Author: Fitli

Kašnové vzpomínky

Píše se rok 2010, myslím. Je léto, v kašně je voda. Výluka na České. Každé ráno chodím ze zastávky na zastávku tudy. Celou cestu běžím, pak spomaluju, jdu po zídce, koukám do vody. A tenhle rituál mě prostě drží nad vodou.

Zhruba o rok později (a možná o dva). Jdu se sestřičkou z divadla. Je zvláštní, jak v noci nestříká. Probíháme beze slov přímo prostředkem. Ta voda, co z nás v šalině kape tvoří krásnej kontrast s dlouhejma šatama.

Je další léto (nebo možná to samé). Ale je tercie. Trávím tu skoro každý odpoledne aspoň chvilku. Sedím na okraji. Fotím koupající se psy. A utopený včely. „Líbí se ti? Ty jsem vylovil,“ říkají cikánský děti.

Samej konec června. Na dně nacházím modrej plastovej korálek. Jsme zasnoubeny. Tak to prostě je.

Je srpen. A je tu velká spousta pošuků. A velká spousta papírovejch lodí. Cítím se jako velký org. Bavíme se o životě, vesmíru a vůbec a za náma plave papírová kaše. Lidi z červené dodávky s nápisem Údržba parků a zahrad na nás chtějí volat policii. Je mi to hrozně krásně jedno.

Halloween 2012. S Vendulélou a Aničkou tu stojíme v kostýmech. Je skoro tma. Přemýšlíme, od koho se smíme zkusit nechat vyfotit a kdo se ho zeptá. Slečna v modré sukni s červenejma vlasama je důvěryhodná.

2013. Novej svět, docela krátce. S Vendulélou stojíme uvnitř a bavíme se o omrzlých prstech a dalších záporech zimy. Docela dlouho. Necítím prsty.

Sněží. Náhlá myšlenka, že ten pětiúhelník a sníh by byl ideální na vyšlapání pentagramu. Když k ní přijdu, už v ní jeden je. Usmívám se.

Březen, spíš jeho začátek. Sucho a docela teplo. Píšu tu každý den depresivní článkověci a nevím proč.

Je jaro. Chybí mi foťák. Tak kašnový návštěvníky prostě kreslím do červenýho ikeáckýho bloku. Zjišťuju, že jsem schopná identifikovat známý lidi, když stojí na zastávce jedničky. Tato skutečnost mě rozrušuje. Skládám básničky, které obsahují příliš myšlenky na to, aby se mohly ještě rýmovat. A zas je celé škrtám.

Čtvrtek devátýho května. A nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Dlouho. Fascinovaná stavem, kdy nevím, kterou část nohou mám pod vodou a kterou ne. Protože to zatvrzele odmítám považovat za hodné vnímání.

Konec června. „Promiňte…“ říká blonďatá holčička se zkaženými zuby. A o chvilku později spolu hrajeme na honěnou kolem trysky uprostřed.

Červenec. V Kašně je tolik odpadků, že se jí štítím i já. Červená dodávka má asi dovolenou. Štěpánovi málem ujíždí autobus.

První říjen. Mám .CZ doménu, slunko svítí nízko nad obzorem… A tady je zatím voda.

Vánoční trhy, koncert Naslouchej mandarinkám. Překvapivé pozvání na medovinu. Kašna někde pod pódiem, no těší mě.

Zima, to málo letošní zimy. Trávím tady zas míň času, než bych si přála. A vadí mi, že mi vadí, že se na mě lidi dívají, když chodím uvnitř do hvězdičky.

Předposlední březen 2014. Ležím na okraji, poslouchám, přemýšlím, čekám na Holy. Píšu náhodné věty do zebřího zápisníku. Je mi tu hrozně dobře. Cítím se tu hrozně jarně, bláznivě. Smím být taková, musím, abych se nenudila. Tady mě baví být sama. Na dně je napsáno: „Lidé se v prachu nemíjejí navždy.“ Nevím, jestli by to mělo něco znamenat pro mě, možná jen trochu. Každopádně je dobře, že to tam je.

