Druhý návod k použití, tentokrát decidofóbní, který návodem moc není

Nevím už. Nevím sama.

Chtěla jsem si nějaký návod najít na internetu. Pod heslem decidofobie je na druhém místě za Wikipedií můj blog. Ach jo.

Nejsem normální.

Asi je nejlepší vám nejdřív zkusit vysvětlit, co to celé je. Je to fobie. Úplně normální fobie.

Umíte si představit, že se bojíte hadů?
Tak si představte, že se jich bojíte a že vám někdo hodí hada do postele.
Budete na něj naštvaní. Budete na něj hodně naštvaní. Budete na něj naštvaní, i když nevíte, proč to udělal. Budete na něj naštvaní, i když ho máte jinak rádi. Budete na něj naštvaní, i když vám ho tam vlastně nehodil, jen mu utekl z tetrárka. Budete na něj naštvaní, i když vlastně vůbec nevíte, jestli s tím hadem má něco společného, jen šel kolem. Protože přítomnost hada ve vaší posteli je natolik znepokojivá, že nejste schopni to nějak racionálně zhodnotit. A tak ječíte, brečíte, utíkáte.

Umíte si představit, že se bojíte rozhodování a rozhodnutí?
Je to úplně stejný.
Věřte.

Ale víc nevím.

Zjistila jsem, že nemám až takový problém s pozitivními rozhodnutími z omezených možností. S rozhodnutími jako: „Chci tu věc v červené, nebo v modré barvě?“ ‒ je to jedno, stejně ji budu mít. „Půjdu radši na koncert, nebo do hospody?“ ‒ obojí si užiju. „Jaký chci pivo?“ ‒ bude to pivo.
Prostě to vždycky dopadne dobře.

Mnohem horší jsou negativní rozhodnutí: „Půjdu na cvičení z fyziky a budu se tam nudit, nebo tam nepůjdu a budu z toho mít výčitky?“ „Budu s A a naštvu tím B, nebo s B a naštvu A?“
Prostě to vždycky bude hůř, než to bylo předtím.
V těchhle situacích většinou nastává můj problém. Panikařím. Snažím se na někoho přenést zodpovědnost. Odkládám.

Had v posteli: „ÁÁÁ!“; „Odneste to někdo pryč!“; „Prostě se do té postele nevrátím, no, budu spát na pohovce.“
Rozhodování: Brečím v rozjezdu.; „Co si myslíš, že bych měla dělat?“; Místo do fyziky nebo domů si jdu přečíst výsledky olympiády, trávím čas s osobou C.

A nejhorší je to, že v těchto případech to nekončí definitivním rozhodnutím. Mnohdy se přes něco, co mi v nějakém ohledu ublížilo nedokážu přenést a dokola a dokola zvažuji ostatní varianty. Někdy ztropím rozhodovací scénu až teď, i když vím, že už není cesty zpět. Někdy brečím do polštáře ještě nějakou dobu /*roky?*/.

A přitom jsou ty dva typy rozhodnutí tak podobné. Přitom by stačilo je jen překlopit na ta snesitelná: „Odbydu si fyziku dneska a půjdu k babičce příští týden, nebo naopak?“ „Budu šťastná s A, nebo s B?“

Jenže ten stav před tím vším je zpravidla prostě příjemnější, než libovolná z možností. V každé je něco dobrého a něco špatného, každou přijímám kus zla a ztrácím kus dobra v té, kterou si nevyberu. Líbí se mi mít na dosah to všechno, nepřijít zatím o žádnou variantu, nic neodepsat. Ani o tom odepisování nepřemýšlet, celé rozhodnutí ignorovat. Jen je to s postupem času jistá cesta do pekel, zazvoní na hodinu a A i B to se mnou už přestane bavit.

Další typ rozhodování je bez nabízených možností, ale tam jde dost o kreativitu a sebevědomí, a celé je to někde jinde, třeba v dalším manuálu.

 

Jsem na sebe už fakt naštvaná. Dělám kvůli tomu všemu hrozný věci, jsem zlá a nepříjemná. A nevím, co se sebou dělat. Snad jen se snažit brát všechno z toho pozitivního pohledu.

Házet ta rozhodnutí na mě, nebo mě od nich chránit? Brát tu decidofobii jako hotovou věc a nevrčet za to na mě, nebo se s tím snažit za každou cenu něco udělat? Nevím. Nevím sama.

Jen se to všechno zase cyklí, zuřím, že se chovám, jak se chovám, a pak jsem možná ještě nesnesitelnější, rozčiluju lidi, kteří mě štvou tím, že jsou rozčilení.

Kdyby nešlo o takový blbosti.

Jsem nemožná. Jsem rozbitá. Jsem dítě.

