Mé krásné poprvé

Vím moc dobře, že když jsem si založila zvláštní stránku na šifrovačkové reportáže, měla bych psát tam. Ale tady jde spíš o můj důležitý životní mezník.

Na Největší hru všech her jde člověk právě jednou.

Byla jsem na TMOU! (A stejně jako naprosté většině zbytku našeho týmu mi nebylo osmnáct, ale to je přísně tajný.)

A oproti očekávání mě to nezklamalo. A to je asi to největší ocenění, co tomu můžu dát.

Protože si pamatuju, jak dlouho jsem se na tenhle okamžik těšila. Jak jsem ve čtrnácti prohlašovala, jak se těším, až budu plnoletá, protože budu moct jít na TMOU a pít medovinu. Nakonec jsem začít (a možná taky přestat) pít stihla mnohem dříve. A na TMOU jsem byla… předevčírem.

Bylo to skvělý. Asi ne nejlepší šifrovačka mého života. Asi ne ani této sezóny. Šifry hezké, ale ne ohromující. Ale jako ten obrovitánský zážitek z toho množství čelovek, jako okamžik hráčské a osobní plnoletosti… Ach.

Nejhezčí byly ty okamžiky příchodů na místo uprostřed lesa, kde se ve tmě snaží přemýšlet zhruba stovka lidí.

A taky ta moje „euforie z nevyspání“, stav, který se opilosti blíží tolik, že by tomu člověk nevěřil, a který mě ve čtyři ráno, po třech hodinách zákysu u Pekárny, nutil tančit a zpívat hymnu tmou. A smát se tomu, že umřu.

A zkafenej Tygr.

A taky to, že jsme byli myslím hezky sehraný tým a nedokážu rozlišovat, kdo vyluštil kterou šifru nebo tak.

Byla to nádhera a jsem ráda za to kdy a kým to bylo.

Prostě šifrovačky. Kdo nezažil, nepochopí. Tak je to.

nebo taky

Si vyberte.

Vážně můžu chtít jít na něco s takovým názvem?

Prsk. Jo, já vím, že už jsem před rokem psala článek dnešnímu docela podobnej. Ale.

FIT sluší dívkám. Prostě. Tfuj. Sakra.

Mohla bych ze sebe vymáčkout něco smysluplnýho a vysvětlit to třeba i těm několika málo lidem, co čtou můj blog a do této kauzy mnou zatím nebyli ani trošku zasvěceni.

Zkrátka, fakulta informačních technologií VUT má tuhle kampaň, nebo jak to mám nazvat. A v rámci toho se pořádá letní počítačová škola pro středoškolačky. Klidně si to prostudujte sami.

Vypadá to docela jako akce, která by se mi mohla líbit, týden mého oblíbeného předmětu, týden bez vyučování a vůbec. /*Takže jediné, co očekávám od vícedenních ˜„školních“ akcí a nebude to tam je spaní v cizí posteli, pochopitelně.*/ Ale prostě mě to uráží. Celé od začátku do konce.

Začněme tím, proč by měla někomu nějaká škola slušet. To je prostě blbost. Škola vás může vzdělávat. Škola vás může bavit. Škola s vámi může dělat hromadu věcí. Ale slušet? To je jako důvod něco studovat? Aby mi to slušelo? No potěš koště.

Dále to pokračuje literární a fotografickou soutěží. Na téma holky a IT. Sakra, tohle má být ta praktičtější ze dvou informatických fakult v Brně. Na takové škole by se mělo kódit a matlat. Aspoň myslím. Psaní pohádek ve Wordu fakt nepovažuju za informatickou dovednost a fotošopíkování foteček taky moc ne. Tady nejsme na FSS. Tohle nejsou gender studies. Já náhodou píšu ráda. Fotím taky. Ale proč mám sakra pocit, že si tady někdo myslí, že tohle ocením, protože jsem přece holka?