Je dneska. Jdu s Vendulélou na jahody. Prší. V Kašně je louže. V Kašně je voda. Takže bude léto.

 
Tolikrát jsem tam došla jen kvůli tomu, že jsem měla pocit, že by ta na mě někdo mohl čekat. A někdy jsem ani nevěděla, kdo by to měl být. Může na člověka čekat kašna? A smí člověk milovat kus betonu uprostřed parčíkonáměstí? Ona je důležitá.

Bez ladu a skladu

Tohle náladové putování mě fascinuje.
A otvírám oči. Pořád dokola.
Já nechci přemýšlet, jak to lidi dělávají. Chci přemýšlet jinak.
Chci se dívat.
Chci se vracet.
Chci snít.
Chci psát. A kreslit.
Strach ze stereotypu.
Zrušila bych své povinnosti.
Lidi?
Po něčem se mi stýskalo.

Smím být tak divná, že to poslouchám asi popáté za sebou?
Měla bych si zase přečíst Mumínky.

A on řek pojď, budeme smutní spolu

To by člověk nevěřil, jak se ten duševní masochismus dá kompenzovat hudbou.
Ejchacha. A s každou druhou písničkou skládat hlavu do dlaní a nechápat, proč si tohle dělám. A napadá mě jich tolik, které by fungovaly. Užívám si to.
A vlastně bych mohla brečet jen z kvality zvuku při pouštění z youtube a vestavěných repráčků.
Tohle je TAK uspokojivé!
A vlastně nevím, jestli uznávám pouštění hudby jinak, než po celých albech. Ale to je jedno.
Asi budu dělat další a další, dojemné playlisty o sedmi skladbách. Je to vysoce uspokojivý a užitečný umění.
Cítím se jako blázen. To je dobře.

Venku je bouřka.

Zas píšu na blog každou blbost.
To je taky dobře.

O skautech a pionýrech

//Možná trošku zpětná vazba pro Holy a případně i ostatním k dnešnímu výletu, ale hlavně moje úvaha o tom všem, i když to bude možná delší, než kdybych měla psát o otázce života, vesmíru a vůbec.

Na úvod, protože nevím, kdo si tenhle článek bude číst a co o mě kdo ví: Od malička chodím do Pionýra, vystřídala jsem dva menší oddíly, s tím, že ten současný založil kdysi můj dědeček. Ale od chvíle, kdy jsem začala chodit do školy byli všichni moji dobří mimoodíloví kamarádi skauti. A to všichni myslím fakt skoro doslova, ty co nebyli/nejsou, bych spočítala na prstech jedné ruky a i těch pět prstů se mi zdá zbytečně moc.
A dneska jsem s jednou z nich pořádala společnou akci pro oba naše oddíly. A tak.

Začala s tím ráno maminka jedné naší holčičky. Když jsem jí vysvětlila, co se bude dít, vypadala docela překvapeně. Nejdřív se ptala, jak je to s tím, že se vzájemně nemáme rádi.

Celá tahle „nenávist“ mi připadá úsměvná. Já nevím jak vážně to berou ostatní, já jsem se do všech hádek v naší třídě (s valným zastoupením obou stran) přidávala vždycky jen tak pro legraci a před asi rokem a půl jsem toho v rámci hlásání míru nechala skoro úplně, pokud mi někdo vyloženě nenahraje. Protože to nemá smysl a po čase to už i přestane být zábavné. Protože… Proč to vlastně tak je? Nějaké dávné majetkové spory, které jsem nikdy do hloubky nezkoumala? Jako fakt? A nejsme náhodou dobrovolníci a nejde nám o něco trošku jiného? A celá ta historie, týká se snad vás osobně? Nebo konkurence? A nejsou nám samotným konkurencí i ostatní z naší vlastní organizace? A nebo prostě jen názor na to, jak by to mělo celé přesně fungovat, vzbuzuje tolik emocí? Stejně se to liší člověk od člověka. Kdybych chtěla něčeho dosáhnout, stejně se mi víc vyplatí pohádat se spíš s půlkou lidí z vlastních řad o vlastních dětech.
Ale stejně, pokud někoho viním z nějaké celkové propasti mezi námi z dnešního a lidského pohledu, tak my to nejsme. Skauti se mi zdají hrozně elitářští. Je jich víc, mají sami sebe a my je prostě nezajímáme nezajímáme. Když někdo vymyslí akci pro všechny, oni nepřijedou. Protože mají dost vlastních a jen pro sebe. A vlastně se jim nedivím. Ale nemůžu se pak divit ani tomu, že třeba se vztahem s TOMíkama jsme na tom mnohem líp.

