Co dělám když nebrečím

Jíst, pít, dýchat a spát, tak divný věci lidi drží při životě. Jako by se mi do nich najednou chvíli vůbec nechtělo, jen chci zůstat živá. A pak se mi zas nechce nic jinýho, protože na ničem jiným přece nezáleží a všechno ostatní mě otravuje.

Asi nikdy jsem o žití a smrti nepřemýšlela tolik. Nic nenasvědčuje tomu, že by mi vážně něco mělo být, mozek rozdíl ve vidění přestává vnímat, nic mi není. Ale já mám furt strach. Vím, že mám strach. EEG ví, že mám strach. Takový malý. Takový téměř nevědomý.

To proto brečím? Nechci brečet. Nechci být psychicky paralyzovaná. Nechci být tak děsně smutná. Nechci nechtít být mezi lidma. Jasně, že to nechci ani muset řešit. Ale to je těžký, když nejsem schopná řešit nic jinýho. Třeba čtvrtek ve škole. Chtěla jsem dokázat alespoň přemýšlet a dávat pozor. Jak? Ani spánek a čas pak nepomohl úplně tak, jak měl.

Dá se to řešit? Určitě? Úplně? Nějakým přijatelným způsobem?
Čím dál míň věřím, že ano.

***

Ale jinak vlastně už asi dobrý. Vlastně už dobrý po tom skoro týdnu od toho, co mi tyhle nálady začaly. Vlastně jsem ráda skoro úplně offline, abych nemusela mačkat F5 a nebláznila a tak. Baví mě sedět v mrazu na rukavicích a obalu na počítač před restaurací, kde mají wifi (ale kde se ke mně vždycky při kradení internetů chovali tak hnusně, že už dovnitř nevlezu a radši si nechám nachladit všechno, co se dá). Děsím se, že mě při téhle činnosti potká zde přítomná Bílá smrt a bude se na mě v jídelně koukat ještě divněji, než činila dosud. Ještě lepší je jen přibrzdit s autem a jen si zaktualizovat co nejvíc panelů v prohlížeči pro pozdější pročtení. Jo, jezdím všude s počítačem. Pro jistotu.

Vlastně ráda všem ujíždím na běžkách a hraju medvědí proutky sama se sebou. A jsem sama v horách. Jsem tak ráda sama. Je zvláštní odjíždět někam, a ze všeho nejvíc se celou dobu těšit na cestu zpátky. Kupodivu na až tak zpátky, i když to taky, ale hlavně na tu cestu. Sama domů. Vlakem. Daleko. O dva dny dřív. Jé.

Představuju si, že vyprávím v hodině angličtiny o našem velikonočním výletu na Slovensko. Trošku moc šroubování budoucnosti na sebe. Ne, že bych plánovala/chtěla prezentovat v angličtině výlet na Slovensko a už vůbec nemůžu vědět, co se tam stane a co bych pak prezentovala. Ale na tom nezáleží. Musím radši už teď začít lovit z paměti slova, která bych mohla použít, kdyby to náhodou nastalo. Heh.

A pak dělám ty normální věci – spím a čtu si KSPí brožurku a usínám u ní a jím a koukám se na televizi (určitě už nikdy doma nechci mít televizi, je to zkáza lidstva). A mlčím a ignoruju lidi a chci počítat příklady, ale končím u přečtení zadání a tak.

Prostě nedělám nic, co by k něčemu vedlo a nevadí mi, že se nudím.

Ale nemůže toho stresu být někdy tak akorát?

UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

No, klid, hele.
Jsem mimo, absolutně mimo, pomoc, pomoc.

Jsem na horách.
Tyhle hory jsou tak nějak tradičně hrozný.
Poprvé jsem celou domu nemohla nic dělat, neboť jsem měla omrzlý prsty. Loni by za všechno mohl vypovídat stav, kdy jsem během přehrávání svýho oblíbenýho padesátiminutovýho EP celou dobu jenom chodila dokola po zahradě a vyšlapávala do sněhu trojúhelník.
Letos tu nemám ani ten sníh. A tak.

Je mi zle. Stýskavě.
Na běžkách jezdím zásadně se sluchátkama na uších, zdá se mi, že je to jedinej způsob, jak si udržet myšlenky uvnitř hlavy a lyže směrem dopředu. A stejně upadám v jednom kuse do divnýho transu, kdy vlastně vůbec nevnímám, co právě dělám. Občas mi najednou dojde, že jedu dál, i když si pamatuju, že jsem si tak před minutou řekla, že zastavím a počkám na rodinu. Když jsem v tom transu někde uvnitř, tak alespoň vypadám normálně, prostě sedím a hledím před sebe. Ale děsivý je, že je to skoro pořád. Vlastně pořád jen spím, protože nevím, co jinýho bych měla dělat. Musím všem lézt totálně na nervy. Jsem na ně hrozně zlá. Ale prostě…

Pokaždé, když mrknu, vidím před očima lyžákový okamžiky. Především z noci na úterý, což je vlastně hrozně podivný, že se mi před očima míhají okamžiky, při kterých byla tma a ještě jsem měla zavřený oči. Ale je to vlastně to, co by se mělo před očima míhat každýmu psychicky zdravýmu člověku. Tak nechápu, co mě na tom rozrušuje.

Je tu televize. Čtu si teletext, to je po spánku druhá zábavná věc. Za půl hodiny má jít nějakej islandskej film s titulkama, asi se na něj podívám. Jsem teď zrovna celkem v klidu, možná se i zvládnu převlíct z běžkovýho oblečení.

Jak hrozný je být závislá na lidech.
Zajímalo by mě, jestli to celej svět taky tak prožívá. Ale asi jsem spíš divná.

Věřím a doufám, že tenhle článek někdy někde zveřejním.

//zveřejněno zpětně 18. 2. 2014 v 17:55 v restauraci penziony Bobrovník. Nesnáším to tady, ale nemám lepší wi-fi. Nevíte o nějakým dobrým připojení v Jeseníku?

Jo, a islandskej film byl dobrej, ale značně depresivní, protože se tam jedna postava utopila v moři kvůli tomu, že byla blázen a její manžel ji kvůli tomu neměl rád. Abyste věděli.