A celej ten program je mnohem víc fotošopíkovací a genderově přednáškovej, než by se mi líbilo.

A prostě mi to nepřipadá fér. Chudáci kluci. Nevím, proč nemůžou radši udělat pořádnou akci pro všechny, jako byl Týden vědy na Jaderce.

Proč je vůbec zajímá pohlavní složení fakulty? Člověk jako člověk, nebo ne?
„Na FIT v současné době studuje zhruba 6% dívek. V prvním ročníku to je cca 40 dívek ze 650 studentů, což mimo jiné znamená, že se u nás nemusí cítit osaměle a najdou zde dostatek kamarádek.“ Aha. Tak jo. Kamarádky. Supr. Protože holky s klukama se přece nebaví, že?

Já bych tam vlastně i docela chtěla. Vím to. Ale vadí mi podporavat akci, která tak strašně odporuje mému přesvědčení o tom, jak by měla vypadat. Ale asi to překousnu. Asi zvládnu i ty případné pohledy svých kamarádů, zvlášť po tom, co jsem tak prskala, když na tuhle akci loni jen přišla řeč.

Už jen proto, abych zjistila, jestli jsou tam všichni vážně tak blbí, jak se tváří na webu. A abych jim tenhle vrcholný slohový útvar mohla s radostí poslat do té jejich posrané literární soutěže.

Jako informatici by mohli začít tím, že si udělají přihlášku nějak jinak než jako PDFko, aby, když už to teda není formulář, šla alespoň nějak elektronicky vyplnit a neposílala se klasickou poštou. Stoupli by. Nekonečněnásobněkrát. Neb teď jsou na nule.

Edit 5. 8. 2014: Tak jsem se přihlásila. Přestože jejich návod k platbě je pomalu ještě lepší než všechno výše zmíněné. A kdyby do toho šel někdo se mnou, byla bych mu docela dost vděčná.

Zas jen útržky

„Nojo, Jaroška, vždyť to poznám na první pohled.“
Je docela smutný být za ty divný i na celostátním matematickým soustředění.

„Je kruh nekonečněmnohoúhelník?“

„Četls Medvídka Pú?“

„V úsečkách se jeden nevyzná.“

„Není to potom milostná kružnice?“

„Já bych tu snahu o dělený pokoje zrušila. Pak si mladiství akorát nikdy nečistí zuby a nepřevlíkají se do pyžama.“
„Protože by bylo mnohem lepší, kdyby byli těhotní.“

„Měli byste se nad sebou zamyslet. Jestli náhodou o něco nepřicházíte.“

„A teď tě mám jako obejmout, nebo ti podat ruku, nebo co?“

Je super za týden porušit VŠECHNA pravidla intru. Táborák z účtenek.

„O soustředění v Jevíčku se na pokoji Jarošky děly pěkná zvěrstva.“

Stýská se mi po Králíčkovi.

Když chcete posílat poštovní holuby, potřebujete dva. Jeden trefí do Budějovic, druhej do Brna. Vždycky vyšlete toho, v jehož městě se právě nenacházíte a druhého mu spolu s dopisem přivažte v balíčku k noze.

„Vítej na výletě hrůzy. Nic se tady neděje. Včera Éda ležel celej den před chatkou a jednou za hodinu se převalil na druhý bok.“

„Chovej se normálně.“

„Nestydím se za tebe.“

„Ty chceš něco říct, Ïvčo.“

Opít se do deprese je asi nejhorší stav, který jsem kdy měla tu čest poznat. Půlku noci probrečet, říkat spoustu věcí, které mě občas napadají, aniž bych teď věděla, co to vlastně bylo. A být fakt vděčná za lidi, co dokážou najít volnou postel.

Docela mě těší, že teď už dokážu docela machrovat matikou před lidma, kteří jsou starší než já. Ale spoustu věcí prostě neví. A chvílemi se i tváří, že je to zajímá.

