Archiv rubriky: Starodávné rubriky

Výsledky experimentu

//Článek psán pod vlivem alkoholu

//Článek pojednává o nezletilé alkoholičce. Pokud by vás měl zkazit, měli byste potřebu mě za něj soudit, nebo vás nějak jinak obtěžuje, na internetu najdete spoustu dobrých blogů.

48 dní jsem nepila. Do dneška. Asi to není až tak záslužně moc, ale zároveň myslím, že ani zanedbatelně málo. Na experiment akorát.

Dobře to působí na maminky a rodinné příslušníky vůbec. A asi i na mě.

Vím, jaké to bylo v první cílený den, respektive první cílené úterý. Že v první chvíli mě nehorázně žralo, že se separujeme od zbytku třídy (který jsme o pár měsíců dřív právě my naučili chodit do hospody). Pamatuju si Sliznicovu mnohokrát zopakovanou hlášku, že je to blbá sázka (‒ není to sázka ‒ stejně je to blbost). Pamatuju si na druhé separované úterý, kdy jsme v té kavárně skončili sami dva, a kdy jsem se v ní cítila tak nějak mastňácky, ale selfie s oslavencem ADHD za to stála.

Ono to za to všechno stálo.

Nebo spíš, alkohol za to nestojí, za peníze a za znásobení všech, nejen kladných emocí. Asi. Já nevím. Ne tak pravidelně. Ne ze stereotypu. Ne z nutnosti.

Je fajn být veselá. Není fajn vychladnout v přítomnosti jiné osoby ženského pohlaví u vašeho stolu (to je vůbec hodně divný a nežádoucí). Je fajn být tulivá. Není fajn se pak cítit o to víc osměle. Je fajn řídit koloběžku pod vlivem alkoholu. Ale řídit koloběžku je vlastně fajn vždycky.

Je pravda, že to hrozně dobře chutná. Fakt hrozně dobře, všecko. O třech hořkých chutích dospělosti jsem se někdy zmiňovala, ale začínám mít pocit, že dospělost je dokázat si je odepřít. Nebo možná jen tuhle z nich.

Doufala jsem, že se mi vynuluje trénink. Že toho naráz zvládnu míň, čímž se alespoň trochu ochráním. Asi trošku jo, jak se na sebe dívám, ale nic moc.

Nejvíc jsem chtěla dokázat, že to dokážu. Sobě, všem. A dokázala jsem. Víc než to, myslím. Jsem nahlodaná.

„Mám ráda medvídka Pú, kvalitní hudbu, matematiku, pivo a správný lidi. A taky pocit důležitosti čímkoliv pro kohokoliv.” ‒ můj Ask.fm

Myslím, že už nechci řadit pivo mezi to ostatní. Asi. Nevím.

Nejvíc mi za ten měsíc a půl bylo (a je) líto svařáku na zdravoťáku. To bych brala jako něco, co se může. Hřejivej a voňavej, až potom alkohol. Nebo pivo na koncertech. Medovina o vánocích. To je správný.

Ale kde je hranice správnosti? 18 není správný výsledek, to mi právo být alkoholik nedává.

A ještě něco… Je důležité nebát na to sama.

Sexy hudební nástroj

Zase jednou jedno zajímavé diskuzně hádací téma. Mé fanynkovské já nad ním fakt plesá.

Otázky zní jednoduše. Míváte oblíbené členy skupin? Máte pocit, že na nějaký hudební nástroj obecně hrají prostě lepší lidi? Jsou lepší basáci, nebo bubeníci?

Baskytara je nejlepší nástroj. Teda, až po dudách, akordeonu a panově flétně, ale baskytara je nejlepší běžnej nástroj. Baskytara mě fascinuje svojí podstatou, úplně vším. Je to úplně podvědomý, ale když zrovna nejsem zaneprázdněná nějakým moc velkým poskakováním, ječením textů nebo konverzací se zbytkem publika, čumím zásadně na basákovy prsty, ať je to kdo je to. Neumím se koukat jinam. Hypnotizuje mě to a nic s tím nenadělám.

Basa je pro mě tajemná. Na první poslech jen těžko postřehnutelná věc kdesi dole. Bez ní to stále je ta samá písnička, což by se nestalo, kdyby se vynechaly bicí, kytary nebo klávesy. Ale přitom, když se přidá, je to lepší. Tak zatraceně lepší, jak by člověk nečekal, že to může být.

