Erasmus dny 94 a 101: FestaFIB a Pivobar

Jsme najednou sociální. Zní to neuvěřitelně a skoro mě štve, že k tomu nedošlo dřív. Ale co už. Jak už jsem jednou psala, můj MASD tým je super. A máme se tak rádi, že jsme se rozhodli, že společně půjdeme na školní párty, která se konala místo naší přednášky. A od té doby se máme ještě radši.

Jádro FestaFIB týmu. Oproti plánu nám chyběl Mert, který byl nemocný a nepřišel.

Čtěte více

Tři věci v noci

  1. Potřetí za sebou jsem se se začátkem školního roku opilá rozhodla omezit alkohol. Humor? Asi ani ne. Nějak tomu nemůžu uvěřit. A poprvé to nešlo z mojí hlavy. A poprvé si nejsem jistá, že to nějak půjde. A poprvé si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Ale asi to chci zkusit.
  2. Mizí mi dobří blogeři. Jako fakt akutně. Na Asku sleduju fajn lidi, moji známí píšou dobře… ale to, co jsem četla dřív je prostě pryč. Takže, kdo znáte nějaký dobrý deníčkový bložínek někoho, s kým bych mohla soucítit, tak chcu. Hodně chcu.
  3. Ad 1 a 2: Miluju Lovitku. Čím dál víc, ať už konkrétnímu sdělení rozumím, nebo ne, prostě rozumím formě. A obsahu čím dál častěji. Ona ví. A hlavně to umí popsat.

  4. Naprosto jsem prosrala vhodnou příležitost na domácí coming out. Ono to mohlo být úplně v pohodě. Jen to přišlo v čas, kdy nějak netuším, jak to vlastně je, a otázkou, která zněla jinak, než bych čekala. Je to moc složitý. Dá se to restartovat?

Dvě noci jsem nespala, je to moc složitý

První si nepamatuju.
Druhou mě bolel zub.

Potřeba restartovat vlastní hodnotu.
Strach ze sebe, nové vydání. Čeho všeho jsem schopna, aniž bych o tom věděla? Co kdyby tam se mnou byl někdo jiný? Co se to stalo? Jak? Proč? Na která místa v tomhle městě smím ještě vstoupit a nepropadnout se hanbou?
Otrava alkoholem. Těší mě.
Dávicí reflex. Těší mě dvakrát.

Alespoň teď mám písničku o sobě.

Duben!

Měla bych jít spát, abych ráno konečně zvládla vstát. Abych se mohla učit dějepis. Ale.

  • Poslouchat ze spotify ukrajinské indie, co máme z neznámého důvodu na nějakém cédéčku vypálené vzadu za Púem pod názvem RUSKÁ HUDBA.
  • Koupit si s Velblouďaty na Svoboďáku jahody a salko a jíst jahody se salkem a mýt se v čerstvě kašnícím pítku.
  • Dokonale pokazit praktickou část celostátka, protože si moc věřím.
  • Aspoň to mám za sebou.
  • Nechat se balit na kytarovce párem z Plzně, co nechce, abych ještě chodila spát a nabízí mi nápoje.
  • Nebo co to jako sakra mělo znamenat.
  • Serou mě lidi, co pijou na bezalkoholové akci > Já bych pít neměla > Má ten zákaz nějaký smysl? > Chtěla bych se zase někdy zvládnout opít a nerozbrečet se > l∈ℝ: ∀x∈ℝ: ∃n∈ℕ: ∀m∈ℕ; m>n: |f(m)-l|<x. A ani nebrečím. Su fakt dobrá.
  • Vymyslet super hru v několika modifikacích a hrát ji celé dvě hodiny.
  • DDD teorie vztahů a tak
  • 11/12 nadcházejících víkendů oddílových.
  • Asi je to fajn.

Abych se nezbláznila

Je fakt sranda, že téměř vždycky, když piju, tak to skončí tím, že brečím, je sranda, že to vím předem, že to tak bude, že na to ostatní předem upozorňuju a stejně piju.
Je sranda, že se mi stýská po tom, jak jsem uměla pít a jak to bylo chutný a jak to byla zábava a nelikvidovalo mi to moji snahu být v pohodě a beze strachu ze sebe.
Pár panáků a jsem na tom, na čem jsem byla o prázdninách sama od sebe a před čím se snažím utéct.
Pár panáků a nahání mi strach koleje šalin a takový věci.
Dneska jsem to identifikovala. Mám strach, že mi mrdne v hlavě, jako to částečně dělalo a občas dělá. Mám strach, že mi mrdne v hlavě a udělám něco co nechci a ztratím. Jenom dvě věci. Nezabít se a nepodvést.

Když nepiju, tak ty léky myslím fungujou a to je fajn. Ale bojím se, co bez nich budu dělat.

