Hrozně mě fascinuje, kolik lidí tuhle životní fázi prožije. Úplně každý člověk, kterého znám (a taky ti, co neznám) má nějaké rodiče. V naprosté většině případů ti rodiče tu osobu i vychovávali a tohle všechno zažili. Z toho vyplývá, že rodičů je na světě fakt hodně. Naprostá většina z nás někdy pečovala nebo bude pečovat o malý mimino a řešit jeho jídlo, spánek a bobky. Všichni ti lidi, které potkávám na ulicích. Bez ohledu na to, jak různí vzájemně jsme.
Od nějakého věku do teď nebyly věci, co jsem dělala nad rámec zajištění základních životních potřeb, věci co by dělal každej. Byly to věci, co mě baví, nebo vedou k nějakému vydělávání peněz, nebo obojí, a to všechno se děje proto, že pro ně mám nějaký předpoklady. I když jsem si občas v tom či onom připadala nějak neschopná, pořád jsem si věřila, že v rámci celé společnosti jsem na tom dobře. Že je tu důvod, proč věci, co dělám já, dělám zrovna já, a ty věci, co nedělám, dělá zase někdo jiný a máme to tak hezky rozdělený. S lidma, které jsem při těch činnostech potkávala, jsem si většinou měla co říct, nejen o té společné činnosti, ale trochu i proto, že prostě podobné lidi přitahujou podobné věci.
