20160911_175859.note

Ležíte na zemi s rukama připoutanýma k něčemu. Dva metry od vás leží klíč od vašich pout. A fakt si s ním chcete pomoct. Jenže nemůžete.

Ležíte na posteli zcela volní, jen je vám z nějakého důvodu příšerně zle a z očí vám tečou slzy. A dva metry od vás leží počítač. Nebo papír. Nebo učebnice matematiky. Nebo nepořádek k uklizení. Nebo cokoliv. A vy moc dobře víte, že jakákoliv produktivní činnost by vás okamžitě opravila. Ale vy nemůžete. Nedokážete se pohnout. Nemáte tušení, odkud začít. Kde proboha vzít sílu na to se posadit.

Dvě noci jsem nespala, je to moc složitý

První si nepamatuju.
Druhou mě bolel zub.

Potřeba restartovat vlastní hodnotu.
Strach ze sebe, nové vydání. Čeho všeho jsem schopna, aniž bych o tom věděla? Co kdyby tam se mnou byl někdo jiný? Co se to stalo? Jak? Proč? Na která místa v tomhle městě smím ještě vstoupit a nepropadnout se hanbou?
Otrava alkoholem. Těší mě.
Dávicí reflex. Těší mě dvakrát.

Alespoň teď mám písničku o sobě.

Spím

„Proč jsi mi neřekla, že máš takové problémy?“
Připadám si trošku, jako když mi moje angličtinářka v páté třídě kvůli dysortografii odpouštěla, že se neučím slovíčka.
Můžu svého zdravotního stavu zneužívat dle libosti, a nebo ho taky tajit.
Můžu dělat z komára velblouda, nebo z velblouda komára.
Můžu věci překrucovat a lhát, nebo přiznat pravdu a trpět kvůli tomu.
Můžu to tak chtít dělat, nebo mi to může vadit.
Vadí mi, jak svět funguje.
Jo, možná se rozbrečím z toho, že se na mě někdo zatváří kvůli pozdnímu příchodu, klepu se po třech dnech bez prášků, ale tu práci jsem odevzdat mohla. Už dávno.

***

Venku začíná být hezky. Mám celkem novou jarní emoci, touhu po úniku. Škola mě letos nebaví, nechce se mi tam, nevím, co tam dělám. A v létě je to více méně na sebrání celty a spacáku a jití někam. Nemám na to odvahu/nejsem na to dostatečně mimo, ale bylo by to krásný. Tak aspoň o prázdinách, tak aspoň s někým, když ne sama, ale co nejvíc. Potřebuju. Potřebuju hory, lesy, louky, rybníky. Borůvčí. Jít bez pevného místa a času.
Musím si konečně koupit tu celtu.
Škoda že letošní prodloužený víkendy nejsou prodloužený.
A do prázdnin vlastně nemám volný ani ty normální.

***

Motají se mi sny a realita.
Chci se konečně probudit a začít dělat věci.
Nerozespalá.

Abych se nezbláznila

Je fakt sranda, že téměř vždycky, když piju, tak to skončí tím, že brečím, je sranda, že to vím předem, že to tak bude, že na to ostatní předem upozorňuju a stejně piju.
Je sranda, že se mi stýská po tom, jak jsem uměla pít a jak to bylo chutný a jak to byla zábava a nelikvidovalo mi to moji snahu být v pohodě a beze strachu ze sebe.
Pár panáků a jsem na tom, na čem jsem byla o prázdninách sama od sebe a před čím se snažím utéct.
Pár panáků a nahání mi strach koleje šalin a takový věci.
Dneska jsem to identifikovala. Mám strach, že mi mrdne v hlavě, jako to částečně dělalo a občas dělá. Mám strach, že mi mrdne v hlavě a udělám něco co nechci a ztratím. Jenom dvě věci. Nezabít se a nepodvést.

Když nepiju, tak ty léky myslím fungujou a to je fajn. Ale bojím se, co bez nich budu dělat.

Vrátit se domů, naobědvat se, usnout, probudit se o půl druhé a pak psát ZMP. Fakt mi to občas jde, ta snaha se sebou něco udělat.

Aby mi to příště bylo jasný:
Těším se do Prahy, na Velikonoce, na puťák, na tábor. Na hory, do Olomouce a do Španělska.
Kromě sexu existují i jiné věci, které mi přinášejí radost, třeba koncerty, cédéčka, programování, věci, které vytvořím, místa, na která se dostanu a někdy jídlo.
Chci do Indie na IOL, chci do Španělska, chci na Island, chci vychovat děti.
Mám kamarády, minimálně lidi, co byli na Silvestru a pár dalších by se ještě našlo.

