Slovensko 2015 ‒ část horská

(předchozí část nehorská)

V noci pršelo. Nijak moc, ale dost na to, aby Štěpánovi navlhla půlka baťohu. Blbý. Možná mým botám mohlo stačit trošku míň prostoru v předsíňce, no. Alespoň ukazuju v praxi svůj hadřík na stan (a poté i Štěpánovy navlhlý špinavý trenky) a asi hodinu s ním utírám tropiko, tak jsem šikovná.

Celá ta cesta, kterou jsme si večer zašli, se najednou nezdá tak hrozná. Potkáváme mloka, ze kterého mám druhý vánoce, leze nám na boty a tak. Na místě, kde jsme původně plánovali spát, je spousta chat a žádní lidi. („Kdybychom spali tam na té terase, tak nám nic nezmokne“… ale to jsme nemohli vědět, Slováci taky mají prodloužený víkend.) Je tam i kadibudka a potok, tak si z toho děláme koupelnu.

P1040083

Kousek výš je Starý hrad, spí tu nějací lidi, je tu pěknej rozhled a hodně mloků. Seznávám, že spaní v NP i mloci jsou asi celkem běžné úkazy a přestávám se nad nimi pozastavovat.

P1040088P1040093

P1040095

Pokračujeme do kopce. Do Kopce, řekněme. Umírám. Fakt umírám, šinu se vpřed zoufale pomalu, už ani nemám chuť fotit všechno, na co narazím a tím záměrně zdržovat postup, jako doposud. Zastavujeme každých padesát výškových metrů. Žeru fakt hodně hroznovýho cukru, protože mám strach, že padnu vyčerpáním, nakonec mě místo toho bolí břicho. Tatranky už skoro došly, mám pocit, že jeden z nás moc jí a já to nejsem (bylo jich fakt hodně byly nakoupené tak, aby šly spravedlivě rozdělit, hmmm). Poslední dvě schováváme na vrchol.

Nakonec se stoupání zmírňuje. Nacházíme spadlou ceduli zakazující lov motýlů, tu tam prostě nemůžeme nechat. Na první rovince zastavujeme na oběd. Jídelníček dopadl těstovinovou dietou, protože v jediné otevřené samošce u nádraží v Bratislavě se nic alternativního a jedlýho sehnat nedá. Nemáme pokličku k ešusu. (Považuju za naprostou zbytečnost tahat dva ešusy. Ale nenapadlo by mě, že k ešusu může automaticky nepatřit víčko. Poučení pro příště.) Nakonec místo pokličky používáme Pana Motýla (tzn. rezavou oprýskanou ceduli). Vypadá to výborně, pejskaři a běžci na cestě na to překvapeně koukají, my překvapeně koukáme na ně, jak se sem u všech čertů mohli dostat.

P1040141
Tohle je teda až večeře, ale je tu vidět pan Motýl

O kousíček dál je horská chata, chceme si tam jen nabrat vodu, ale neodoláváme polívce a kofole. Od každého jedno nám musí stačit, jsme chudí. (V chatě nemají známky.) Mezitím se začínají stahovat mračna, vypadá to bledě, ale dolů přece nepůjdeme. Rychle dojídáme a pokračujeme nahoru proti všem davům, ještě s jedním malobatůžkovým pánem. Už ani nekňučím a snažím se jít co nejrychleji, abych se před ním moc neztrapnila a abychom nezmokli.

P1040111

Na rozcestí se nás malobatůžkový pán ptá, kam jdeme, jestli nás nezabije blesk a tak. Náš plán je jít na Malý Kriváň, jak jsme původně chtěli, ale radši ne přímo přes hřeben. Pán nám to schvaluje a stoupá na nejbližší vrchol. Bouřka sílí a sílí, fakt byla přímo nad námi a byli jsme v místech, kde to do nás fakt mohlo praštit, ale nešlo to už napravit, na dalším rozcestí už si nepomůžeme. Přemýšlím, jestli umřeme a kdy by nás někdo našel a co by s náma dělal a jak moc bychom byli seškvaření a jestli umřeme oba a jestli bychom měli společenej pohřeb a jestli bychom ve škole měli smuteční ceduli ve vestibulu. Ale neumřeli jsme, takže nic.

