nnnk

Bordel v hlavě. Malinko.
Po každém víkendu napsat třeba jeden řádek. Nevím, kam tím mířím.
Spokojeně sledovat spící siluety přitulené k sobě.
Množina lidí, co mi může vytahovat klíště na ňadru.
Mít pro sebe sto procent povrchu svojí vlastní karimatky a čisté svědomí.

Mít ráda na sto způsobů.
Přátelství hraničící s jistotou.
Dlužím ještě někomu něco?

Asi

Asi mám radost z bytí průhledná. Asi mám radost z toho, že existuje někdo, kdo na mě pozná i to, co se mu bojím říct. Asi mám radost i z toho, že to ze mě dokáže nakonec vylámat.

Asi posledních několik měsíců přemýšlím úplně nad něčím jiným, než nad čím bych přemýšlet měla. Jenže mi to prostě přináší pocit štěstí.

Asi jsem se hodně podobně chovala tenkrát před třemi lety. Vysvětluje to hodně věcí. Jen jsem k tomu neměla příležitost moc dlouho.

Parazit identit.

Kdybych chtěla, aby to bylo nějak jinak, tak by to tak bylo.

Trigrando

Ten večer byl jeden velkej coming out.

Někdo žárlil, někdo to očividně vůbec nezvládl pochopit a někomu se to nelíbilo.

Prý chcem jen přitáhnut pozornost, což je věc, kterou mi naposledy někdo řekl a která se mě napsledy dotkla… někdy tenkrát. A kvůli nohám.

Štve mě náhodnost vzorku. Štve mě, když někteří důležití lidi neví a někteří nedůležití ví a sama tom s nima nejspíš mluvit nezačnu. (A psát jo, ale jen takhle.)

„A jak to vysvětlíme našim dětem?“
„A co teprve, až se to dozví Viktor?“

Vážně se na mě všichni lidi dívají divně?

A stejně z toho mám radost.

explain.*

26.7.2015

Je to mizerné.
Nemám ráda prázdniny.
Nemám ráda prázdniny, které plánuju půl roku dopředu tak, aby vycházely nejlíp, jak můžou, ale stejně se sesypou.
Nebo já.

Jsem TAK zlá.

Brečím.

Hledám úniky, ale nevím odkud kam.

PROČ?

Je to stýskání?

Jsem to já?

Znova a znova.

Nejsem dospělá.

Miluju červny.

Šachtový noci

Podruhé za sebou půlnočním rozjezdem, je to fajn.
Kdyby mi neutíkaly myšlenky, mohla jsem to dneska nakódit ještě trochu líp.
Porazit ve středoevropské olympiádě tři čtvrtiny oficiálního českého týmu, protože jim to patří.

Pro šachtový noci.
Nešetrnou manipulací s předměty narušuju Tichánky.
Nešetrnou manipulací s odvahou narušuju záměry.
Nešetrnou manipulací s city narušuju sebe.

Prý to není až tak divný, říkala P, a to jsem nezmínila žádné detaily.
Je to v plenkách.
A vlastně nevím, co chci.
Zas.

Ale že se mi stýskalo po černoknižních stavech a dějích.
A že mě překvapilo, že se po všem tom zvyšování výškového rozdílu ještě dá dotýkat čely.

Strach ze změn.
Strach z dělení.
Strach z něčeho, co se poslední tři roky snažím nějak upozadit.

Jen to všem napiš, když sama nevíš, jak to vlastně je.
„Tak nám tam hlavně nebal naši slečnu.“
V některých chvílích mám pocit, že ztrácím svoji samostatnou identitu.

Místo normálních alb si dělám seznamy skladeb.
A programování mě učí psát na qwerty tak úspěšně, že neumím rozumně psát ani na jedné.

To jsou mi věci.

Spánek?
Sny o těhotenství?

Stříbrný pětihalíř…

Na kolenou v šalině

Nohy.

Pivo.

Únik.

Nula.

Nechuť zasahovat do světa, jen ho brát, to je můj postoj úplně ke všemu. A věřím jeho dostatečné správnosti.

Drake dnes při náhodné konverzaci použil spojení řešitelné problémy jako synonymum k mým reálným problémům. Něco na tom bude.

Strach z nepřijetí společností.

Jsem příliš divná na to, aby mi společnost rozuměla, nehledě na to, zda mě dokáže přijmout a třeba i mít ráda.

Hodnoty.

Je nutné se chovat logicky?

