První si nepamatuju.
Druhou mě bolel zub.
Potřeba restartovat vlastní hodnotu.
Strach ze sebe, nové vydání. Čeho všeho jsem schopna, aniž bych o tom věděla? Co kdyby tam se mnou byl někdo jiný? Co se to stalo? Jak? Proč? Na která místa v tomhle městě smím ještě vstoupit a nepropadnout se hanbou?
Otrava alkoholem. Těší mě.
Dávicí reflex. Těší mě dvakrát.
Alespoň teď mám písničku o sobě.
„Proč jsi mi neřekla, že máš takové problémy?“
Připadám si trošku, jako když mi moje angličtinářka v páté třídě kvůli dysortografii odpouštěla, že se neučím slovíčka.
Můžu svého zdravotního stavu zneužívat dle libosti, a nebo ho taky tajit.
Můžu dělat z komára velblouda, nebo z velblouda komára.
Můžu věci překrucovat a lhát, nebo přiznat pravdu a trpět kvůli tomu.
Můžu to tak chtít dělat, nebo mi to může vadit.
Vadí mi, jak svět funguje.
Jo, možná se rozbrečím z toho, že se na mě někdo zatváří kvůli pozdnímu příchodu, klepu se po třech dnech bez prášků, ale tu práci jsem odevzdat mohla. Už dávno.
***
Venku začíná být hezky. Mám celkem novou jarní emoci, touhu po úniku. Škola mě letos nebaví, nechce se mi tam, nevím, co tam dělám. A v létě je to více méně na sebrání celty a spacáku a jití někam. Nemám na to odvahu/nejsem na to dostatečně mimo, ale bylo by to krásný. Tak aspoň o prázdinách, tak aspoň s někým, když ne sama, ale co nejvíc. Potřebuju. Potřebuju hory, lesy, louky, rybníky. Borůvčí. Jít bez pevného místa a času.
Musím si konečně koupit tu celtu.
Škoda že letošní prodloužený víkendy nejsou prodloužený.
A do prázdnin vlastně nemám volný ani ty normální.
***
Motají se mi sny a realita.
Chci se konečně probudit a začít dělat věci.
Nerozespalá.
Vím moc dobře, že když jsem si založila zvláštní stránku na šifrovačkové reportáže, měla bych psát tam. Ale tady jde spíš o můj důležitý životní mezník.
Na Největší hru všech her jde člověk právě jednou.
Byla jsem na TMOU! (A stejně jako naprosté většině zbytku našeho týmu mi nebylo osmnáct, ale to je přísně tajný.)
A oproti očekávání mě to nezklamalo. A to je asi to největší ocenění, co tomu můžu dát.
Protože si pamatuju, jak dlouho jsem se na tenhle okamžik těšila. Jak jsem ve čtrnácti prohlašovala, jak se těším, až budu plnoletá, protože budu moct jít na TMOU a pít medovinu. Nakonec jsem začít (a možná taky přestat) pít stihla mnohem dříve. A na TMOU jsem byla… předevčírem.
Bylo to skvělý. Asi ne nejlepší šifrovačka mého života. Asi ne ani této sezóny. Šifry hezké, ale ne ohromující. Ale jako ten obrovitánský zážitek z toho množství čelovek, jako okamžik hráčské a osobní plnoletosti… Ach.
Nejhezčí byly ty okamžiky příchodů na místo uprostřed lesa, kde se ve tmě snaží přemýšlet zhruba stovka lidí.
A taky ta moje „euforie z nevyspání“, stav, který se opilosti blíží tolik, že by tomu člověk nevěřil, a který mě ve čtyři ráno, po třech hodinách zákysu u Pekárny, nutil tančit a zpívat hymnu tmou. A smát se tomu, že umřu.
A zkafenej Tygr.
A taky to, že jsme byli myslím hezky sehraný tým a nedokážu rozlišovat, kdo vyluštil kterou šifru nebo tak.
Byla to nádhera a jsem ráda za to kdy a kým to bylo.
Prostě šifrovačky. Kdo nezažil, nepochopí. Tak je to.
nebo taky
Si vyberte.
Dneska jsem vstala ve 14:41. Přesně. Spát jsem předtím šla někdy po půlnoci. A pak jsem nedělala nic. Myslím. Uteklo to.
Řekla jsem si, že dva dny volna strávím spaním a psaním. Měla bych i psát. Hmch.
Došla jsem k názoru, že můj život je přece jenom o něco zajímavější, než životy většiny ostatních lidí, co znám. Což je na jednu stranu trochu smutný, protože nechápu, jak oni žijou, když si stojím za tím, že můj život je nudný. Ale vcelku je to pozitivní.
Žiju. Jako fakt Žiju. Tak nějak dostatečně. Usoudila jsem, že Velikonoce byly nejpovedenější oddílovou akcí za poslední dva roky. A to se vyplatí.
A předtím byla středa, která byla nejdivnější středou za taky hodně dlouhou dobu. Oznámením jdu ven telefonující mamince v osm večer před výpravou, nesbalená, s tímhle vůbec nepočítající a přesto nakonec puštěná počínaje… a tím zbytkem konče.
