Archiv pro štítek: alkohol

Písničku do kapsy

27 článků tady. Dobrý vědět. A 83 za rok 2013 tam. 110. Not bad. Pod deset za měsíc. Takže bad. Ale ono je to asi jedno. Takový věci bych vážně řešit neměla.

Ale fakt je, že píšu nedostatečně. Nedostatečně článků na úrovni a nedostatečně vůbec. A já jsem nikdy nechápala, jak můžou lidi nestíhat psát, kvůli reálnýmu životu. Ve dne se žije a v noci píše. Ale uznávám, že to přece jenom není tak snadný.

2014. 14. 4. V tomto článku je nějak moc čísel zdá se mi. Ale co už. Silvestr a Novej rok jsou odporně umělý svátky, kdybyste to netušili. Ale to už jsem asi říkala loni. Každopádně jsem se letos rozhodla na všechny kašlat. Žádný PFka, žádné vroucí blahopřání, žádné slzy dojetí. Jen občas i skoro cizí objímající a líbající půlnoční lidi, co přišli strčit tu flašku někomu jinýmu, nebo třeba mi i popřát. A jedna esemeska teda. Dvakrát odeslaná, myslím. Psaná o den dřív, ve chvíli, kdy jsem nechápala, proč jsem si vlastně vykňučela právo tam jet a proč tam jsem.

Je celkem zajímavý, jak pár opilejch lidí, za střízliva v pohodě, dokáže znechutit jinak prostě dobrou akci. A taky ten vztek na sebe v jakémkoliv stavu, že nedokážu dost zařvat, vědět jistě včas co si myslím a s klidem to komukoliv oznámit. A taky chci umět dát někomu facku a nebát se, že budu leda k smíchu. To ty tenký ručičky, no.
Tak trochu ztráta iluzí o lidech a alkoholu. Ale asi jsem přesně tohle potřebovala. Za celou silvestrovskou noc jsem kromě toho šampaňskýho měla jedno pivo. Těsně před spaním, spíš ze slušnosti, když už jsem si ho objednala.

Nechme toho.

Došla jsem k názoru, že rok 2013, pokud ho teda mám brát jako nějaký celek, nebyl špatný. Vlastně byl dost dobrý. Hrozný na tom je, že jsem mu to celou dobu nevěřila. A dost divný taky je, že všechny vzpomínky co mám jsou najednou hrozně optimistický. Moje oblíbená je asi pohled na sebe do zrcadla ve výtahu po dubnové Znouzi s Kohoutama. Pár sekund. Měla jsem z kotle rozraženej ret. A usmívala jsem se asi jako měsíček na hnoji. Z různých důvodů. Po dost dlouhé době. Končila zima, alespoň ve mně.

Toho taky nechme, duben je obecně fakt fajn měsíc, ale teď je leden.

Mám pocit, že svět je dobře. Lidi jsou různí, děje se dějí, čas plyne tak nějak účelněji než poslední dobou. To se špatně popisuje, ale prostě to tak je. Asi jako rozdíl mezi tím, jestli se dívám na šestou sérii TBBT nebo na Sherlocka. I kdyby ten Big Bang byl třikrát delší, furt se mi zdál stejně o ničem a v každém ohledu by mě bavil míň.
A co je důležité, cítím se hrozně zamilovaně. Nevím, čemu to připsat, ale zdá se mi to po nějakých osmi měsících vztahu a radši nikdy tak moc nepočítané době něčeho vztahu blízkého takové zvláštní. Osmdesátiprocentní pravidlo a tak. Mám z toho radost a sestřička s krysou si o tom myslí své. Mám dojem, že ty dvě mají mnoho společného.

Měla bych jít spát.

A lidi by měli nosit písničky po kapsách, aby mi je mohli dát, až budu potřebovat prostě nějakou písničku. To by bylo užitečné.

A v písničkách by měly být absolutní rýmy, to si myslím.

Pustilo se mi Tides. Vždyť říkám, že bych měla jít spát.