„Umíme derivovat.“
„Jo. Konečně jsme co k čemu.“

Kedlubna z Coopu, která mi oschla.

Euklidovská geometrie.

Další a další geometrický sny.

Prostor záchodové kabinky.

„Ty seš tak infantilní, to je strašný.“

„Osa osa, party party, tuč tuč.“

„Komu teď neběhá mráz po zádech, není normální matematik.“

„Jé, to je Evina lžička? Mám důvod jít k holkám!“
„Já jsem u vás celý odpoledně jen tak bez důvodu, vadí vám to?“
„Ne, ty seš holka. Takže my tě tu chceme. To je něco úplně jinýho.“

Svět nějak přestal být pasivní. Je zážitkovej, není moc přemýšlecí. Tak články úplně nemůžou dávat smysl. Dávat smysl všem. Dávat smysl někomu. Nebo tak. Ty předchozí věty píšu průběžně poslední týdny. Stalo se toho asi celkem dost. Trochu mě děsí, že se moje oblíbená část roku zvolna chýlí ke konci. Prázdniny, budiž. Jen si nějak nedokážu představit, že bude třeba říjen. Nebo únor. Nebo nejakej jinej obyčejnej měsíc. Že budu každý ráno nestíhat školu, v šalině psát něco jako domácí úkoly, fungovat v týdenních cyklech, spát každou noc doma ve svojí vlastní posteli. Mít čas si odpočinout od lidí. Mít čas přemýšlet o životě a psát blogový výblitky. Několik týdnů se těšit na nějakou akci, která bude trvat jen pár hodin, protože jiný akce nebudou. Přezouvat se. Ne, to prostě nepůjde. Je mi teprv sedmnáct. Je tolik věcí, který nejde nedělat, i když se mi nechce. A nikdy nebude líp. Jenže…

Jo, a ve výsledku si myslím, že soustředění matematické olympiády jsou dost fajn. Kdyby někoho zajímalo, odkud více méně pochází přímé řeči výše a kde jsem byla. A konečně po deseti letech školní docházky dokážu cíleně usnout v hodině na lavici. Když chci. Jsem na sebe hrdá.

V Praze je blaze

Chňá. Když nevím, jak začít článek, tak prostě chňá.

Myslím, že to vůbec není Prahou, aby bylo jasno. Je to tím vykašláním se na všechno a šťastnou téměř týdenní existencí téměř sama za sebe. Takhle se mi to líbí. Moc a moc a moc. A měla bych něco napsat, když mám teď nějakej čas, než si kluci dopíšou projekt, protože jsou to lemry a já lemra nejsem. Nebo spíš mám dobrej tým, teda. A stejně zas nevím, čím začít.

Body? Body.

Být tu teď znamená následující:

  • Jet na něco, co se jmenuje Týden vědy na Jaderce ve chvíli, kdy mi vychází trojka z fyziky a vím, že si ji zasloužím. S doporučením svého fyzikáře.
  • Vyrážet o půl osmé večer z Brna a následně do jedné ráno čekat v Rosicích na člověka, který nás sem má dovézt.
  • Jet po dálnici sakra děsivou rychlostí.
  • Probouzet se uprostřed času určeného ke spánku v klubku končetin a vytrvale se snažit řešit to klubko jako geometrickou úlohu se spoustou křížících se úseček a začít v rámci toho počítat jakési neurčité rovnice, dokud jsem se neprobudila úplně a nezjistila, že jsem asi cvok.
  • Připadat si blbá, vedle ostatních lidí, co tu jsou.
  • Po dlouhé době zase mírně zvažovat další studium matematiky.
  • Bát se cizích lidí ve svém týmu, ze kterých se nakonec vyklubali dlouhovlasí vyznavači metalu a hloupých telefonů.
    • I přesto se jich trochu bát nadále.
  • Programovat fraktály.
  • Využít k něčemu rekurzi.
  • Milovat fraktály.
  • Uvědomovat si, že fraktály vlastně musí být moje oblíbená část matematiky, protože
    • jdou zobrazit
    • jsou nekonečné
    • mají systém a algoritmus
  • Vědět, že fraktály jsou na nic, ale zároveň překvapeně zjišťovat, že existuje občas i docela zajímavá matematika, která je na něco.
  • A psát algoritmy ze kterejch vznikne obrázek je taky fajn, vlastně jsem takhle už pracovala poslední dobou párkrát ve výtvarce, i když jen na papír, ale hlavně se systémem.
  • Instalovat mamince do počítače Linux.
    • A instalovat ho v hospodě.
    • A instalovat ho v noci.
  • Být už skoro den linuxačkou.
  • Pujčovat si ponožky
  • Chodit čtyři kilometry do školy sama a pěšky, abych nemusela platit za metro.
  • Chodit pozdě a cítit se jako spěchající Pražák, i když mi na Praze nejvíc vadí, jak tu všichni spěchají.
    • //A spěchat v Brně mi nevadí.
  • Vůbec nechtít domů.

