platbě je pomalu ještě lepší než všechno výše zmíněné. A kdyby do toho šel někdo se mnou, byla bych mu docela dost vděčná.

Věci, které dělám v lehké opilosti já

Zveřejněno: 4.8.2014, 2:19 | Autor:
  • Mluvím o matematice //což dělám i za střízliva, ale s jinými lidmi
  • Mluvím o škole
  • Mám názor na programovací jazyky
  • Mám názor na něco
  • Vysvětluji všechny svoje poznatky o kostkách s různě rozmístěnými tečkami
  • Plánuju si SOČku
  • Řeším kompatibilnost oddílových schůzek se svými tanečními
  • A plánuju svoji svatbu //s medovníkem a medovinou
  • A tohoto důvodu rozdávám telefonní číslo na svého domnělého budoucího manžela náhodným lidem //promiň
  • Beru k sobě klíče od Sýpky
  • Zpívám polský písničky
  • A vůbec zpívám dost nahlas a možná falešně
  • Používám telefon
  • Típám telefonáty do rodičů, protože mě k tomu ostatní navádějí //promiňte
  • Nespím, když jsem unavená
  • Vylívám cizí krýgly
  • Sedím v pivě
  • Piju
  • A platím víc piv s medovinou, než jsem reálně vypila

Ach jo.
A za překlepy v tomhle článku vážně neručím.