Úspěchy

Je to vychloubací článek?
Ne.

Je to mé vyrovnávání se s divným nečekaným stavem?
Jak jinak.

Jak se mi to povedlo?
Nevím.

Je to pro život důležité?
Ne.

Má to vůbec nějaký význam?
Ne.

Mám z toho dobrý pocit?
Hřejivý.

Umím si na oslavu upéct bábovku?
Ne.

Spálila jsem se, když jsem se o to snažila?
Ano.

Dá se po Wilsoňáku jezdit na koloběžce s nepneumatikovejma kolečkama?
Ne.

Cítím se hloupě, že jsem porazila lidi, co jsou objektivně lepší?
Ano.

Umím programovat?
Ne.

Jak dlouho mám na to, abych se to naučila?
Měsíc.

Rozumím těm divným slovům, která jsou použita v popisu prostředí pro praktickou část?
Ne.

Jaký byl přesný počet dotazů?
3N-3.

Ztrácím na všech přípravných seminářích k oběma kategoriím pozornost?
Ano.

Rychleji než ostatní?
Ano.

Bude tam můj úhlavní nepřítel?
Ano.

Na obě části?
Ne.

Kolik tam bude lidí z mých blogových Oblíbenců?
Snad dva. (Teda dvě)

Dostanu hodně jídla?
Ne.

Dostanu třicet tisíc?
Ne.

Je každé tvrzení chybné?
Ne.

Je každé tvrzení správné?
Snad.

Bojím se?
Moc.

A budu sluníčková

Chííí!

Zase můj obvyklý problém rozlišovat mezi příčinou a důsledkem.

Každopádně jsem si řekla (nebo jsme si řekli), že nebudu (nebo nebudeme) pít. Nevím jak dlouho. Protože naše tchýně. Které to tak možná ani jedna možná nemyslely, ale povedlo se jim to.

Takže ke dvěma týdnům od svojí poslední půlky (!) piva (myslím, že už tenkrát jsem nad tím trochu přemýšlela) si přidám ještě x týdnů úmyslného abstinování. Protože mi to nesvědčí. A protože pokud nejsem alkoholik, tak se bez toho obejdu a pokud jsem, tak bych s tím měla něco dělat.

A tak se dneska po návratu z kavárny místo z hospody cítím úplně skvěle. Jen nevím, jestli se cítím skvěle, protože mě baví nepít,nebo jestli mě baví nepít, protože se cítím skvěle.

Musím si na tom teď vybudovat nějaký výraz. Nemůžu psát články pod vlivem, vyprávět historky o opilosti a tak. Musím nepít a být na to hrdá a psát články v euforii z nepití, jako tenhle. Musím dělat střelené věci sama od sebe, třeba tančit na tramvajové zastávce.

Nebudu nadávat na život a utápět věci v alkoholu a tak. Nebudu pít a budu sluníčková.

A pak se sama sobě hnusit. Protože to není ten výraz, který mě baví prezentovat.

Prostě bijekce, chápeš?

Jsem.
Jsem.
Jsem šťastná.
A tak.
Dneska.
Od včerejška.

Jsem tak šťastná, že jsem si na počest toho uklidila na stole. Spodní vrstvy byly ze sekundy, jestli se nepletu. Ale to ještě neříká nic o tom, kdy tam bylo naposledy uklizeno. Jáj.

Mimo jiné jsem konečně zvládla vyhodit kytky z projektu kvart. Tleskejte mi všichni. A ze stolu jsem si udělala skvělý místo, kde je možné připojit noťas k reprákům, myši a externí klávesnici (druhou a třetí zmíněnou už jsem si natolik odvykla používat, že mi to není úplně moc příjemný, ale to je jedno.)
Je to fajn pocit něco jen tak zvládnout, bez toho, abych musela.

A taky celej den poskakuju a usmívám se a ráno jsem vstala a vůbec se nepoznávám.

A myslím, že vím čím to je. Je to trošku jako být přehnaně šťastná po druhým pivě a cítit se kvůli tomu hloupě, že se neumíte bavit bez toho. Ale jenom trochu. To by pak byla otázka, co je akceptovatelnou příčinou štěstí. Nebudu kritická.

Díky. Asi mi to fakt chybělo.

Tak takhle já funguju.

A máš ty i nějaký reálný problémy?
Ne. Asi si žádnej takovej nedokážu představit.

No fakt. Mým jediným problémem bude, že v těch ostatních stavech svoje nereálný problémy moc prožívám.

Prostě bijekce, chápeš?

h=0

To bude zas koloběh.

Dneska jsem byla společenská. Úplně moc. Cestou do školy jsem se bavila s M. a pak jsem seděla ve španělštině s jiným M. a pak jsem půjčila A. sešit do dějepisu. A taky jsem celý den postávala na divných místech mezi divnými lidmi, až se mě ptali, co tam dělám. „Stojím.“ A socializuju se. A vyvádím vás tím s míry. Cha. Nechávám si pokládat otázku „Jaký byly prázdniny“. Ta je docela dobrá.

A teď mám chuť psát. Mám se celkem dobře. /*Krom skřípání zuby nad tím, že se nějak stalo, že si připadám mezi svými nejlepšími kamarády jako ta nejzodpovědnější, co se jediná včas stará o to, jestli je zaregistrovaná na zdravokurz, kam bych vůbec nejela, kdyby tam nejeli oni. A taky chodím prvního do školy včas a tak vůbec. To je fakt divnej stav. Grr.*/ Mám chuť psát, což je nebezpečné, protože to znamená míň spánku. Po dvojnásobném vstávání na sedmou to bude v pátek zas hustý. Budu zas taková. A pak zase možná prospím nadpoloviční většinu víkendu a pak budu zas hyperaktivní a tak furt dokola a dokola a dokola. Celej rok.