A pak přišla řeč na rozdíly. Krysovo vysvětlení jsem slyšela poprvé, ale fakt se mi líbí. Jde o to, že skauting vznikl v podstatně jako taková téměř vojenská organizace, s dělením na holky a kluky ještě spoustu věkových stupňů, zatímco my máme být spíš dejme tomu indiánský kmen, všichni dohromady. A je pravda, že jsou tu výjimky, existují u nás smíšené skautské oddíly a spousta pionýrských je zase dost velkých na to, aby se rozdělily do hromady družinek podle věku a tím, jak si děti vodí kamarády, se taky dost často stane, že začne víc převládat jedno pohlaví. Ale v podstatě to platí. A řekla bych že jako dnešní oddíly jsme byli typickými zástupci těchhle systémů.

Já jsem za ten náš byla vždycky hrozně ráda. V sedmi letech jsem byla o několik let mladší, než všichni moji oddíloví kamarádi, a nevadilo mi to. V deseti jsem nechápala, proč se mě vedoucí snaží pořád dávat dohromady se stejně starejma holčičkama a byla jsem ráda, že se někde smím bavit s klukem bez toho, aby všichni tvrdili, že ho miluju. Ve třinácti byli moji nejlepší kamarádi právě a jenom tihle kluci a připadalo mi nevýslovně správný, že na tom, že se převlíkáme ve stejné místnosti nebo spíme vedle sebe v (sakra mrňavým) stanu nevidí nikdo nic špatnýho a divnýho. A teď ještě přidávám, že bych prostě nechtěla vést deset devítiletejch holčiček (ani deset třináctiletejch kluků, ani nic takovýho), protože by mi to připadalo hrozně jednotvárný, začaly by mi lézt brzo krkem. Naše děti si člověk nemůže plést. Beru je jako jednotlivý osobnosti, když pro ně něco vymýšlím, musím promyslet, jak na to bude reagovat každý z nich. A když mám někde příležitost být s nima jen tak, povídat si a vůbec, musím to taky střídat, každá věková kategorie vyčerpává úplně jiným způsobem. A hlavně mě to baví se všema.

A oni se tím podle mě taky naučí víc. Ne nějaké znalosti, což je v tomhle případě zase problém, ale rozhodně tím, že se učí navzájem, musí se si vzájemně přispůsobovat, pomáhat, respektovat. Protože učení se něčeho zpaměti (a to i kdyby to měly být uzly a morseovka a i když při tom nesedíme v lavici) ve skupině stejně starých a vyspělých lidí máme dost ve škole. Já třeba můžu říct, že oddíl mě toho rozhodně naučil ze všeho nejvíc. A pořád učí.

Snad jen přidám absurdní situaci dneška:
„Udělejte v rámci těch skupinek dvojice, ideálně mezioddílově – to znamená že budete s klukama.“
„NÉÉ!“
A takových slyším furt spoustu. A zdá se mi to hrozný.

A co sourozenci, kteří musí chodit každý jinam a jezdit třeba i jindy na akce?

Snad jen ještě ke všem mým historkám, na které se reaguje zásadně slovy „To jsou ty koedukované oddíly,“ fakt si nemyslím, že by mělo být něco špatného na tom, když se do sebe děti zamilují. Prostě je to další k životu patřící věc, které by se nemělo bránit. A vlastně si kupodivu nepamatuju, kdy to u nás fakt někdy nějak dopadlo. Možná jsme divní, možná jsme moc jako sourozenci a až moc se známe od malička a do detailů. Možná se mnozí bojíme narušovat přátelství. /*a třeba teď je všechno jednostranné a směrem k mojí sestře. A to je… moje sestra.*/

A to je prostě všechno to, proč bych asi nechtěla být ve skautu.