Vrátit se domů, naobědvat se, usnout, probudit se o půl druhé a pak psát ZMP. Fakt mi to občas jde, ta snaha se sebou něco udělat.

Aby mi to příště bylo jasný:
Těším se do Prahy, na Velikonoce, na puťák, na tábor. Na hory, do Olomouce a do Španělska.
Kromě sexu existují i jiné věci, které mi přinášejí radost, třeba koncerty, cédéčka, programování, věci, které vytvořím, místa, na která se dostanu a někdy jídlo.
Chci do Indie na IOL, chci do Španělska, chci na Island, chci vychovat děti.
Mám kamarády, minimálně lidi, co byli na Silvestru a pár dalších by se ještě našlo.

Jako bych příště měla čas si tohle přečíst. To je jedno.

Výsledky experimentu

//Článek psán pod vlivem alkoholu

//Článek pojednává o nezletilé alkoholičce. Pokud by vás měl zkazit, měli byste potřebu mě za něj soudit, nebo vás nějak jinak obtěžuje, na internetu najdete spoustu dobrých blogů.

48 dní jsem nepila. Do dneška. Asi to není až tak záslužně moc, ale zároveň myslím, že ani zanedbatelně málo. Na experiment akorát.

Dobře to působí na maminky a rodinné příslušníky vůbec. A asi i na mě.

Vím, jaké to bylo v první cílený den, respektive první cílené úterý. Že v první chvíli mě nehorázně žralo, že se separujeme od zbytku třídy (který jsme o pár měsíců dřív právě my naučili chodit do hospody). Pamatuju si Sliznicovu mnohokrát zopakovanou hlášku, že je to blbá sázka (‒ není to sázka ‒ stejně je to blbost). Pamatuju si na druhé separované úterý, kdy jsme v té kavárně skončili sami dva, a kdy jsem se v ní cítila tak nějak mastňácky, ale selfie s oslavencem ADHD za to stála.

Ono to za to všechno stálo.

Nebo spíš, alkohol za to nestojí, za peníze a za znásobení všech, nejen kladných emocí. Asi. Já nevím. Ne tak pravidelně. Ne ze stereotypu. Ne z nutnosti.

Je fajn být veselá. Není fajn vychladnout v přítomnosti jiné osoby ženského pohlaví u vašeho stolu (to je vůbec hodně divný a nežádoucí). Je fajn být tulivá. Není fajn se pak cítit o to víc osměle. Je fajn řídit koloběžku pod vlivem alkoholu. Ale řídit koloběžku je vlastně fajn vždycky.

Je pravda, že to hrozně dobře chutná. Fakt hrozně dobře, všecko. O třech hořkých chutích dospělosti jsem se někdy zmiňovala, ale začínám mít pocit, že dospělost je dokázat si je odepřít. Nebo možná jen tuhle z nich.

Doufala jsem, že se mi vynuluje trénink. Že toho naráz zvládnu míň, čímž se alespoň trochu ochráním. Asi trošku jo, jak se na sebe dívám, ale nic moc.

Nejvíc jsem chtěla dokázat, že to dokážu. Sobě, všem. A dokázala jsem. Víc než to, myslím. Jsem nahlodaná.

„Mám ráda medvídka Pú, kvalitní hudbu, matematiku, pivo a správný lidi. A taky pocit důležitosti čímkoliv pro kohokoliv.” ‒ můj Ask.fm

Myslím, že už nechci řadit pivo mezi to ostatní. Asi. Nevím.

Nejvíc mi za ten měsíc a půl bylo (a je) líto svařáku na zdravoťáku. To bych brala jako něco, co se může. Hřejivej a voňavej, až potom alkohol. Nebo pivo na koncertech. Medovina o vánocích. To je správný.

Ale kde je hranice správnosti? 18 není správný výsledek, to mi právo být alkoholik nedává.

A ještě něco… Je důležité nebát na to sama.

A budu sluníčková

Chííí!

Zase můj obvyklý problém rozlišovat mezi příčinou a důsledkem.

Každopádně jsem si řekla (nebo jsme si řekli), že nebudu (nebo nebudeme) pít. Nevím jak dlouho. Protože naše tchýně. Které to tak možná ani jedna možná nemyslely, ale povedlo se jim to.

Takže ke dvěma týdnům od svojí poslední půlky (!) piva (myslím, že už tenkrát jsem nad tím trochu přemýšlela) si přidám ještě x týdnů úmyslného abstinování. Protože mi to nesvědčí. A protože pokud nejsem alkoholik, tak se bez toho obejdu a pokud jsem, tak bych s tím měla něco dělat.

A tak se dneska po návratu z kavárny místo z hospody cítím úplně skvěle. Jen nevím, jestli se cítím skvěle, protože mě baví nepít,nebo jestli mě baví nepít, protože se cítím skvěle.

