Víte, co je pěkně pitomej dárek k narozeninám?

Když se musíte rozhodovat, kde ty narozeniny strávíte. Mezi slušnejma možnostma, což o to, ale vy nechcete přijít ani o jednu. Bacha, celej článek je trošku netradiční vypsaní z konkrétní situace, především pro mě, protože prostě docela trpím.

Decidofobie je iracionální strach z rozhodování. Člověk trpící decidofobií se děsí špatného rozhodnutí, a tak je ochromený od provedení jakéhokoli rozhodnutí a často rozhodnutí odkládá. Raději přenechá rozhodnutí na jiných − např. na partnerovi/partnerce nebo rodiči. Nakonec, když se člověk neléčí, se může stát, že nemůže provádět žádné osobní rozhodnutí, bez ohledu na závažnost a stane se zcela závislým na jiné osobě.

Příznaky:

  • závratě
  • třes
  • bušení srdce
  • zrychlené dýchání
  • neschopnost mluvit nebo nejasné myšlení
  • pocit odtržení od reality
  • úzkost
  • svalové napětí
  • nadměrné pocení
  • nevolnost
  • sucho v ústech

wikipedie

A já si nemyslím, že by to se mnou bylo vážně tak moc zlý. Ale dneska u Viktora ve fyzice už to bylo zase strašný, prostě strašný. Jenom jsem těkala očima z kluků na něj, snažila se smát vtipům, které tam padly, věděla, že všechno stojí v tu chvíli na mně a doufala, že najednou to rozhodnutí nějak prostě spadne z nebe. A nepadalo.

A já prostě pořád ještě, o mnoho hodin později, nevím, jestli je lepší jet na týdenní matematický soustředění se zhruba třema svýma spolužákama, nebo na třídenní školní výlet se všema ostatníma.

37 rovnou řekla, že nejede, protože by nemohla trénovat kolo. Jak prosté. Jak jednoduché. Jak záviděníhodné.

V tu chvíli jsem ještě navíc myslela, že máme jet právě tři, žádní náhradníci. A to by znamenalo v případě odmítnutí buď nechat svoje místo Balastovi, který by asi chtěl jet, nebo se s ním snažit nějak nepěkně manipulovat, aby zůstal se mnou. A ani jedno z toho bych asi nechtěla. Nakonec to dopadlo líp. Ale byla za tím tahle úvaha, to přiznávám.

A to soustředění je dlouhý a výlet krátkej, na výlet může každej, na soustředění jen já. Vlastně ještě není vyloučeno, že nemůžem odjet dřív. A kluci tam všichni očividně chtěli a já bych byla blbá, kdybych nejela. A Viktor přemlouval.

A tak jsem kývla.

A myslím, že argumenty výše by mohly být dostatečné. A přesto teď doma celej večer kňučím, protože si stejně nejsem jistá, jestli je to správně. Když si uvědomím, s kým vším na ten výlet nepojedu. O co všechno bych přišla, kdybych nejela třeba loni. Že s náma jednou moji dva docela dost oblíbení profesoři, kteří mají hlavně rádi mě a kteří už se nebudou opakovat. Dělala jsem volební komisi něčeho, co se mě netýká. Hlasovala jsem o něčem, čeho se nebudu účastnit. A když jsem se o tom pak bavila s ostatníma, bylo vidět, že jim občas fakt vadí, že tam nebudem. U holek se pak lišilo prostě už jen to, jestli mě chápou, nebo ne.

Připadám si strašně zlá. Protože jsem hrozně moc lidí prostě jen tak opustila. Když tam nepojedu, bude mi vadit, že tam nebudu s 37, i když ta si za všechno může sama. Bude mi vadit, že tam nebudem se Sliznicem, který nemůže za nic. Bude mi vadit skoro všechno, skoro všichni. Ne až tak kvůli mě, ale kvůli celýmu kolektivu, do kterýho patřím, do kterýho patříme všichni a kterej je výbornej. Nemyslím si, že jsem nějak nadrůměrně důležitá. Ale jsem prostě součástka.

Dneska se k nám na schůzku přišel kvůli instruktoráku podívat pravý syn bývalého tatíčka třídního. Tak jsem kňučela schválně dost nahlas, možná to pochopil. Ale asi mě ani nezná. Tatíčka třídního je mi líto taky. A je mi líto 37ina ufa. A je mi líto popkornu a ovesné kaše a svýho teoretickýho paštikovýho narozeninovýho dortu.

Prostě se mi to zdá celé pěkně hloupé.

Studenské volby byly dneska triviální záležitost.

Minh? Uvidíme se v Jevíčku…