A byla jsem dost opilá na to, abych řvala na sál plnej tancujících sekyrkářů slovní spojení jako „Euklidův algoritmus!“ a taky dost na to, abych nezvládla napoprvé správně říct vzorec pro (a+b)3. Ale rozhodně ne dost na to, abych se smířila s tím, že mě tam někdo dotáhl. A stejně jsem se pak celou cestu domů smála. A směju se furt, když si na to celý vzpomenu. Jsme matematický trosky. Ale mě to nevadí, jestli to někoho zajímá. I když ty pohledy našich známých stály taky za to. Myslím, že trošku odmítám mít se Sliznicem společnou zahraniční politiku, alespoň dokud bude v pubertě.
Jo, a mladí ekologové jsou celkem fajn. Nebo jsem si dokázala vystačit bez nich. Každopádně tři dny ekologické olympiády byly o něco víc fajn, než většina akcí s ne až tak moc známou sociální skupinou. A to se taky vyplatí. Dokonce jsem začala i uvažovat o tom, že bych chtěla postoupit do krajskýho kola i příště. A to bych asi měla udělat se stejným týmem, pokud máme být dobří. A… no sakra. A učila jsem Řečkovičáky o půl druhé ráno programovat, zatímco ostatní chlastali a to považuju za důležité.
A zítra se jde na kolo. A do čajovny. Takže to asi nebude úplně den strávený spaním a psaním. Nemůžu se rozhodnout, jestli bych chtěla víc dnů strávených spaním a psaním. Doufám, že moje kolo jezdí. Doufám, že čajovna nejezdí. Ale o tom asi zas tak moc neuvažuju.
Vím, že za uplynulou noc jsem si dvakrát schválně říkala Probuď se, probuď se a věděla jsem že spím. Problém je v tom, že si pamatuju na ten blbej pocit po tom, co jsem to ukončila a říkala jsem si, že je hloupý, že teď nevím, co se stalo dál, ale vůbec si nepamatuju, že bych byla vzhůru. Prostě jsem se podle mě probudila někam jinam. Buď do nějakýho rámcovýho snu, nebo rovnou do toho z kterýho jsem se probouzela potom. No a tohle se mi prostě normálně nestává. A bylo to divný. A tak.
A tenhle článek se jmenoval vzduchoprázdno, ale je nakonec celkem plný.
Všechno se musí zaznamenat.
Neumím vymýšlet názvy článků, už zase. Dnes je zvláštní den, na zítřek a vlastně skoro i pozítřek nemusím dělat vůbec nic do školy. Teda, vyjadřujme se správně, na zítřek nemám nic dělat do školy, já přece nic nemusím. Chtěla jsem ten čas využít ke spánku, ale houby. Je čas na psaní. Podobnost slov psát a spát mě fascinuje od chvíle, kdy jsem začala psát místo spaní. A fascinuje mě pořád.
Když dostatečně spím, tak se to pozná tak, že si pamatuju, že se mi něco zdálo. A když spím fakt hodně, tak dokonce i co se mi zdálo. Měla jsem už náběh, vím, že dneska v noci byly vánoce, nebo spíš krátce před vánoci a lidi si ve škole dávali dárky, ale jinak žádný podrobnosti.
Budou vánoce. A Vánoce. A tak. Barvou letošních Vánoc jsem stanovila oranžovo černou. To je správně Vánoční kombinace, i když mi to mnozí nevěří. (Aby velikost Vánoc vyvážila nicotnost vánoc, píšu s velkým V i přídavná jména od nich odvozená.) Když jsem si na Zlotření ráno/večer/v noci/někdy, prostě v neděli v sedm uvědomila, že je 24. 11., byl to jeden z faktů, které mě vyděsily natolik, že jsem radši na tu chvilku usnula. Ale začínám se s tím smiřovat. Nesmím se nechat vyvést z míry.
Jsem produktivní, mám jeden dárek objednanej a jeden naplánovanej s připravenýma potřebama. A jeden koupenej s tím, že vlastně nevím, jestli ho tomu dotyčnýmu dát chci, protože už zase řeším hrozný dilema s tím, jak se pozná, komu se dárky dávat mají a komu se dávat musí , protože jinak to bude nevhodné a komu se dávat nemají, protože by to bylo nevhodné a divné. A taky trapné, když se ten člověk cítí blbě, že vám nic nedal. A nebo se já cítím blbě, že jsem nic nedala někomu, kdo mi něco dal. Je to pofidérní. Na narozeniny člověk alespoň jakž takž ví, že těm, kdo vám něco za stejných podmínek dali na vaše narozeniny před půl rokem něco dát máte a těm ostatním můžete a nemusíte, jak prosté. Ale vánoce jsou moc nejednou.
Ale já si prostě myslím, že ve chvíli, kdy máte pocit, že nevíte, co by se komu tak líbilo, tak mu nemáte co dávat dárky, protože ho očividně neznáte. To je můj letošní názor, který ale stejně nezvládnu rozumně aplikovat a dopadne to pochybně.
Na vánocích (zde s malým, dokonce i na cizích vánocích s malým) jsou i dobrý věci. Třá trhy. Mám od nich krásně navoněný rukávy od bundy a furt si k nim musím čuchat. Být pořádným stopařem, asi si napustím ručník svařákem.
Dnešní odpoledně bylo absurdní. Třído, jste absurdní.
Jen tak mimochodem, dneska na obědě jsem prohlásila, že by úplně každej měl mít blog, jen o tom ještě neví. A podívejme.