Jako bych příště měla čas si tohle přečíst. To je jedno.

Ehm

A já si myslela, že mi zas bude nějakou dobu dobře. Že tam za týden dojdu a nebudu té doktorce mít co říct a ona mě zas pošle domů s tím, že jsem v pohodě a já uznám, že jsem v pohodě a budu v pohodě a to předtím jsem jen nějak zveličila.

Tak ne, no. Tohle by mohlo být dobrý do rána, nebo taky ne.

S věkem se mi zmanšuje schopnost zadržovat slzy. Neumím nad nespravedlnostma mávnout rukou. Hledám řešení, které neexistuje. Nedokážu proti sobě bojovat. Žiju ve strachu ze sebe.

26.7.2015

Je to mizerné.
Nemám ráda prázdniny.
Nemám ráda prázdniny, které plánuju půl roku dopředu tak, aby vycházely nejlíp, jak můžou, ale stejně se sesypou.
Nebo já.

Jsem TAK zlá.

Brečím.

Hledám úniky, ale nevím odkud kam.

PROČ?

Je to stýskání?

Jsem to já?

Znova a znova.

Nejsem dospělá.

Miluju červny.

Vítej zpět

Já Tě znám
však nejsi cizí
jenom náš vztah nějak mizí.
Měsíc jsme se neviděly.
Dospěly jsme? Zapomněly?

Jak se mám?
No vlastně skvěle,
škola mi jde,
vztahy taky…
A ty? Mlčíš.
Ach, já zapomněla,
že nemluvíš
o životě,
který nemáš,
jak bys měla?

Půjčím Ti svůj,
nejsem tak sobecká.

Temné šaty, temný pohled,
temné kruhy pod očima,
a kontrastní na vodítku
bílé štěně jménem Zima,
dnes zrovna kouše, neštěká.

Pojď dál.
A ač tvé dotyky pálí,
už ke mně patříš
už jsi já.
A přes tu bolest
s trochou lásky
mi do svých sukní
halíš svět.
A já jen šeptám:
Vítej zpět.

Co dělám když nebrečím

Jíst, pít, dýchat a spát, tak divný věci lidi drží při životě. Jako by se mi do nich najednou chvíli vůbec nechtělo, jen chci zůstat živá. A pak se mi zas nechce nic jinýho, protože na ničem jiným přece nezáleží a všechno ostatní mě otravuje.

Asi nikdy jsem o žití a smrti nepřemýšlela tolik. Nic nenasvědčuje tomu, že by mi vážně něco mělo být, mozek rozdíl ve vidění přestává vnímat, nic mi není. Ale já mám furt strach. Vím, že mám strach. EEG ví, že mám strach. Takový malý. Takový téměř nevědomý.

To proto brečím? Nechci brečet. Nechci být psychicky paralyzovaná. Nechci být tak děsně smutná. Nechci nechtít být mezi lidma. Jasně, že to nechci ani muset řešit. Ale to je těžký, když nejsem schopná řešit nic jinýho. Třeba čtvrtek ve škole. Chtěla jsem dokázat alespoň přemýšlet a dávat pozor. Jak? Ani spánek a čas pak nepomohl úplně tak, jak měl.

Dá se to řešit? Určitě? Úplně? Nějakým přijatelným způsobem?
Čím dál míň věřím, že ano.

***

Ale jinak vlastně už asi dobrý. Vlastně už dobrý po tom skoro týdnu od toho, co mi tyhle nálady začaly. Vlastně jsem ráda skoro úplně offline, abych nemusela mačkat F5 a nebláznila a tak. Baví mě sedět v mrazu na rukavicích a obalu na počítač před restaurací, kde mají wifi (ale kde se ke mně vždycky při kradení internetů chovali tak hnusně, že už dovnitř nevlezu a radši si nechám nachladit všechno, co se dá). Děsím se, že mě při téhle činnosti potká zde přítomná Bílá smrt a bude se na mě v jídelně koukat ještě divněji, než činila dosud. Ještě lepší je jen přibrzdit s autem a jen si zaktualizovat co nejvíc panelů v prohlížeči pro pozdější pročtení. Jo, jezdím všude s počítačem. Pro jistotu.

Vlastně ráda všem ujíždím na běžkách a hraju medvědí proutky sama se sebou. A jsem sama v horách. Jsem tak ráda sama. Je zvláštní odjíždět někam, a ze všeho nejvíc se celou dobu těšit na cestu zpátky. Kupodivu na až tak zpátky, i když to taky, ale hlavně na tu cestu. Sama domů. Vlakem. Daleko. O dva dny dřív. Jé.