Musím si na tom teď vybudovat nějaký výraz. Nemůžu psát články pod vlivem, vyprávět historky o opilosti a tak. Musím nepít a být na to hrdá a psát články v euforii z nepití, jako tenhle. Musím dělat střelené věci sama od sebe, třeba tančit na tramvajové zastávce.

Nebudu nadávat na život a utápět věci v alkoholu a tak. Nebudu pít a budu sluníčková.

A pak se sama sobě hnusit. Protože to není ten výraz, který mě baví prezentovat.

Věci, které dělám v lehké opilosti já

  • Mluvím o matematice //což dělám i za střízliva, ale s jinými lidmi
  • Mluvím o škole
  • Mám názor na programovací jazyky
  • Mám názor na něco
  • Vysvětluji všechny svoje poznatky o kostkách s různě rozmístěnými tečkami
  • Plánuju si SOČku
  • Řeším kompatibilnost oddílových schůzek se svými tanečními
  • A plánuju svoji svatbu //s medovníkem a medovinou
  • A tohoto důvodu rozdávám telefonní číslo na svého domnělého budoucího manžela náhodným lidem //promiň
  • Beru k sobě klíče od Sýpky
  • Zpívám polský písničky
  • A vůbec zpívám dost nahlas a možná falešně
  • Používám telefon
  • Típám telefonáty do rodičů, protože mě k tomu ostatní navádějí //promiňte
  • Nespím, když jsem unavená
  • Vylívám cizí krýgly
  • Sedím v pivě
  • Piju
  • A platím víc piv s medovinou, než jsem reálně vypila

Ach jo.
A za překlepy v tomhle článku vážně neručím.

Nuda a víc než ona

Nebudu se tvářit, že jsem v pohodě. Je mi zle. A možná hůř než to. Občas. Ale každej den alespoň chvilku. Je to vidět už z hromady posledních článků, ale docházelo mi to docela dlouho.

Nudím se. Nudí mě můj život.

Začalo to tím, že mě přestala bavit škola. Bývaly doby, kdy jsem nesnášela víkendy. A i když to zrovna nebylo tak extrémní, řekla bych, že jsem v posledních třech letech chodila do školy prostě ráda. A teď mi to najednou připadá tak hrozně zbytečné, nudné, nepodstatné, ranním vstáváním obtěžující. Nikdy jsem se netěšila na prázdniny tolik, jako letos.

A když jsem koncem minulého týdne říkala, že se nudím, protože mě opustili tři nejdůležitější kamarádi, tak jsem nevěděla, že se budu nudit i teď.

Já nejsem zábavná, tak nemůžu od světa požadovat, aby byl zábavný on. Ale vlastně nevím téměř o ničem, co by zábavné bylo. Co by mi zábavné připadalo.

„A co bys jako podle tebe měla dělat?“

Mám pocit, že skoro všechny životy všech lidí, které znám, jsou nudné.

Během včerejška/předvčerejška, záleží na tom, kde lámete dny, jsem stihla na to všechno nadávat přesně před osmi lidma. Počítala jsem to.

Zrozena k nespokojenosti.

A nebudu pít o polední přestávce pivo. A nebudu jezdit na koloběžce se sluchátkama na uších. Jako by mi cokoliv dokázalo zabránit v tom, že to budu dělat dál. Ale stejně vzteklá na to, že mi někdo chce zakázat poslední dvě věci, který mě fakt baví. A vzteklá na sebe za to, že stavím svůj vesmír na dvou absurdních aktivitách. Úplně. Zvlášť u té první je to docela znepokojivé. Nebo jen trošku.
Já odjakživa přitahována blogy trošku pochybnejch existencí. A samotnou existencí ještě pochybnějších existencí. Tohle JE znepokojivé. Není? Uch.

//Jak často se vám stává, že se s váma začnou bavit cizí pochybný existence, bezdomovci, cikáni, a tak dále? Nikdy? Někdy? Občas? Často? Několikrát denně? A jak reagujete?

„A neměla bych tě objednat do nějaké protidrogové poradny?“
„Vždyť žádný drogy neberu.“
„Ale zníš jako někdo, kdo s tím právě hodlá začít.“

Považuju se za duševního masochistu. Potřebuju problémy, který bych mohla řešit, abych se nenudila. Ale protože jsem tvor líný, musí se mě týkat, abych je fakt řešit začala. Možná potřebuju, aby mi někdo nějak ublížil. A to zní prostě hrozně děsivě. Stýská se mi. Po různejch časech, kdy jsem měla problémy, který se daly natáhnout přes celej vesmír. A řešit málem do nekonečna. A vlastně nevím, jestli fakt chci, aby tohle kdokoliv četl.

Potřebuju se pohnout. A nemám moc kam, leda k horšímu.

Kdo to sakra jsem?