Byli jsme tu už týden a mimo náš byt jsme se zatím neseznámili s žádnými lidmi. Přitom žijeme uprostřed města a lidí je tady všude… hodně.

Je to zvláštní, protože se mi zdá, že tu potřebu seznamování vůbec necítím. Racionálně mám dojem, že když su X měsíců tak daleko od domova, měla bych se s někým skamarádit a navázat kontakty a nějak z toho těžit, ale nějak to vůbec nepotřebuju a nechce se mi do toho vkládat energii (protože navazování libovolných mezilidských vztahů je pro mě vždycky fakt náročná věc, i když už jsem v poslední době měla pocit, že se v tom zlepšuju.

Každopádně jsme pro naplnění tohoto erasmáckého aspektu vyrazili na prohlídku města organizovanou ESN.

Na sraz ve tři u vítězného oblouku jsme přišli přesně o půl hodiny dřív, protože byl ve skutečnosti o půl čtvrté. Dali jsme si svačinku na lavičce a tvářili se nenápadně. V opravdový čas srazu jsme začali hledat zbytek skupiny a našli jsme je na druhé straně oblouku.

Sešlo se tam docela dost lidí, větší desítky. A všichni samovolně zformovali veliký kroužek několika menších kroužků, ve kterých se všichni intenzivně bavili. My, introvertní středoevropané, ještě teď zmlsaní covidovými rozestupy (Ajo, důležitá vsuvka, o které jsem asi ještě nepsala. Lidi tu sice na ulicích často nosí roušky, ale chodí takovým způsobem, že mám permanentní pocit, že do mě někdo vrazí, ale on mě obvykle o pár milimetrů mine. Po chodnících se chodí náhodně, rozhodně ne vpravo nebo tak. Holubi se chovají stejně jako lidi a lítají jak hovada.) jsme se nedokázali vetřít ani do vnějšího kroužku, natož do těch vnitřních. A nervózně nechápali, jak to jako máme udělat. Hrozně dlouho se nic nedělo a nás se zmocňovala úzkost.

Nakonec (po víc než půl hodině) si nás organizátoři začali nějak rozdělovat do skupinek (což jim moc nešlo, protože je nikdo kromě nás moc nevnímal) a vydali jsme se na cestu, z velké části po místech, kde už jsme byli, ale tentokrát se zajímavým výkladem.

Většina lidí se hodně socializovala i celou cestu po památkách, takže se třeba stalo, že jsme se někde zasekli a nikdo nešel dál, protože nikdo (opět kromě malinké skupinky s námi) neposlouchal naši průvodkyni a nepokračoval za ní.

Ale nám to pořád nešlo. Ukázalo se, že jediná cesta, jak s někým promluvit pár slov, je rozdělit se a tvářit se osaměle, až vás někdo osloví. Já totiž prostě nemám na to za někým úplně cizím dojít a jen tak smalltalkovat. Značnou část cesty jsem propadala slušným úzkostech z toho, jak to nedávám, a zejména z toho, že ostatní to dávají. Jestli jsem tak odpudivá, že se se mnou nikdo nechce kamarádit a tak podobně. Nakonec jsem zvládla vrátit do módu, že je mi to jedno, ale bylo to divný.

V jednu chvíli jsme se potkali s jinou skupinkou, ve které byl Matúš – třetí člověk z FI, který sem přijel zhruba zároveň s námi, ale jinak jsme se tu ještě neviděli. Mávli jsme na sebe, ale pokračoval dál za svým průvodcem a pak už jsme se znovu nepotkali. Tak třeba zase jindy.

Po konci se mělo jít ještě do hospody, ale byl tam zase šílený prostoj a Petr už byl unavený (tohle bude mít pokračování…), tak jsme šli dom.

Z tohoto dne jsem si odnesla několik věcí

• Socializovat se tady bude netriviální, zvlášť, když jsme tu dva
• S mojí schopností seznamovat se je to nějaký horší, než jsem si z posledních interakcí myslela – je to tím, kolik mám s konkrétní skupinou společného? Mám s touhle společného málo? Nebo mi to v poslední době všude všichni tak usnadňovali, že jsem nabyla dojmu, že to umím sama? (Protože seznámit se s cizíma lidma třeba v J4 je lehký…)
• Bolí mě záda z popocházení po městě a vůbec už ho mám plný zuby, potřebuju ven!