Co mi chybí

Myslím, že mi chybíš ty, když jsi byl mladší. Když ti bylo 15, 16, 17. Když byl život život, a ne přežívání, ne hádky, ne hroucení se pod tíhou povinností a snaha se udržet alespoň na nohou.

Chybí mi chvíle, kdy jsme k sobě navzájem vzhlíželi. Kdyžs všem říkal, že jsem chytřejší než ty a přišlo ti to jako něco, co lidem říkat chceš. Chybí mi chvíle, kdy jsem věřila tomu, že mě dokážeš zachránit před čímkoliv, před medvědem, před úzkostnýma záchvatama, před pohledy lidí, kteří z nás mají srandu.

Chybí mi být pejsek a kočička.

Nevím, fakt nevím, kdy se to zlomilo. Nevím, jak se může stát, že je člověk najednou někým jiným. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit, přestože se to očividně stalo, nám oběma.

Mám strach, že tohle znova nepřijde. Nejde to vrátit a nejde to vytvořit znovu s tou správnou intenzitou a důvěryhodností. Mrzí mě, že jsem nedokázala ovládnout chvíli, kdy to odešlo.

Jsem už velká na to takhle brečet. Jenže jsem dospěla v přílišném pocitu bezpečí. A tady venku fakt neumím fungovat.