Ona už jenom někde ležící i sama bez basáka je krásná. Ty struny jsou krásný. Hrozně moc. Oproti kytarovejm nitkám, tohle jsou struny. A pak přijde ta hra. Kytaristi do toho můžou mlátit, můžou závodit po pražcích, ale nebude to ono. Basák ten nástroj prostě hladí a jinak to ani nejde. Basa hraje klidně a vyrovnaně, rytmicky a dokonale. Pořád. A pak basový sóla, to je taky skvělá vzácná věc. Uíí.

A basáci jsou z nějakého důvodu taky obecně prostě pěkní. Nevím, jak tohle funguje, ale je to tak. Mám pocit, že si ve většině případů můžu vyhlídnout toho nejkrásnějšího, aniž bych počítala struny, a ono to na něj stejně vyjde. Jo a jo a jo.

Kromě experimentu s otázkami pro přátele na Asku, který se zatím vyvíjí asi víc pro bubeníky, ale to je mi jedno, ne všichni můžou mít dobrý vkus, jsem udělala i jeden na sobě. Vypsala jsem si oblíbené členy kapel, které poslouchám. Započítány jen ty, kde oblíbeného člena mám, ale myslím, že je to docela dost:

  • Budoár staré dámy – Marta Svobodová – zpěv, kytara
  • Dalriada – István Molnár – basa  (teda ještě spolu s dudákem z MoMu, ale to nejspíš není úplně stálý člen)
  • Darkest Era – Sarah Wieghell – kytara
  • Delain – Otto Schimmelpenninck – basa
  • Eluveitie – Päde – dudy
  • Furré – Marta Svobodová – zpěv, kytara
  • Gormathon – Tony Sunnhag – zpěv, basa
  • Heidevolk – Rowan Roodbaert – basa
  • Kohout plaší smrt – Matěj Mengler – zpěv 
  • Nightwish – Marco Hietala – basa, zpěv
  • Poletíme – Vojta Konečný – housle
  • Radůzina kapela – David Landštof – bicí
  • Sliotar – JP – zpěv, kytara
  • Sonata Arctica – Tonny Kakko -zpěv
  • Sto zvířat – Jana Jelínková – zpěv 
  • System of a Down – Serj Tankian – zpěv, kytara, klávesy
  • Tarot – Marco Hietala – basa, zpěv
  • Van Canto – Stefan Schmidt – hlubší a sólová hlasová kytara, nebo jak to pojmenovat
  • Znouzectnost – Caine – bicí

Kurzívou jsou zpívající frontmani (těžko říct jestli je to pak srovnatelné s ostatními) a tučně basáci. Takhle já to prostě mám. A jsou to všechno hrozní fešáci a prostě skvělí.

Myslím, že všechny argumenty pro bubeníky docela uznávám. Ale mě nikdo nepřeorientuje.

Konec pubertální samomluvy. Děkuji za pozornost.

Něco hodně o podzimech

Dvě slova, jo?
Je podzim.

Docela mě to znervózňuje.

Sestřička těm slovům odmítá rozumět. Já štvu sama sebe přikládáním jim důležitosti a infantilním stěžováním si na něco tak samozřejmého jako je střídání ročních dob.

Jenže já bych to věděla, i kdybych se vůbec nedívala z okna, do kalendáře ani nikam, věděla bych to, prostě jen tak.
Podzim je ve chvíli, kdy už není léto. Podzim je ve chvíli, kdy je vám smutno a nemáte pocit, že by to mělo jen tak přejít. Podzim je, když jsem v zájmu zachování svojí cti posledních pár dnů odmítala u všech filmů, které jsem viděla, a u všech knížek, které jsem četla, brečet nebo se nahlas smát, abych pak mohla brečet ve chvílích, kdy nemůžu usnout. Podzim je, když přemýšlím v souvětích, bezpochyby.
Podzim je pár otázek na sebe samou, které jsem na začátku prázdnin úspěšně zastřela jinýma myšlenkama a nechala je být, protože jsem se bála odpovědí.
Podzim je, když mi to všechno připadá tak úplně nanic, když chápu, že to, že si nikdo nemyslí, že je mi sedmnáct není jen tím, že tak nevypadám, ale i tím, že se tak nechovám. A že mě štve, kolik lidí kolem mě působí tak nějak dospěleji, moudřeji, vzdělaněji a zodpovědněji. Nebo takoví vážně jsou. A já se stále cítím tím skvělým nadprůměrným pětiletým dítětem. Asi nadosmrti.