Zajímalo by mě, jaký je být v Brně a nebydlet tam. Zajímalo by mě, jaký je bydlet v Praze. A takový věci.

Víte, co je pěkně pitomej dárek k narozeninám?

Když se musíte rozhodovat, kde ty narozeniny strávíte. Mezi slušnejma možnostma, což o to, ale vy nechcete přijít ani o jednu. Bacha, celej článek je trošku netradiční vypsaní z konkrétní situace, především pro mě, protože prostě docela trpím.

Decidofobie je iracionální strach z rozhodování. Člověk trpící decidofobií se děsí špatného rozhodnutí, a tak je ochromený od provedení jakéhokoli rozhodnutí a často rozhodnutí odkládá. Raději přenechá rozhodnutí na jiných − např. na partnerovi/partnerce nebo rodiči. Nakonec, když se člověk neléčí, se může stát, že nemůže provádět žádné osobní rozhodnutí, bez ohledu na závažnost a stane se zcela závislým na jiné osobě.

Příznaky:

  • závratě
  • třes
  • bušení srdce
  • zrychlené dýchání
  • neschopnost mluvit nebo nejasné myšlení
  • pocit odtržení od reality
  • úzkost
  • svalové napětí
  • nadměrné pocení
  • nevolnost
  • sucho v ústech

wikipedie

A já si nemyslím, že by to se mnou bylo vážně tak moc zlý. Ale dneska u Viktora ve fyzice už to bylo zase strašný, prostě strašný. Jenom jsem těkala očima z kluků na něj, snažila se smát vtipům, které tam padly, věděla, že všechno stojí v tu chvíli na mně a doufala, že najednou to rozhodnutí nějak prostě spadne z nebe. A nepadalo.

A já prostě pořád ještě, o mnoho hodin později, nevím, jestli je lepší jet na týdenní matematický soustředění se zhruba třema svýma spolužákama, nebo na třídenní školní výlet se všema ostatníma.

37 rovnou řekla, že nejede, protože by nemohla trénovat kolo. Jak prosté. Jak jednoduché. Jak záviděníhodné.

V tu chvíli jsem ještě navíc myslela, že máme jet právě tři, žádní náhradníci. A to by znamenalo v případě odmítnutí buď nechat svoje místo Balastovi, který by asi chtěl jet, nebo se s ním snažit nějak nepěkně manipulovat, aby zůstal se mnou. A ani jedno z toho bych asi nechtěla. Nakonec to dopadlo líp. Ale byla za tím tahle úvaha, to přiznávám.

A to soustředění je dlouhý a výlet krátkej, na výlet může každej, na soustředění jen já. Vlastně ještě není vyloučeno, že nemůžem odjet dřív. A kluci tam všichni očividně chtěli a já bych byla blbá, kdybych nejela. A Viktor přemlouval.

A tak jsem kývla.

