Už nějakou dobu se učím umět zdvořile a bezpečně vzdorovat všem existencím, jako jsou pouliční vnucovači čehokoliv, nebo žebráci. Mám pocit, že je všechny přitahuju. Nepřítomný pohled, rychlý krok a kroucení hlavou už většinou jakž takž zvládám. Ale v poslední době mám pocit, že občas nic není tak, jak by se zdálo.

Před dvěma týdny jsme byli se Štěpánem na regionálním kole lingvistické olympiády v Olomouci. Bylo to fajn, dostali jsme tam chlebíčky, hrozny a banány, byli jsme ve výborné kavárně se zdrogovanou usměvavou servírkou, skypovali jsme nechápavým spolužákům z wifi rádia Haná, kterou jsme nahackovali uprostřed parku. A taky jsme potkali pána se žábama.

Pán se žábama byl vyloženě odpudivý. Seděl s nějakou svojí družkou a krabicí vína nalepen na stěnu domu někde tam, kde město přestalo vypadat úžasně a začalo být šedé, tam, kde jezdilo hodně aut. Ve chvíli, kdy jsme byli u něj, oslovil nás. „Prosim vás…“ Nevšímali jsme si ho ho a pokračovali jsme rychlým krokem dál v naší bezcílné procházce. Ale on pokračoval. „Nevíte, kolik je na světě druhů žab?“ A to prostě člověk nečeká.

Rozuměla jsem mu jen já. Začala jsem se nechápavě smát a pak to zopakovala Štěpánovi. Ale šli jsme moc rychle a byli příliš připraveni ho ignorovat na to, abych mohla nějak zareagovat. Co nejrychleji to vygooglit bylo odmítnuto a hned se tam vrátit mi bylo zakázáno. Už ho asi nikdy nepotkám, nikdy mu neřeknu, že klasifikovaných je v tuto chvíli asi 6519. A fakt mě to mrzí. Protože tu odpověď znám. Protože si zaslouží odpověď.

Druhého divnočlověka jsem potkala ve čtvrtek na Brněnském nádraží, když jsme s 37 a béčáky jeli domů z kavárny, kam jsme šli po kině. Byl trošku méně odpudivý, ale stále vypadal docela opile a pouličně. „To je hrozný, jak si všichni pořád chtějí od někoho půjčovat,“ začal. Zmateně přikyvujeme. Čekáme že přesto, že uznává, že je to hrozný, bude po nás něco chtít. „Já si jdu koupit sirky. Já mám cigarety, všechno, už potřebuju jenom ty sirky.“ V ruce má hromádku mincí. To mu musí na sirky stačit, ne? Bude po nás něco chtít? „Já potřebuju sirky, abych mohl sousedovi zapálit chatu.“ V tu chvíli 37 propuká v šílený smích, my ostatní se taky zasmějeme. „Vy se mi smějete, ale já to myslím vážně.“ A pak povídal dál, o sirkách, o lidech, o policajtech a taxikářích. A pořád se ujišťoval, jestli nás moc neotravuje, jestli se náhodou nesmějeme jemu místo tomu, co povídá. A pak nám všem jely šaliny, tak jsme se rozloučili a on pokračoval na svojí pouti za sirkami.

Třetí případ byl vlastně úplně opačný. Včera k naší skupince na nádraží v Ostravě přišel celkem civilozovaně a inteligntně vypadající kluk s modrou taškou, ne o moc starší než my. Ale v té první chvíli jsem se na něj vlastně ani nepodívala. Nepřitahoval pozornost.
„Prosím vás, nemohli byste mi přispět na jízdenku?“
„Obávám se, že teď máme tak akorát na to, abychom se sami dostali domů,“ řekl Štěpán. Byla zase ta automatická reakce na obvyklu situaci. Ale byla to vážně pravda. My ostatní jen klopili oči.
„Alespoň pět deset korun…“
Zavrtění hlavou. Tohle už pravda nebyla, alespoň ne v mém případě. Ale neměla jsem chuť vybočovat. Obešel ostatní lidi v čekárně, někdo mu něco dal. Teprve v tu chvíli jsem se na něj podívala a uvědomila si, že je to úplně jiný typ člověka, než co po vás obvykle chce desetikorunu, co mu chybí na jízdenku, aby si pak koupil alkohol. Fakt by mě zajímal jeho příběh. Beztak nás na Slovensku nakonec o všechno okradou a dopadneme stejně. Nakonec s jízdenkou v ruce nastoupil do stejného vlaku jako my. Alespoň že tak.

Možná je svět trošku jinak, než se zdá.