Myslela jsem, že začátek podzimu je vhodným začátkem roku. Vhodný na dávání předsevzetí/*Letos budu hodně jíst, dělat si svačiny a k snídani ovesnou kaši. A budu se snažit do školy chodit co nejmíň a dělat jenom to, co považuju za důležité, zkrátka na to srát už od začátku. A všude s sebou budu nosit zubní kartáček, aby mě nic nenutilo vracet se domů.*/, uzavírání proběhlých událostí do ročních celků a tak vůbec. Myslela jsem, že podzim je vhodným začátkem. Ale zdá se mi, že ho najednou uznávám spíš jako konec.
Je pouze a jenom tou chvílí, kdy se najednou naseru sama na sebe, nebo na celej svět, kdy mám chuť ukončovat. Když se něco ukončí, tak automaticky musí začít nějaký jiný stav. To jo. Ale pocit konce je v tu chvíli tak nějak intenzivnější, než pocit začátku. Mám ze sebe strach. Docela velkej.

¿Shrnutí podzimů, které si pamatuju z poslední doby?

Podzim 2011 je nejoblíbenějším podzimem mého života. Měla jsem boreliózu. Byla jsem poprvé a naposled v nemocnici. Nejela jsem na podzimky. A vlastně to bylo všechno nanic. A stejně. Myslím, že jsem ukončila marnou snahu se přizpůsobit davu. To byl podzim, který byl začátkem. Začátkem žití. Podařeným začátkem.

Podzim 2012 byl drsný. Začal v sobotu prvního září, to vím. Na Pálavě byla mlha, dost krásná mlha. A v tentýž den s ním začaly i další věci. Tak nějak samy, aniž bych s nimi chtěla začít. Ale zařídily, že na mě nedolehl jen sám o sobě. V touze ukončovat jsem si ostříhala vlasy. A tak.

Až loni jsem pochopila, jak podzim funguje. Loni jsem ho prostě jen tak žila, jako jiný roční doby, bez žádných přidaných hodnot. Věděla jsem, že podzim podzimem byl i před tím, že jsem ho vnímala, jen nedokázala vypreparovat. Ale asi už ho znám. Touha ukončovat tam byla. Přesunutí blogu nebo pokus obarvit si vlasy budiž příklady. Těmi lepšími z nich.

¿Co mám na podzimu ráda?

  • Až přehnaně analytické myšlení (které, jak vidno, zatím nepřišlo, ale hodí se)
  • Rána na sedmou
  • Svoje pončo
  • Večerní město
  • Sezení na obrubníku
  • Halloween
  • Vánoce?

¿Co na podzimu nenávidím?

  • Depresi. Šedej zakalenej obal kolem mysli. Prostě depresi.
  • Pohrdání sama sebou
  • Šílenou potřebu si všechno utřizovat, chápat a hodnotit.
  • Touhu ukončovat
  • Pocit nudy ze života

Zima je už o úplným zhroucení, pokud je. Zima je špatná celá. To už jsem zvládla. Ale podzim je podlej. Dělá, jako že mi chce pomoct. Podzim má tvář přehnaně kritické krysy.

Já nevím, jestli to znáte

Já nevím, jestli to můžete znát.

Já nevím, jestli to někdo zná.

Ten pocit, když se konečně dokopete do postele a najednou zjistíte, že máte hlad. Že vaše břicho má hlad.

Tak opět vstanete a dojdete do kuchyně, kde konstatujete, že sice máte hlad, ale rozhodně nemáte na nic chuť, hlavně kvůli tomu, že se vám to nechce chystat, ale i proto, že vám najednou nic nechutná a obtěžuje vás, jak vám to jídlo padá do krku.

Přesunete se do koupelny, kde se vám naskytne skvělý pohled na vlastní kosti a najednou nevíte, jestli vám ty žebra takhle lezly už předtím, nebo je to nějaký nový stav, ale každopádně to vypadá strašně. A taky vidíte, že ten jediný sval, co se vám neznámým způsobem zhmotnil na rukou vypadá dost nepatřičně. Váha neúprosně ukazuje 44,8, což je každopádně o pár set gramů míň než před prázdninami.

Po chvíli zkoumání ledničky si na ten chleba mažete sádlo ve víře, že to pomůže. Nebo spíš i bez té víry.

V tomhle školním roce začnu pořádně jíst. Musím. Chtěla jsem přibrat do šatů do tanečních, chacha.

Leze na mě podzim.

Malé festivalové zamyšlení ohledně výběru fronty na pití

  1. Dosaďte pro každou frontu do vzorce t=s/v, kde s je délka fronty a v je průměrná rychlost průměrného člena fronty.
  2. Vyberte si frontu, pro kterou vám vyjde nejmenší čas t.
  3. Během bodů 1. a 2. chcípněte žízní.

//Celý text článku byl vymyšlen ve frontě na pití na festivalu Made of Metal.
//Na Vendulin popud se jedná o druhý díl seriálu Fitliny lekce rozhodování se započatého v tomto článku.
#vyzkoušenozavás