Ale zase jsou věci, které skautům závidím.
Hlavě tu pospolitost. Jsou všude. Jsou po celým světě a ta skutečnost mi připadá hrozně správná. Mají soustu různě velkých a kvalitních společných akcí.

A my jsme prostě jen tady. A ještě v malým množství a takovým způsobem, že třeba v Brně jsou kvalitní oddíly, obzvlášť pak PTOčka, které alespoň jako celkem malá množina fungují dost dobře. Ale celostátní akce mi pak už připadají všelijaké. Přiznávám se, že tomu moc nerozumím, ale myslím, že je to tím, že je v tom pěknej nepořádek. No zkrátka tam venku pod Pionýr patří spousta oddílů s vedoucími, které jsou spíš paní učitelky a bojí se pustit skupinku dvanáctiletých dětí samotnou po vyfáborkované trase lesem, pochybné skupiny, které nemají s tábornictvím nic společného, a tak vůbec. Prostě občas nevěřím svým očím.

A celkově mají skauti mnohem víc jednotných znaků, víc společného, víc jasné jak to má být. Nemůžu říct stoprocentně, jestli je to dobře, ale myslím že jo, protože to prostě udržuje nějakou celkovou úroveň. U nás je to prostě jeden velkej chaos, od administrativy po samotnou aktivitu.

Ale ve výsledku jsem po dnešku hrozně ráda za svůj vlastní oddíl, je prostě dokonalej. Myslím, že bych tohle měla dělat častěji. Jen tak pro srovnání.

Vzorový optimistický článek rubriky odpadky

A vlastně dneska nebyl špatnej den.

Protože nudu nabourávají chvíle, kdy mě ovládá něco, co rozhodně není vědomá část mozku. Však já ani ty drogy nepotřebuju.

„On má někdo narozeniny?“
„Ne.“

Uch.

Chuť psát články, který nebudou dávat smysl ani mě samotné za pár měsíců.

Protože psát by se mělo, to zas jo.

Neschopná kdykoliv kdekoliv sedět bez toho, abych si objímala kolena (nebo aby to dělal někdo jiný). Baví mě to. Nevím proč. Cítím se tak líp.
A nejlíp sedět na lavicích a parapetech, abych byla trochu nad věcí.

Jsem hrdým vlastníkem tmavomodrého zvonku na koloběžku. Brněnští chodci netuší, jak dobrá zpráva to pro ně je. Ten někdo, kdo tvrdil, že už bych si mohla dělat řidičák, je sebevrah, nezávisle na tom, jestli měl pravdu.
Jo, a hrozně mě baví usmívající se koloběžkáři jedoucí proti mě. Pocit sounáležitosti.
A mám už totálně rozmlácenej levej kotník, měla bych se naučit střídat nohy.

Už jsem o sobě dlouho neřekla, že jsem citově labilní. Jsem citově labilní. A je jaro. A v Komíně mají i letos dobrou zmrzlinu. A teď se zrovna skoro vůbec necítím být matematikem. A zítra třeba budu. To tak bývá. Aby nebyla nuda.

Nuda a víc než ona

Nebudu se tvářit, že jsem v pohodě. Je mi zle. A možná hůř než to. Občas. Ale každej den alespoň chvilku. Je to vidět už z hromady posledních článků, ale docházelo mi to docela dlouho.

Nudím se. Nudí mě můj život.

Začalo to tím, že mě přestala bavit škola. Bývaly doby, kdy jsem nesnášela víkendy. A i když to zrovna nebylo tak extrémní, řekla bych, že jsem v posledních třech letech chodila do školy prostě ráda. A teď mi to najednou připadá tak hrozně zbytečné, nudné, nepodstatné, ranním vstáváním obtěžující. Nikdy jsem se netěšila na prázdniny tolik, jako letos.

A když jsem koncem minulého týdne říkala, že se nudím, protože mě opustili tři nejdůležitější kamarádi, tak jsem nevěděla, že se budu nudit i teď.

Já nejsem zábavná, tak nemůžu od světa požadovat, aby byl zábavný on. Ale vlastně nevím téměř o ničem, co by zábavné bylo. Co by mi zábavné připadalo.