P1040113-

Nakonec blesky přestávají a déšť postupně taky. Zato je po něm všude neuvěřitelné bahno a člověk čas od času z ničeho nic sjíždí po zadku do údolí. Ale je krásně a navíc tu nejsou lidi. Samotné stoupání na vrchol je odbočka z naší trasy, takže si necháváme baťohy v kleči a jdeme nahoru bez nich. A bez jídla, jen s několika málo tabletkami cukru. Celou cestu myslíme na jídlo. Na poslední dvě tatranky, které na nás čekají v křoví (kdyby nám někdo vzal ty baťohy, tak tatranky mi budou chybět rozhodně nejvíc), na těstoviny s fazolema, které máme mít k večeři… a pak na všechno ostatní, na věci, co měli v té chatě a na kachnu se zelím a na názvy šifrovaček (Kachna, Krůta, Párek, Nudľa …ach) a tak. Jsme rozhodnuti po návratu do civilizace propadnout konzumu.

P1040135

Baťohy ani tatranky nám nikdo neukradl. Při kesání začíná Štěpán fňukat víc než já, je to zvláštní, já celou cestu nemůžu konstantně, on najednou začíná umírat. Nikde není místo na stan, nikde není rovina, musíme dolů a dolů a dolů. Všude je buď bahno, nebo sníh a strašně to klouže.

Nakonec nacházíme trošku rovné místo a asi půl metru od značky si stavíme stan. A vaříme těstoviny s fazolema. Za pár minut má být západ slunce a těstoviny se do té doby nestíhají udělat, ale my ho chcem vidět a tak jdeme pár stovek metrů na místo s rozhledem. A protože nechcem rozdělat požár, tak tam to vaření nemůžem nechat, takže nesu celou cestu hořící bombu a Štěpán nese celou cestu hrnec vroucí vody a je to veliká romantika.

P1040139

Jdeme spát. Ve čtyři ráno mě Štěpán vykopává ze svýho spacáku, což je historka, kterou jsem asi neměla říkat dětem v oddíle, neb z nás od té doby mají srandu.

Vstáváme celkem brzy, aby nám neujel autobus. Jdeme z kopce. Cestou nacházím zrezivělý zvonec nějaké ovce nebo čeho a konečně vím, jak vypadá opravdový suvenýr pro sestřičku.

Po pár kilometrech se napojujeme na větší cestu lemovanou potokem vedoucí údolím do civilizace. Můžeme jít konečně vedle sebe, tak jdeme. Najednou za potokem slyším zvířecí zvuk. Jé, tady mají krávy v lese, jak jinak by se sem taky dostal ten zvoneček… A podívám se za zdrojem zvuku, ale není tam kráva. Je tam medvěd, tak deset až dvacet metrů od nás. A vlastně to není medvěd, ale tři medvědi, matka a dvě děti. „Ježišmarja…“ Štěpán mě rukou zastavuje a schovává za sebe. Medvědici je úplně jedno, jestli se hýbeme nebo ne, je dost nasraná, ale nechce překračovat vodní tok a nechat mláďata na druhé straně, pořád na nás kouká a řve. Usuzujeme, že stát nemá cenu, tak ji pomalým krokem opouštíme. Žijeme. Kdyby nás rozsápala, to úmrtní oznámení ve vestibulu školy by bylo ještě hustější, než kdyby nás zabil blesk. Ale tak ne, no. O kousek níž potkáváme dva Čechy, ptají se na počasí navrchu, líčíme jim náš zážitek, vypadají hafo vyděšeně, ale nakonec jdou stejně dál.

Dole jsme brzy, jedeme autobusem, který jsme nečekali, že bychom mohli stihnout. Jsem hodně špinavá, převlíkám se do Štěpánových gatí. (No dobře, vzít si víc než jedny byl dobrý nápad. A troje vlastně taky.) Zjišťuju, že mám zničený pohorky.

V Žilině hodně prší. Propadáme konzumu, sháníme známky a normální pohlednice a tak. V Lídlu mají nejlepší malinový sorbet na zeměkouli, který u nás není a to mě pěkně sere. V trafice nají známky. Na nádraží mají ošklivý pohlednice. Na náměstí mají obchoďák, který mi nepřipadá ošklivý a líbí se mi nacházet se v něm, což se mi obvykle nestává. Z parku píšeme 37, jednu hnusnou pohlednici a jeden podtácek z Bratislavy. A jíme tu zmrzlinu a koblížky a všechno je fajn.

