Měsíc: Září 2016

Raquel

Prý píšu málo hezkých, optimistických a srozumitelných článků. Tak dobře.

Když my bylo šest, rok jsme žili s rodinou v Portugalsku. Rok je málo na to, aby se člověk naučil plynně mluvit, chápat a patřit, ale moc na to, aby od tam člověk odjel nepoznamenán, zvlášť když to v té době byla sedmina vašeho života. Takže Portugalsko mám prostě ráda, přestože si ho napamatuju dost na to, abych si tím mohla být jistá.

Před pár lety jsem si říkala, že by bylo zajímavé najít svoje tehdejší spolužáky ze školky, ale skončila jsem na tom, že znám jen jejich křestní jména a v jednom případě výslovnost příjmení. Takže celkem na nic.

Ale včera jsem se vrátila ze svatby a na facebooku na mě čekala žádost o přátelství. Kupodivu to nebyl žádný z hostů, se kterými jsem se ten večer bavila, ale osoba jménem Raquel D. S., se kterou sice nemám žádné společné přátele, ale zato chodila do Escola Secundária Padre António Vieira a zmocnilo se mě podezření. A fakt, dlouhá anglická zpráva o tom, jak se s dalšími našimi spolužačkami trojčaty rozhodly, že najdou celou naši třídu a že já jsem byla fakt oříšek.

A tak jsem dojatá a vzrušená a mám kamarády a zase tam jendou fakt hodně chcu zpátky. Vidina erasmu na univerzitě, ke které ta školka patřila a kde teď ty holky studujou je prostě úžasná.

Závěrečná zpráva

Tak jsem si došla na workshop k psaní závěrečných zpráv k uplynulému roku v PPNS. Měla bych si tu udělat přehled v tom, jak jsem užasná, co jsem dokázala, co jsem zažila.

A místo jakýchkoliv programátorských a osobnostních úspěchů tu najednou rekapituluju jen smutný osud svojí psychiky.

Doplňte větu: „Na začátku loňského roku jsem…“

Napsat něco o vlastnostech, ve kterých jsem se zlepšila, je něco jako napsat, co jsem posílila za svaly, když jsem měla celý rok chřipku.

Jo, cítím se nadáčsky o něco dál než na začátku loňského září. Přesně o posledních 23 dnů.

Vlastně mi oddíl dovolil se nezbláznit.

Tréma

Když jsem se v pondělí dozvěděla, že mě zvou na pohovor, vybuchla mi v břiše endorfinová bomba, zvedla mi koutky někam na Měsíc a hodina fyziky na chvilku přestala být hodinou fyziky. Práce, jiná než jednorázová nebo neexistující nebo dementní.
Tak jsem si ten čas toho pohovoru zapsala do kalendáře jako jméno firmy a srdíčko.
Jedna z nejkrajnějších emocí, co jsem v životě zažila.

Ale tahle zkušenost u tohohle nezůstala. Mám nervy, klepu se a nevím, jestli se dřív pozvracím, nebo omdlím.
Takhle to NEMÁ vypadat!

20160911_175859.note

Ležíte na zemi s rukama připoutanýma k něčemu. Dva metry od vás leží klíč od vašich pout. A fakt si s ním chcete pomoct. Jenže nemůžete.

Ležíte na posteli zcela volní, jen je vám z nějakého důvodu příšerně zle a z očí vám tečou slzy. A dva metry od vás leží počítač. Nebo papír. Nebo učebnice matematiky. Nebo nepořádek k uklizení. Nebo cokoliv. A vy moc dobře víte, že jakákoliv produktivní činnost by vás okamžitě opravila. Ale vy nemůžete. Nedokážete se pohnout. Nemáte tušení, odkud začít. Kde proboha vzít sílu na to se posadit.