„A co bys jako podle tebe měla dělat?“

Mám pocit, že skoro všechny životy všech lidí, které znám, jsou nudné.

Během včerejška/předvčerejška, záleží na tom, kde lámete dny, jsem stihla na to všechno nadávat přesně před osmi lidma. Počítala jsem to.

Zrozena k nespokojenosti.

A nebudu pít o polední přestávce pivo. A nebudu jezdit na koloběžce se sluchátkama na uších. Jako by mi cokoliv dokázalo zabránit v tom, že to budu dělat dál. Ale stejně vzteklá na to, že mi někdo chce zakázat poslední dvě věci, který mě fakt baví. A vzteklá na sebe za to, že stavím svůj vesmír na dvou absurdních aktivitách. Úplně. Zvlášť u té první je to docela znepokojivé. Nebo jen trošku.
Já odjakživa přitahována blogy trošku pochybnejch existencí. A samotnou existencí ještě pochybnějších existencí. Tohle JE znepokojivé. Není? Uch.

//Jak často se vám stává, že se s váma začnou bavit cizí pochybný existence, bezdomovci, cikáni, a tak dále? Nikdy? Někdy? Občas? Často? Několikrát denně? A jak reagujete?

„A neměla bych tě objednat do nějaké protidrogové poradny?“
„Vždyť žádný drogy neberu.“
„Ale zníš jako někdo, kdo s tím právě hodlá začít.“

Považuju se za duševního masochistu. Potřebuju problémy, který bych mohla řešit, abych se nenudila. Ale protože jsem tvor líný, musí se mě týkat, abych je fakt řešit začala. Možná potřebuju, aby mi někdo nějak ublížil. A to zní prostě hrozně děsivě. Stýská se mi. Po různejch časech, kdy jsem měla problémy, který se daly natáhnout přes celej vesmír. A řešit málem do nekonečna. A vlastně nevím, jestli fakt chci, aby tohle kdokoliv četl.

Potřebuju se pohnout. A nemám moc kam, leda k horšímu.

Kdo to sakra jsem?

Just a lonely day

To by člověk nevěřil.

Že ve chvíli, kdy chybí z celé třídy právě tři lidi, to můžou být právě ti konkrétní tři lidi, kterým se chybět nedovoluje, a pokud teda, tak jen a pouze v sudém počtu. A bez kterejch se cítí takhle.

//Právě jsem učinila prozření. Psaním spojek na začátky vět získáte nejen osobitý styl psaného projevu, nýbrž i získáte spoustu času, který byste v opačném případě ztratili uvažováním o čárkách ve větě. A nebudete v nich dělat tak moc chyb. A na mobilu si ušetříte jedno ťuknutí a zase ztratíte jeden „znak“ esemesky za velký písmeno.

No, každopádně je to hrozně divnej pocit. Protože po lyžáku jsem říkala něco o tom, jak jsme supr celek. Což si myslím furt. Ale nějak mě ti ostatní lidi tak moc nebaví. A jsou rozskupinkovaní a já k nim nepatřím.

Nasdílela jsem si s Joe Google kalendář, abych o nás mohla říkat, že máme hluboký vztah. Leč když jsem jí vysvětlila význam události Hřbitov, tak se mi smála. Tss.

Já asi nechápu, jak jsem mohla před nějakýma třema rokama žít. I když je fakt, že ta tupá existence se zrovna dvakrát žitím nazývat nedala, ale stejně.

Celej můj život je o lidech. O docela malé množině lidí, kteří mi buď něčím vadí, nebo je mám z nějakého důvodu ráda. Případně od obojího trochu. A vlastně nic jinýho pro mě není důležitý. Vůbec. Nic.

Třeba důležitost toho, že mi vychází trojka z matiky spočívá pouze v tom, že si nejsem jistá, co si moji kamarádi myslí o hloupých lidech. Nemyslím si, že to, co se učíme k něčemu je. Ale stydím se za sebe.