P1040146
Vkusný obchoďák

P1040147

Odjíždíme vláčkem do Nového Mesta nad Váhom a od tam do Veselí nad Moravou a od tam domů. Tato cesta má tu výhodu, že se na ní překrývá Slovensko a IDS-JMK, takže je to levný a výhodný. Skoro usínáme. Bylo to hezký.

P1040150
A na závěr cvakání lístků.

Q: A jakej je v tom rozdíl?

Když jsem přišla o půlnoci domů, našla jsem sestřiččin bublifuk a foukla z balkonu do tmy. Choval se jinak než Ondřejův, z každého fouknutí byla jen jedna nebo dvě středně velké bubliny. Čekala jsem, že je slábnoucí déšť hned praskne, ale vznášely se rovně k nebi a tvářily se, že je nic nemůže ohrozit, dokud nezmizely v dálce. Musela jsem to zkoušet znovu. Jedna se vrátila zpátky ke mně.
Tohle třeba na táboře nedělám. Nemám čas na rozjímání o tom, jak se sklenka vína hodí ke kamenné dlažbě a o stínech ve výtahové šachtě a o lesku bublin, snad až na ten vlak cestou zpátky.

Když jsem předtím šla na zastávku, slečna sedící na parapetu okna v prvním patře nějakého domu na Úvoze mi nabídla deštník. Nemám vůbec ráda deštníky, ale mám ráda lidi, co je jen tak nabízejí. Odmítla jsem.

***

Ten rozdíl je v tom, že na táboře jsem prostě izolovaná, časově a sociálně. Nemyslela jsem do budoucna ani ven. Velký svět je velký, je v něm spousta lidí a skupin lidí, vztahy s nimi musím ladit dohromady a je to občas složitý. Člověk řeší, co bude za týden a za měsíc a za rok a za deset let, s kým se vyplatí se nerozhádat, co a kde budu studovat, s kým a kam kdy pojedu a tak.

Na táboře má všechno zcela jinou dynamiku. Jde o dny. Všechny emoce dávám najevo, křičím, směju se, hladím po zádech. Není čas se v tom piplat. Nedá se dělat chyby, za dva týdny bude po všem, do příště se zapomene, nebo se poučíme. Máme úkoly a na rozpatlávání pocitů není čas. Všechno se zavře do malička.

Jsem pubertálnější, když se bavím s mladšíma lidma a koukám se na mikrosvět pohledem dřívější já.
Jsem dospělejší, když mám zodpovědnost.
Neschovávám se za lidi.
Jsem trošku jiná.

Když se vzduch z vnějšku a vnitřku bubliny po prasknutí promíchá, jsem z toho nesvá.

To je moje odpověď.

Bublina

Bylo to fajn. Velmi.

Chci zpátky.

Když jsem probrečela první půlku prázdnin, nečekala jsem, jak prudce to tábor obrátí, jak všechno bude fungovat, jak mě lidi budou srát jen minimálně a tak. A že si to užiju nejvíc za posledních pět let. Asi. Možná taky za osmnáct.

Zavřela jsem se. Zavřela jsem se do společnosti pár lidí, které normálně vidím v některých případech jednou týdně a v jiných dvakrát za rok. Vyrobila jsem si mikrosvět a žila dva týdny (respektive jeden a půl) jen v něm. Uvědomila jsem si, jak hrozně moc ho mám ráda.

A pak jsem najednou poulila oči na hvězdy, když jsem si zmačknutá na půlkarimatce mezi sestřičkou a možná-nejlepším kamarádem a pomalu si mezi O. kecama, které nám nedovolovaly spát, uvědomovala, že vlastně ani nestojím o navštěvu zvenku, o narušení naší bubliny, o svůj normální život. Že nevím, jak ten život vypadal a co se v něm před prázdninami dělo. Že se nechci unavovat vzpomínáním si. Že jsem šťastná a chci být dál a vařit a topit a nechávat se objímat dětma a koupat se v potoce sedět na mostku a nemyslet dopředu.

A bublina praskla, Růžová Karkulka sežrala vlka (což teda nakonec prej nemělo mít tak hlubokou symboliku, jak jsem myslela, ale stejně). A já jsem praskla taky.

Prej jsem citová kurva.

Ale svět venku existuje.

***

Stoupněte si do uličky vlaku, otevřete všechna okna a jen vytáhněte bublifuk.

Bubliny jsou fajn.