Óda na Jarku

„Stejně nevím, co tím přesně myslela.“
„Já asi taky úplně ne. Ale bylo to milý.“
„To každopádně.“

Jakože hodně. Oblíbený učitel mnou neoblíbeného předmětu je jasný asi už dlouho. Ale teď ještě víc.

Jestli si tyhle řádky budu za pár
pár let číst a nebudu si pamatovat, k čemu se vztahují, vyhrazuji si právo se praštit.

Jo, bylo to trochu divný. Ale tak hrozně správně.

Co se dá stihnout za večer

  • Nechat se vykolejit vesmírem
  • Dělat nesmyslné scény
  • Nejít tančit
  • Brečet sama na kašně a dívat se na instalaci uměleckého exponátu
  • Hodně se opít vínem
  • Slyšet dvě své oblíbené kapely svých vrstevníků
  • Povídat si se svojí oblíbenou budoucí spolužačkou své sestry
  • Utíkat do sekáče pro něco na oblečení a zjistit, že mají zavřeno
  • Řešit s A. ježdění stopem
  • Bryndat polívku
  • Povídat si s obsluhou kavárny o svých narozeninách a poučovat je o tom, jak se pozná, komu bylo osmnáct
  • Mít pochválené vlasy od skupiny prváků
  • A nohy
  • Dozvědět se, že prý určuju trendy
  • A že prý jsem součástí dalšího trojúhelníkového milostného cyklu, tentokrát orientovaného, nebo co
  • Ochutnat odpornou vodku s příchutí melounových žvýkaček
  • Pořvávat na sebe s divným pánem s kytarou a baretem
  • Povídat tajemství
  • Sedět na domovních schodech
  • Nechat se pustit dovnitř
  • Koukat slušnou dobu ve tmě do výtahové šachty svého nejoblíbenějšího domu v Brně a cítit se při tom jako na drogách
  • A byli jsme všichni achromaticky oblečeni
  • Sledovat líbající se kamarády na okraji parku
  • Tulit se na autobusové zastávce