Je logika jednoznačná?

Dá se porovnávat přátelství a tousty s tuňákem?

Dá se brát věci zpět?

Dá se být si znovu sebou tak jistá?

Tři nebo čtyři roky zpátky, snad.

„Hej, těšte se na středoškolský život, to je totiž něco úplně jinýho.“
Obsahuje to mnohem víc alkoholu, míň spánku, míň času na řešení neřešitelného a víc jeho výbuchů v divných chvílích. Enjoy.

Kdyby se někdo ptal, tak znásilňujeme úchyly na přehradě

Nechala jsem si cizíma rukama umýt vlasy. Tak po deseti letech. Jakože ne po deseti letech umyla. Po deseti letech umyla cizíma rukama.

Zjistila jsem, že přeinstalovávání operačních systémů nepovažuji za svůj koníček.

Ležela jsem v hodině fyziky tiše na zemi pod lavicí a nechtěla být vidět. Je zvláštní, že jsou to teprve dva roky od chvíle, kdy jsem poprvé v životě brečela ve škole. Haha. Ležela jsem pod lavicí, doufala jsem, že si mě lidi nebudou všímat, snažila se nebýt rozbitá a nebýt celkově.

Několik hodin jsem přemýšlela nad tradičně jarním tématem, nad svojí možná nesmyslnou přední duchovně-fyzickou a symbolickou hodnotou. Byla jsem překvapená, jak moje jméno zůstává v povědomí lidí, které sama neznám, i se svým podtitulem. Chtěla jsem slyšet cizí názor, rozuzlení. Došla jsem k tomu, že už vůbec nemám chuť přitahovat další pozornost. Ničím. Je to jen vedlejší efekt. Jen to je.

„Takovýhle věci nikdy nevyjdou,“ říkala nám J. před týdnem a půl na obědě a já jí odmítala věřit. Upřela jsem oči v oči. POJEDEME. Jenže takový věci možná fakt nikdy nevychází. Když takový věci nevychází, přestane stát za to je vůbec plánovat.
Vím, co bych chtěla. Bydlet ve slovenských vlacích, jet na vlastní pěst do Španělska a do Finska, přejít celou českomoravskou hranici, dojít pěšky nebo dojet ne kole do mojí nejoblíbenější olomoucké kavárny se zhulenou servírkou, jet s 37 jen tak do Znojma, protože je to random město.
Myslím, že by se tohle všechno mělo udát co nejdřív.
Ale okolnosti? Proč nikdy není čas? Proč jsem starší, než všichni moji kamarádi? Proč jim to rodiče nedovolí? Proč mám tak mizerný organizační schopnosti? Proč je vrchol veškerýho dobrodružství samostatnosti v mám životě jet na týden do Prahy?
Asi budu muset začít dělat věci úplně sama. Zdá se mi, že žádná z těchhle se na dělání sama moc nehodí. Nebo jo?
Asi si jednoho dne vezmu Černou knihu a budu plánovat.
Asi si jednoho dne vezmu baťoh a buzolu a půjdu na jih.
Toužím po cestách.

Můžu?

Můžu splývat natolik, že ztratím obrys sama sebe?

Můžu se pak nedokázat najít?

Můžu lítat nahoru a dolů podle toho, jak se zachce tomu něčemu, co jsem stále nenašla?

Může mě přestat bavit snaha dělat dobré věci?

Můžu ve vteřině ztratit schopnost být oporou svého vesmíru?

Můžu nemít potřebu spánku?

Můžou nebýt?

Divadlo s J. V.

Tak takhle to vypadá?

Všechno a přitom nic?

Zrychlený dech a tep a brnění v mozku?

Okouzlení?

Dobrá divadelní hra?

Žádný moc příběh, žádné jednoznačné slovy vyjádřitelné myšlenky, jen umění?

Jen cítit.

Jen chápat.

Nebo si to myslet.

Chvílemi se v tom ztrácet, ale hledat vidět pořád něco.

Herce a scénu a hudební motiv z nějaké písničky od mojí oblíbené portugalské skupiny.

Chuť tvořit. Tak moc tvořit a nevědět co a jak. Třeba pak ještě.

Chuť ječet a brečet bez důvodu.

Kousat si prsty.

Jen cítit a nevědět proč.

F.

Cítit se jako blázen.

Být.

Vážně toho jediného stavu dosáhnout tolika cestami?

Jo, tohle taky poslouchám.