Archiv pro štítek: hubenost

Já nevím, jestli to znáte

Já nevím, jestli to můžete znát.

Já nevím, jestli to někdo zná.

Ten pocit, když se konečně dokopete do postele a najednou zjistíte, že máte hlad. Že vaše břicho má hlad.

Tak opět vstanete a dojdete do kuchyně, kde konstatujete, že sice máte hlad, ale rozhodně nemáte na nic chuť, hlavně kvůli tomu, že se vám to nechce chystat, ale i proto, že vám najednou nic nechutná a obtěžuje vás, jak vám to jídlo padá do krku.

Přesunete se do koupelny, kde se vám naskytne skvělý pohled na vlastní kosti a najednou nevíte, jestli vám ty žebra takhle lezly už předtím, nebo je to nějaký nový stav, ale každopádně to vypadá strašně. A taky vidíte, že ten jediný sval, co se vám neznámým způsobem zhmotnil na rukou vypadá dost nepatřičně. Váha neúprosně ukazuje 44,8, což je každopádně o pár set gramů míň než před prázdninami.

Po chvíli zkoumání ledničky si na ten chleba mažete sádlo ve víře, že to pomůže. Nebo spíš i bez té víry.

V tomhle školním roce začnu pořádně jíst. Musím. Chtěla jsem přibrat do šatů do tanečních, chacha.

Leze na mě podzim.

Ovšem

Tak.

Vlastně se mi život poslední dobou děsně líbí i přesto, že prostřední část úžasné první věty už neplatí. Začala zimní část roku, smutné.

Ale je hrozně podzimní podzim a to se mi líbí. Taková náhrada za to, že nebylo jaro, alespoň něco má fakt atmošku. Chtělo by to pořádnej foťák, ale Václav byl prozatím odsunut do pozadí.

Podle svých spolužáků nemám chodit na obědy a šetřit, když k tomu mám možnost. Jsou nezodpovědní. A hubená jsem prý proto, že chodím ve škole moc do schodů, takže si mám vyjednat, že musím ze zdravotních důvodů jezdit výtahem. To jest myšlenka dne.

Zítra jedu do školy na koloběžce a hrozně se na to těším. Určitě přitom zas zhubnu, co se dá dělat. A ještě spíš zmrznu. Ale stejně jsem to chtěla udělat už několik let. A teď je asi čas činů, jak tak na sebe koukám. Neslíblila jsem vám někdy něco do vzdálené budocnosti? Teď byste měli možnost.

Nevím, co s těma komentářema. Disqus by si za to, jak je protivnej zasloužil hejt. A nebýt používanej. Ale já ho zároveň asi trochu miluju. A vy se taky nedohodnete. Je to kluci proti holkám. Ajťáci proti v tomhle docela normálním lidem. A já jsem příliš nevyhraněná, než abych se k někomu přidala. Ach jo.

Chtělo by to volby. Volby jsou taky strašná a rozhodovací věc. Asi by člověk neměl nechat Joe, aby za něho chodila volit, ani k těm studentskejm. Ale ani by neměl volit podle generátoru náhodných čísel. A vlastně by neměl volit nikoho, protože všichni jsou strašně špatní. Ale neměl by nevolit. Je to moc složitý.

Jo, a ještě mě nemá rádo feedly. Jakože můj blog. Odmítá ho vyhledávat ve svojí databázi, jen komentáře. A přitom odkaz v menu je normálně funkční a přes něj se to začít odebírat dá. Vůbec nevím, co a kdy jsem mu udělala, protože jsem se v tom feedu hrabala několikrát, ale vrátila jsem to všechno pak do původního stavu. Prostě je to divný.

Ale všimněte si, že vzhled už je konečně udělám správně, což se projevuje třeba tím, že levá zebra nemá zraněný čumák. Ať žiju, jsem šikovná.

Nemluvím teď o ničem jiném než o blogu, ale každýho to buď nebaví, nebo to nechápe, nebo si myslí, že to nechápe a proto se nesnaží to pochopit, nebo tomu rozumí až moc, takže se pak cítím neschopně. A nebo si o něm já myslím něco z výše zmíněných. A stejně mi to nebrání nemluvit o ničem jiném. Za chvilku už tady ale nebude co řešit a já nebudu mít o čem mluvit. To jsou smutné vyhlídky.

A teď si uvědomuju, že jsem už zase zapomněla večeřet.