Alkoholka

Vlastně nevím, komu to píšu. Přečtou si to tady moji rodiče a nikam mě nepustí, přečtou si to tady moji nezkažení kamarádi a ztratí o mě možná veškeré iluze, přečtou si to tady moji mladší kamarádi, pro které bych měla a chtěla být vzorem, přečtou si to tady ti, se kterýma občas zajdu do hospody a budu se na mě příště divně dívat. Ale co už. Přečtěte, okomentujte, jestli chcete, ale zapomeňte.

Ono to bylo vlastně jasný odjakživa, že mi něco hrozí. Byla jsem takový to dítě, co ve dvou letech vylizovalo pivní flašky a od předškolního věku chtělo do všeho alespoň namočit jazyk. A ne proto, že by se to nemělo, prostě proto, že mi to chutnalo. A co si pamatuju, těšila jsem se vždycky na to, až mi bude osmnáct, kvůli tomu, jen kvůli tomu. Před nějakým rokem a půl jsem poprvé zjistila, že by mi to pivo načepovali už teď, kdybych chtěla. A o dost měsíců později jsem si ho i dala, na tom by ale ještě nebylo nic špatnýho.

Stála jsem si za tím, že když něco piju, tak jen a jen proto, že mi to chutná. Prostě mi nechutnají olivy a masový knedlíčky v polívkách a chutná mi kedluben a alkohol, to je fér. Chuť byla jednoznačné plus a opilost jednoznačné minus. Odsuzovala jsem většinu tvrdýho, protože tam si žádnou chuť neužijete, ale opilí budete až až.

Nevím jak jiní lidi, ale já si divnejch stavů svojí mysli užiju dost i jen tak sama od sebe, na to nepotřebuju žádný zlepšováky. Koneckonců, málokterý z mých stavů jsou si tak podobný jako opilost a nevyspalost.

Nejsem ráda opilá, protože to považuju tak nějak pod moji úroveň a děsí mě to. A prostě vám vyloženě opilá připadat nikdy jen tak nebudu, možná trošku míň mlčenlivá, možná, ale nic víc. I když mi třeba může být dost blbě. A to taky není stav, do kterýho bych se chtěla dostávat.

Jenže teď asi nadešel nějakej zlom. Došlo mi, že kromě té chuti, kterou si jako důvod schvaluju, už přišel i nátlak okolí a zvědavost, ruku v ruce. Kdyby mě nikdo nezval, neměla bych odvahu něco jen tak zkoumat. Kdybych nebyla zvědavá, tak bych dokázala odmítnout. Ale je to obojí najednou.

A já pak najednou ztrácím svůj jakž takž inteligentní pohled na věc, ztrácím strach zkoušet víc a víc. A nestačí mi to zkusit jednou. Když neumřu z n, tak musím zkusit, jestli neumřu ani z n+1 (Cha, matematická indukce, první krok by šel, indukční už těžko, prostě nedokážu, že ať toho vypiju kolik chci, tak neumřu, což je smutné, protože pak bych to zkoušet už nemusela)

Jenže pak z toho vychází situace jako včerejšek, kdy jsem se necítila až zas tak moc opilá, ani večer, ani pak ráno, ale v matice a fyzice mi najednou došlo, že jsem blbá, prostě úplně blbá, že mi jakýkoliv vyjádření neznámé ze vzorce v písemce trvá snad několik minut a chápat, co je na tabuli je nad moje síly. A řeknu vám, že mě to vyděsilo. A teď jsem se zase vrátila do normálu, ale příště to nebude lepší, příště to bude horší, protože n+1.

Ale já si nechci způsobit, aby mi někdo bránil, aby mě někdo hlídal. Možná trochu aby mě nikdo nepodporoval, ale to taky nevím úplně jistě. Ale říkám jen, že je mi šestnáct, že vážím pětačtyřicet kilo, že chodím ve všední dny do školy, kde mi záleží právě na těch předmětech, kde se musí přemýšlet, a asi nemám rozum. Tak je to.