Čím si já zasloužím být šťastná?
Jsem šťastná?

Víte, co je pěkně pitomej dárek k narozeninám?

Když se musíte rozhodovat, kde ty narozeniny strávíte. Mezi slušnejma možnostma, což o to, ale vy nechcete přijít ani o jednu. Bacha, celej článek je trošku netradiční vypsaní z konkrétní situace, především pro mě, protože prostě docela trpím.

Decidofobie je iracionální strach z rozhodování. Člověk trpící decidofobií se děsí špatného rozhodnutí, a tak je ochromený od provedení jakéhokoli rozhodnutí a často rozhodnutí odkládá. Raději přenechá rozhodnutí na jiných − např. na partnerovi/partnerce nebo rodiči. Nakonec, když se člověk neléčí, se může stát, že nemůže provádět žádné osobní rozhodnutí, bez ohledu na závažnost a stane se zcela závislým na jiné osobě.

Příznaky:

  • závratě
  • třes
  • bušení srdce
  • zrychlené dýchání
  • neschopnost mluvit nebo nejasné myšlení
  • pocit odtržení od reality
  • úzkost
  • svalové napětí
  • nadměrné pocení
  • nevolnost
  • sucho v ústech

wikipedie

A já si nemyslím, že by to se mnou bylo vážně tak moc zlý. Ale dneska u Viktora ve fyzice už to bylo zase strašný, prostě strašný. Jenom jsem těkala očima z kluků na něj, snažila se smát vtipům, které tam padly, věděla, že všechno stojí v tu chvíli na mně a doufala, že najednou to rozhodnutí nějak prostě spadne z nebe. A nepadalo.

A já prostě pořád ještě, o mnoho hodin později, nevím, jestli je lepší jet na týdenní matematický soustředění se zhruba třema svýma spolužákama, nebo na třídenní školní výlet se všema ostatníma.

37 rovnou řekla, že nejede, protože by nemohla trénovat kolo. Jak prosté. Jak jednoduché. Jak záviděníhodné.

V tu chvíli jsem ještě navíc myslela, že máme jet právě tři, žádní náhradníci. A to by znamenalo v případě odmítnutí buď nechat svoje místo Balastovi, který by asi chtěl jet, nebo se s ním snažit nějak nepěkně manipulovat, aby zůstal se mnou. A ani jedno z toho bych asi nechtěla. Nakonec to dopadlo líp. Ale byla za tím tahle úvaha, to přiznávám.

A to soustředění je dlouhý a výlet krátkej, na výlet může každej, na soustředění jen já. Vlastně ještě není vyloučeno, že nemůžem odjet dřív. A kluci tam všichni očividně chtěli a já bych byla blbá, kdybych nejela. A Viktor přemlouval.

A tak jsem kývla.

A myslím, že argumenty výše by mohly být dostatečné. A přesto teď doma celej večer kňučím, protože si stejně nejsem jistá, jestli je to správně. Když si uvědomím, s kým vším na ten výlet nepojedu. O co všechno bych přišla, kdybych nejela třeba loni. Že s náma jednou moji dva docela dost oblíbení profesoři, kteří mají hlavně rádi mě a kteří už se nebudou opakovat. Dělala jsem volební komisi něčeho, co se mě netýká. Hlasovala jsem o něčem, čeho se nebudu účastnit. A když jsem se o tom pak bavila s ostatníma, bylo vidět, že jim občas fakt vadí, že tam nebudem. U holek se pak lišilo prostě už jen to, jestli mě chápou, nebo ne.

Připadám si strašně zlá. Protože jsem hrozně moc lidí prostě jen tak opustila. Když tam nepojedu, bude mi vadit, že tam nebudu s 37, i když ta si za všechno může sama. Bude mi vadit, že tam nebudem se Sliznicem, který nemůže za nic. Bude mi vadit skoro všechno, skoro všichni. Ne až tak kvůli mě, ale kvůli celýmu kolektivu, do kterýho patřím, do kterýho patříme všichni a kterej je výbornej. Nemyslím si, že jsem nějak nadrůměrně důležitá. Ale jsem prostě součástka.

Dneska se k nám na schůzku přišel kvůli instruktoráku podívat pravý syn bývalého tatíčka třídního. Tak jsem kňučela schválně dost nahlas, možná to pochopil. Ale asi mě ani nezná. Tatíčka třídního je mi líto taky. A je mi líto 37ina ufa. A je mi líto popkornu a ovesné kaše a svýho teoretickýho paštikovýho narozeninovýho dortu.

Prostě se mi to zdá celé pěkně hloupé.

Studenské volby byly dneska triviální záležitost.

Minh? Uvidíme se v Jevíčku…