A naprosto úsměvný mi připadá moment, kdy mám před sebou dvě písemky, přičemž na jedné z nich je stejný počet bodů, jako mám já od začátku roku. A skutečnost, že úplně přesně o tomhle se mi zdál sen před půl rokem, který byl tak divný a tak jsem ho nemohla unést, že jsem si podruhé v životě uvědomila, že se mi něco jen zdá.

A teď fakt. A tentokrát jsem to řešila správně. Teoreticky. Ztráta dvou bodů v jednom příkladě za přesně opačné přečtení zadání. A nemůžu se probudit. Ale přece nemůžu ani brečet. Nějak té kurzívy zneužívám. Ale bylo to trochu míň hrozný než v tom snu.

A mám pocit, že si moje odstavce celkem dost odporují.

Namyšlenej Jarošák. To je ono. Tak by to řekla řekla ta, od které bych se měla tolik co učit. Mám pocit, že tak zhruba od svých pěti let jsem se nikam neposunula. Vím, že moje já před jedenácti lety mi byla mnohem podobnější, než ta třeba před pěti.

Před jedenácti lety jsem:

  • měla politický názor, který teda už nemám
  • se byla schopná hádat s učitelkami ve školce o tom, jestli je čtverec kosočtverec, což jsem stále
  • psala celkem fajn povídky a básničky, přičemž schopnost psát povídky jsem již ztratila
  • docela slušně kreslila, oproti ostatním dětem
  • byla necelý rok ve výborně fungujícím vztahu, což jsem teď shodou okolností taky
  • měla super kamarády, které teď mám i teď
  • byla šťastná, což o sobě taky ráda prohlašuju

Jenže mám nepěkný dojem, že tehdy jsem byla ve spoustě věcí nadprůměrná. Mám nějaký utkvělý pocit, že jsem v pěti letech byla bohem. A že kdybych si na pár hodin sedla do naší matiky, chápala bych to skoro srovnatelně, jako teď. Lidi kolem mě se učí, chápou, rostou. A já… ne moc.
A ani nemám takovou chuť růst. Odmítám učit se do matiky, když jsem to nikdy nedělala, nechci. Pořád věřím, že na to mám i tak. Ta stejná čest, která trpí, když mám blbý známky, trpí i ve chvíli, kdy bych se měla připravovat na něco, k čemu stačí použít logiku, a navíc je mi to do budoucna k ničemu.
A schopnost umět se bavit „s kýmkoliv o čemkoliv“ a tak podobně pro mě taky není asi tak moc důležitá, abych se kvůli tomu snažila o všem něco vědět.
Protože, a teď se konečně vraťme o x odstavců zpět tam, odkud jsem původně vlastně nechtěla odbočovat, mi jde jen o tu malou množinu lidí a ne o můj vlastní rozvoj. A trpím až zpětně.

//zde by mohl končit dlouhý text nazvaný jako polopoznámka, protože zdejší text se nepěkně větví. Ale nevím, jak bych ji označila.

Štve mě, že pokaždé, když mě napadne jít do béčka či céčka, zjistím, že jsou na obědě, nebo mají dvojhodinovku, nebo tak něco. Úplně mi to brání v jakékoliv socializaci a stýská se mi po nižším.

Štve mě, že se zbytkem spolužáků se dá sice žít, ale prostě to není tak zábavné.

Na zahnání osamělosti jsem si o obědové přestávce koupila kilo jahod. A kluci, co kolem mě sedí v matice je ani nejedli, protože máme málo blízký vztah na to, aby si to dovolili.

A přitom celej život toužím být součástí spíš malé uzavřenější skupinky lidí, ne jen (i když třeba ne úplně bílá) ovce ve velkým stádu. Ale koho by napadlo, že hodláte chybět všichni naráz?

A kdo by věřil tomu, že nás považuju za uzavřenou skupinku?

Su cebra.

„¿Ivi, tú eres cebra hoy?“
„¡Sí!“

Cebra je sakra dobrý slovíčko. Zvláštní že jsem si ho nezjistila dřív. On asi člověk tak trochu čeká, že se to řekne všude úplně všude.
A ta otázka mi nějak udělala radost. Mám čím dál větší chuť začít příští rok chodit do norštiny. Mimo jiné by to byl i dobrý důvod proč nechodit do sboru. A nechození do sboru by byla mimo jiné dobrá příležitost moct příští rok fandit na basketu víc než deset minut a celkově nebýt pořád před koncertama odloučená od vlastních milovaných spolužáků.
A taky už mám skoro zebří výročí, to je fajn.