Představuju si, že vyprávím v hodině angličtiny o našem velikonočním výletu na Slovensko. Trošku moc šroubování budoucnosti na sebe. Ne, že bych plánovala/chtěla prezentovat v angličtině výlet na Slovensko a už vůbec nemůžu vědět, co se tam stane a co bych pak prezentovala. Ale na tom nezáleží. Musím radši už teď začít lovit z paměti slova, která bych mohla použít, kdyby to náhodou nastalo. Heh.

A pak dělám ty normální věci – spím a čtu si KSPí brožurku a usínám u ní a jím a koukám se na televizi (určitě už nikdy doma nechci mít televizi, je to zkáza lidstva). A mlčím a ignoruju lidi a chci počítat příklady, ale končím u přečtení zadání a tak.

Prostě nedělám nic, co by k něčemu vedlo a nevadí mi, že se nudím.

Ale nemůže toho stresu být někdy tak akorát?

Návod k použití, možná

Jsem nasraná. Na život.

Anežka zvládla znatelné množství divných stavů vyjádřit slovy. Díky.

Už nejsem takováhle ani zdaleka pořád. Ani často. Zkrátka někdy. Něco se přepne. Je to tak. Jinak.

A vlastně tahle blízkost Anežčině a Václavově definici deprese je docela výjimečná. Smutek, vztek, život, nesmysl.

Můžu to házet na datum, počasí, rýmičky, alkohol. Lidi. Samo na sebe. A nikdy nebudu vědět, kdo je pravým viníkem.

Je to od začátku školního roku podruhé. To je dobré skóre. Naposledy to bylo dlouhé, temné a nijaké. Tvrdila jsem, že brečím několik dní v kuse a vlastně to byla pravda, i když to nebylo vidět. Pak jsem se nehorázným způsobem zhroutila z toho, že se v tom stavu nedokážu učit dějepis, následně z toho, že ty stavy vůbec mám, z toho, že nevím, jak by někdo jako já mohl vychovávat děti, a co když to ty děti zdědí a vůbec. Kdyby nic, tohle už děsivý prostě je. Takhle to mám, když se to má něčím popsat.

A teď zase. Vím, že se mi to spustilo o víkendu, silněji v noci na dnešek, takže alkohol klidně můžu ze seznamu viníků odstranit. Že jsem si říkala, jaké o asi je, být někým jiným, že se mi v polospánku zdálo o tom, jak někým jiným budu, oholím si nohy, obarvím si vlasy, obleču se jako normální člověk a odejdu někam pryč, kdyby to náhodou třeba bylo lepší. Že mi bylo ráno špatně hlavně fyzicky, že jsem byla vzteklá, smutná a prudce reaktivní, čím dál víc. A skončilo to tím, že jsem se rozbrečela na prodloužené, kde se nedalo ani přeřvat tu příšernou hudbu a říct, co mi je, že jsem po několika hodinách od té chvíle znovu brečela cestou domů a že jsem v tom stavu pořád.

Je zvláštní. Kromě svých náhlých záchvatů je hlavně táhlý. Dá se v něm smát, to je náhlá emoce, která přebíjí cokoliv. Dá se v něm opít. Dá se mít zvláštní hořkou radost. Ale nedá se v něm bavit, to už je příliš táhlý prožitek. Život se zdá jako tak nesnesitelná nuda, stejně jako cokoliv co kdokoliv říká. Nebaví mě vůbec nic, nic za nic nestojí a já nechápu, proč všechno není nějak úplně jinak. Nejlíp ze všeho se dá cítit osaměle a mizerně.

Musí být hrozně děsivé tyhle moje části poznávat naživo, já je většinou dokážu ukrýt, jen před malým množstvím lidí v nich utíkat prostě nechci.

Ten návod: Nesmíte mě v tuhle chvíli vyvádět z míry, nesmíte si ze mě dělat srandu, a už vůbec nějaké výtky myslet vážně. Protože to neustojím. Nebo to klidně dělejte. Až mě budete chtít zlikvidovat. A nebojte se mě. Mějte mě rádi i tak. Prosím.

Já moc dobře vím, že všechno je ve skutečnosti fajn. Že můj život je naprosto dokonalý, tak jako jsem to řekla dneska svojí lásce z prvního stupně, protože je to pravda. Jen mě sere. V tuto chvíli.

Taková jsem.