Vzorový optimistický článek rubriky odpadky

A vlastně dneska nebyl špatnej den.

Protože nudu nabourávají chvíle, kdy mě ovládá něco, co rozhodně není vědomá část mozku. Však já ani ty drogy nepotřebuju.

„On má někdo narozeniny?“
„Ne.“

Uch.

Chuť psát články, který nebudou dávat smysl ani mě samotné za pár měsíců.

Protože psát by se mělo, to zas jo.

Neschopná kdykoliv kdekoliv sedět bez toho, abych si objímala kolena (nebo aby to dělal někdo jiný). Baví mě to. Nevím proč. Cítím se tak líp.
A nejlíp sedět na lavicích a parapetech, abych byla trochu nad věcí.

Jsem hrdým vlastníkem tmavomodrého zvonku na koloběžku. Brněnští chodci netuší, jak dobrá zpráva to pro ně je. Ten někdo, kdo tvrdil, že už bych si mohla dělat řidičák, je sebevrah, nezávisle na tom, jestli měl pravdu.
Jo, a hrozně mě baví usmívající se koloběžkáři jedoucí proti mě. Pocit sounáležitosti.
A mám už totálně rozmlácenej levej kotník, měla bych se naučit střídat nohy.

Už jsem o sobě dlouho neřekla, že jsem citově labilní. Jsem citově labilní. A je jaro. A v Komíně mají i letos dobrou zmrzlinu. A teď se zrovna skoro vůbec necítím být matematikem. A zítra třeba budu. To tak bývá. Aby nebyla nuda.