Celej rok budu přepínat mezi nevyspáním a depresí a chutí něco dělat. Zítra by zas mohl být ten typ rána, kdy vstanu s budíkem a pokusím se si udělat horký nápoj, abych měla pocit, že se o sebe dokážu postarat a fungovat (no a co, že bude tak horký, že ho nezvládnu vypít). Na to jsou úterky dobrý.

Asi je mi jedno, jak nulovou hodnotu tenhle článek má. Říkal si o to. Huh.

Dobrou noc?

Asi jsem šťastná

A asi se dokážu smát jen tak, až z toho brečím, ale nemám k tomu vysvětlitelný důvod.
A asi jezdím na koloběžce moc pomalu, na to že mám helmu.
A asi nejsem schopná sama vstát ani na desátou.
A asi pojedem do Prahy a do Jevíčka i na výlet a do Jedovnic a na stavěčku.
A asi se těším.
A asi budu do konce roku ve škole patnáct dní.
Ale asi si dojdu pro vysvědčení.
A to bude asi historicky špatné, ale to mi nevadí.
A asi nevyplodím normální příspěvek.
A asi přichází moje nejoblíbenější část roku, nebo možná už je.
A asi si myslím, že náhlá rozhodnutí JSOU nejlepší a stojím si za tím.
A asi začnu ve velkým testovat noční šifrovačky, protože to se vyplatí a stejně bych na ně nešla.
Ale asi na tohle rozhodnutí zas zapomenu.
A asi bych měla spát.
A asi nechci.
A asi mě štve, že do konce roku budu jen na schůzce nebo dvou.
A asi je osmého května.
A asi jsem konečně snad poprvé naprogramovala něco, o čem si myslím, že to v budoucnu k něčemu bude.
A tohle je asi absolutní výblitek.
A určitě jsem šťastná.

Bez ladu a skladu

Tohle náladové putování mě fascinuje.
A otvírám oči. Pořád dokola.
Já nechci přemýšlet, jak to lidi dělávají. Chci přemýšlet jinak.
Chci se dívat.
Chci se vracet.
Chci snít.
Chci psát. A kreslit.
Strach ze stereotypu.
Zrušila bych své povinnosti.
Lidi?
Po něčem se mi stýskalo.

Smím být tak divná, že to poslouchám asi popáté za sebou?
Měla bych si zase přečíst Mumínky.

Asi mám nějakej problém s lidma

Protože je mi z neznámých důvodů příjemný prospat celý odpoledne a probudit se až ve chvíli, kdy všichni spí. A pak teprv dělat ty normální věci, který bych dělat měla, ale bez lidí.
A nebo se prostě jen nudím a teď už nemůžu spát, to je taky možnost.
Ale lidi v mým jsou teď takoví zlejší, než byli. Ne přímo na mě. Je mi to jedno. Vlastně pro to nemám až tak moc přímých důkazů, jen to tak prostě je. Tak vám to říkám, abyste se nedivili, až začne třetí světová.

No dobře, asi mi trochu vadí prospávát hezký volný odpoledne. Tak nějak tradičně, pokaždé když nějaký existuje. Ať už za to může cokoliv. A teď jsem si zvolila variantu volnýho víkendu, která mě mírně děsí. Nejsem schopná dělat všechny ty věci, který nemají danej jasnej termín, respektive někdy ho možná měly, ale to datum už je jaksi dávno pryč. A spím. No proč ne.

Začala jsem teď najednou mít zas dobrý známky ve škole. Zrovna z takovejch děsivejch předmětů. Většinou z těch, co mě nebaví a nepovažuju je za důležitý. A pořád mám v matice čtyři body z deseti, ve fyzice jednu trojku a v češtině čistou dvojku. A to je takový… celkem smutný, protože na tom mi záleží. Do těchhle předmětů se neumím učit. Nikdy jsem to nedělala. A teď to najednou nefunguje.

Čas plyne. Zas. Hodně. Myslím, že to má něco společnýho s jarem. A já nestíhám a přitom se nudím a něco mi asi chybí, jen netuším co. Nějaká motivace, asi. Ale nevím k čemu vlastně.

A s tím víkendem musím vážně něco vymyslet. Jinak zas nebude mít žádnou hodnotu. Sliznic mě asi vážně štve svojí nepřítomností. Takový správný člověk, který z nějakého důvodu touží po tom být zkažen. Budu se uklidňovat tím, že kdyby byla Znouze, asi by nebyla Radůza.

Proč sakra píšu smutný články? Teď?

Google

Ví.
Když se ho zeptáš, odpoví.
Hledá.
Já, když si myslím, že mě nikdo nevidí,
zadávám svou duši do lidí.
Hledám.
Hledím do tmy.
A než napočítám do tří,
hlavou mi probleskne jediná věta,
že on mi tak trochu patří,
že jsem nejbohatším člověkem světa.

 

Občas bych to chápu/nechápu taky potřebovala. Třeba tady by mě to fakt zajímalo.

Konečně zase schopná mít ráno na sedmou zajímavý myšlenky. A odpoledne si psát jen tak v parku na lavičce.