A myslím, že argumenty výše by mohly být dostatečné. A přesto teď doma celej večer kňučím, protože si stejně nejsem jistá, jestli je to správně. Když si uvědomím, s kým vším na ten výlet nepojedu. O co všechno bych přišla, kdybych nejela třeba loni. Že s náma jednou moji dva docela dost oblíbení profesoři, kteří mají hlavně rádi mě a kteří už se nebudou opakovat. Dělala jsem volební komisi něčeho, co se mě netýká. Hlasovala jsem o něčem, čeho se nebudu účastnit. A když jsem se o tom pak bavila s ostatníma, bylo vidět, že jim občas fakt vadí, že tam nebudem. U holek se pak lišilo prostě už jen to, jestli mě chápou, nebo ne.

Připadám si strašně zlá. Protože jsem hrozně moc lidí prostě jen tak opustila. Když tam nepojedu, bude mi vadit, že tam nebudu s 37, i když ta si za všechno může sama. Bude mi vadit, že tam nebudem se Sliznicem, který nemůže za nic. Bude mi vadit skoro všechno, skoro všichni. Ne až tak kvůli mě, ale kvůli celýmu kolektivu, do kterýho patřím, do kterýho patříme všichni a kterej je výbornej. Nemyslím si, že jsem nějak nadrůměrně důležitá. Ale jsem prostě součástka.

Dneska se k nám na schůzku přišel kvůli instruktoráku podívat pravý syn bývalého tatíčka třídního. Tak jsem kňučela schválně dost nahlas, možná to pochopil. Ale asi mě ani nezná. Tatíčka třídního je mi líto taky. A je mi líto 37ina ufa. A je mi líto popkornu a ovesné kaše a svýho teoretickýho paštikovýho narozeninovýho dortu.

Prostě se mi to zdá celé pěkně hloupé.

Studenské volby byly dneska triviální záležitost.

Minh? Uvidíme se v Jevíčku…

A vstávat bude kdo?

To Liebster Award je krutá věc, když člověk po několika dnech dokáže napsat deset věcí o sobě, pak najednou neví, co dalšího sdělovat. A já bych zrovna tolik psala.

Nejdůležitější je, že o víkendu byla CVVZka. To taková megaakce, kde se sejde hrozně moc vedoucích ze spousty různých organizací a ti si tam vyměňujou zkušenosti a jsou tam spolu. Takhle jsem to prezentovala před odjezdem a takový to pak doopravdy bylo. A fakt, že mě to bavilo.

A příští rok to bude u nás v Brně. A jo, bude to reklama, chci, abyste tam byli, všichni, kdo se nějak dokážete nacpat do cílové skupiny a klidně i ti ostatní.
Protože je to dobrá akce.
Protože přestože třeba my pionýři máme vlastní podobný víkendovky, které jsou ale podle mě slabší než CVVZ, a skauti zase svoje, o kterých teď v orgovské skupině někdo tvrdil, že jsou prý lepší, tak na téhle je nejlepší, že ji máme všichni, úplně všichni dohromady a můžeme tam být spolu. A já jsem ráda, když si u nově poznaných lidí pamatuju jména nebo přezdívky, dívat se i na organizace už nezvládám.
Protože jsme jako Brno orgové a čím víc nás bude, tím míň toho budou muset jednotlivci jako já dělat a tím víc si to budou moct i účastnicky užít. To je prosté.
Protože tam budu já.
A to je dost důvodů pro to, abyste si okamžitě napsali do google kalendářů nebo kam, že 14. – 17. 11. 2014 je CVVZ. A řekla bych vám to každýmu osobně, ale jsem nemocná chci to do vás nahustit hned a co nejdůkladněji. A na jaře na RVVZ (to R znamená regionální místo celostátní) do Třebíče můžete přijet taky.

To by bylo.