Dneska jsem cestou ze školy podnikla takovou malou cestu na daní do pořádku všeho, co se do pořádku dát dá. Obešla jsem kolem dokola Kašnu, koupila jsem si papíry do sešitu s kompatibilníma dírama, černou fixu, cédéčko a spoustu zbytečných bonbónů. A překonala jsem to, že se přitom budu cítit jak debil a socka, a zvládla jsem jít do Alberta jenom vrátit jednu jedinou pivní flašku, kterou tahám ve školní baťohu už dva týdny, nic si nekoupit a vystát jenom s tím lístečkem monstrózní páteční frontu u pokladny. Teď to ještě završuju tím, že hrozně jím, třeba se tím dám do pořádku. A ještě bych uklízela, ale tochu se bojím, že když se přiblížím k posteli, tak zas usnu. A to by bylo nemilé. Myslím, že by teď měl někdo přijít domů. S pořádným nákupem nejlíp. Už máme jenom jedno vajíčko a žádnou šunku a kromě poloprázdné vaničky rajčat žádnou zeleninu. A žádný mlíko. Když já mám přehled už i o mlíku u nás doma, tak je to zlý.

Kašnu už jsem sakra dlouho neobcházela. A i to projití městem mi nějak připomínalo starý časy. Bývalo na tom něco pěknýho, toulat se hodiny jen tak sama po centru, fotit cizí lidi a chytat okamžiky. Sedět na okraji, směr nohou uzpůsoben momentální teplotě vzduchu a vody, a mžourat skrz stromy na zastávku. A vlastně i loni v červnu, ve chvíli, kdy už jsem se se všema rozloučila podesáté a bylo jasný, že teď už se s nima znova neshledám, nechtělo se mi domů, ale šla jsem si koupit čistej blok, sedla jsem si na lavičku na Svoboďák a psala jsem první verze prvních později přepsaných dopisů.
Jak plyne čas, čím dál míň věřím věcem, co se mi kdy staly. Už tehdy byly nějak moc snové. Už tehdy i bylo divný, proč nastávají situace, které mě napadají předem. Ach Kaško. Ach vy. Ach já. A stejně nevěřím, že si svůj život nevymýšlím.

Jen teď mám nějakou tvůrčí krizi. Šťastnej konec a přesto ještě příliš mnoho prázdnejch stránek. Trapné zápletky a dokola se opakující pořád stejné motivy. A mírný vztek na hlavní postavu, že si to nechá líbit. Žiju nějak moc normální život. Nebavilo by mě si ho číst, kdyby nebyl můj vlastní. Nemyslím si, že já bych byla normální já sama, ale naučila jsem se svoji divnost sloučit se snesitelností pro ostatní. Jenže tohle jsem vždycky chtěla. Kdykoliv jindy bych si záviděla. A si závidím i teď, ať je to jakkoliv divný. Jenže mi není úplně jasný, kam se mám teď pár dalších let ubírat, kromě držení se současnosti. Jo, bude mi docela brzo osmnáct, ale v tom žádnou změnu nakonec nevidím. Vlastně se těším na maturitu. Tam věřím ve změnu. Jsem přesvědčená, že k horšímu, ale stejně se těším. A je to divný.
A přitom vím, že právě teď bych měla a mohla dělat všechno, o čem bych řekla, že je to hrozně správný. Jen si nejsem jistá, co by to vlastně mělo být. a kdy to mám dělat. S kým přesně to mám dělat. A tak. Samo to nepřichází. Ne v takovým množství, abych neměla tenhle pocit.
A to je na tom všem to smutný.

A tenhle článek měl být pozitivní.
Myslím, že je nejvyšší čas na změnu času. To brzký stmívání mě deprimuje skoro stejně jako ptáci zpívající ve chvíli, kdy jdu spát.