Dále jsem nemocná, jak už padlo. Už zase, podruhé od začátku školního roku. A to je smutné. Je z toho vidět jedna věc, nechodím do školy tak ráda jako loni. Ne, že bych chtěla zůstat doma, i když jsem schopná do té školy jít, jako jsem to dělala někdy v sekundě, pořád je to spíš tak, že škemrám, abych už tam mohla jít a rodiče mě drží v posteli, ale spíš se mi zdá, že občas jsem prostě tak šťastná a dělám věci, co mě baví, že si prostě zakážu něco chytit. Ale teď to není ten případ.

Mám teď hrozně vzpomínací období, to už jsem někde psala. Včera v noci jsem nemohla spát, protože jsem nemohla vůbec dýchat nosem, tak jsem hledala zápisky, jako vždycky. Ani nevím, co v nich chci najít a proč je čtu. Ale mám trochu ráda ten pocit, když si čtu něco, co jsem psala s takovým odstupem, že už se na to dokážu podívat jako někdo jiný, a líbí se mi to, líbí se mi to třeba i tolik, že bych četla svůj blog, kdybych byla někdo jiný a neznala se.
A taky nechci zapomínat. Na nikoho a na nic. Mám svůj život ráda. Jako celek a chci ho jednou vidět celý najednou, do každého detailu. A s odstupem několika měsíců dokážu ve všech článcích ještě vidět souvislosti a chápat je, za pár let už třeba ne.

Došla jsem k tomu, že se vždycky vracím tak o jedno roční období zpátky a říkám si, jak jsem se měla dobře, místo abych si užívala přítomnosti. To je trvalý stav, tak to mám furt. Teď se mi stýská po létu, řekněme že po prázdninách. O prázdninách se mi stýskalo po květnu a červnu. V květnu a červnu myslím trochu po lednu a únoru. V lednu a únoru rozhodně po prosinci a v prosinci po září a říjnu. V září a říjnu jsem kupodivu byla fakt šťastná. Což mě teď zpětně překvapuje, protože jsem tenkrát byla taková až moc zbrklá, pubertální a prostě blbá a nepřemýšlející, nebo se mi to tak alespoň zdá. Taková, jaká bych svoji současnou já vytáčela a nebavila. Růžovej zmatenej koláček, nojo. Každopádně je to celý pochybný. Působí to, jakože celej můj život je horší a horší, jenomže tak to taky není, protože když se podívám do té minulosti hlouběji, tak jsem si zas přilepšila. Prostě veškerý pokusy o grafický znázornění mýho psychickýho stavu vytrvale nefungují.

Současnej stav je blbej v tom, že si neumím nic užít naplno. V tom, že jsem taková o ničem. Že nic moc neprožívám, v dobrým ani špatným. Že mi hrozně moc času a myšlenek žere škola, ve které se zatím snažím, přestože ani nechci, aby mi na ní záleželo. Že vlastně všechno funguje, ale chybí tomu kouzlo. A je to asi lepší, než to bylo nedávno, ale stejně. A tohle si plánuju přečíst tak v lednu, abych pak nevěděla, co se sebou. Jo.

Každopádně nadpis. Písnička, kterou v neděli vzbudili nás, co jsme usnuli v čajovně. A mě se prostě chtělo po těch třech hodinách vstávat, protože je to dobrá písnička. Celá ta čajovna měla výborný hudební vkus, když jsem tam byla a něco tam hrálo, tak to bylo Tak mě tu máš, Kroskántry, něco od Navarové, u které bohužel neidentifikuju jednotlivý alba a pak jako budíček tohle a Radůza (takže další důvad, proč jet). Každopádně je dobrá  a je to dobrá skupina, dobrá úžasným způsobem. A já teď nemůžu poslouchat vůbec nic jinýho. A zítra/dneska mají koncert, kde nebudu, páč jsem nemocná. Smutný příběh. Ale prostě, já už odmítám vstávat s čímkoliv jiným…

Alespoň mám po Vstavej holce další hlášku na buzení sestřičky.