Měla bych jít spát, abych ráno konečně zvládla vstát. Abych se mohla učit dějepis. Ale.
Poslouchat ze spotify ukrajinské indie, co máme z neznámého důvodu na nějakém cédéčku vypálené vzadu za Púem pod názvem RUSKÁ HUDBA.
Koupit si s Velblouďaty na Svoboďáku jahody a salko a jíst jahody se salkem a mýt se v čerstvě kašnícím pítku.
Dokonale pokazit praktickou část celostátka, protože si moc věřím.
Aspoň to mám za sebou.
Nechat se balit na kytarovce párem z Plzně, co nechce, abych ještě chodila spát a nabízí mi nápoje.
Nebo co to jako sakra mělo znamenat.
Serou mě lidi, co pijou na bezalkoholové akci > Já bych pít neměla > Má ten zákaz nějaký smysl? > Chtěla bych se zase někdy zvládnout opít a nerozbrečet se > l∈ℝ: ∀x∈ℝ: ∃n∈ℕ: ∀m∈ℕ; m>n: |f(m)-l|<x. A ani nebrečím. Su fakt dobrá.
Vymyslet super hru v několika modifikacích a hrát ji celé dvě hodiny.
Rozcuchaná paní
naproti ve vlaku,
která psala řádky
na vynechané stránky diáře,
který bych celkem chtěla,
stejně jako já,
když jsem posledně nějaký měla
dva roky zpátky,
která’s jí kradla přes rameno,
a za kterých mi utkvělo
jediné „Chtěla bych…“.
A které si objednala esspreso
za hodně eur,
zatímco se mi
na moji vlastní Černou knihu
rozpleskl banán.
-Černá kniha, 5. 6. 2015
Vyměňovali jsme si všichni čtyři vtipný tichý pohledy.
A já pak kňučící, že chci mít vlasy jako ona. A lízající uši. Nalezena. Identifikována.
Už nějakou dobu se učím umět zdvořile a bezpečně vzdorovat všem existencím, jako jsou pouliční vnucovači čehokoliv, nebo žebráci. Mám pocit, že je všechny přitahuju. Nepřítomný pohled, rychlý krok a kroucení hlavou už většinou jakž takž zvládám. Ale v poslední době mám pocit, že občas nic není tak, jak by se zdálo.
Před dvěma týdny jsme byli se Štěpánem na regionálním kole lingvistické olympiády v Olomouci. Bylo to fajn, dostali jsme tam chlebíčky, hrozny a banány, byli jsme ve výborné kavárně se zdrogovanou usměvavou servírkou, skypovali jsme nechápavým spolužákům z wifi rádia Haná, kterou jsme nahackovali uprostřed parku. A taky jsme potkali pána se žábama.
Pán se žábama byl vyloženě odpudivý. Seděl s nějakou svojí družkou a krabicí vína nalepen na stěnu domu někde tam, kde město přestalo vypadat úžasně a začalo být šedé, tam, kde jezdilo hodně aut. Ve chvíli, kdy jsme byli u něj, oslovil nás. „Prosim vás…“ Nevšímali jsme si ho ho a pokračovali jsme rychlým krokem dál v naší bezcílné procházce. Ale on pokračoval. „Nevíte, kolik je na světě druhů žab?“ A to prostě člověk nečeká.
Rozuměla jsem mu jen já. Začala jsem se nechápavě smát a pak to zopakovala Štěpánovi. Ale šli jsme moc rychle a byli příliš připraveni ho ignorovat na to, abych mohla nějak zareagovat. Co nejrychleji to vygooglit bylo odmítnuto a hned se tam vrátit mi bylo zakázáno. Už ho asi nikdy nepotkám, nikdy mu neřeknu, že klasifikovaných je v tuto chvíli asi 6519. A fakt mě to mrzí. Protože tu odpověď znám. Protože si zaslouží odpověď.
Druhého divnočlověka jsem potkala ve čtvrtek na Brněnském nádraží, když jsme s 37 a béčáky jeli domů z kavárny, kam jsme šli po kině. Byl trošku méně odpudivý, ale stále vypadal docela opile a pouličně. „To je hrozný, jak si všichni pořád chtějí od někoho půjčovat,“ začal. Zmateně přikyvujeme. Čekáme že přesto, že uznává, že je to hrozný, bude po nás něco chtít. „Já si jdu koupit sirky. Já mám cigarety, všechno, už potřebuju jenom ty sirky.“ V ruce má hromádku mincí. To mu musí na sirky stačit, ne? Bude po nás něco chtít? „Já potřebuju sirky, abych mohl sousedovi zapálit chatu.“ V tu chvíli 37 propuká v šílený smích, my ostatní se taky zasmějeme. „Vy se mi smějete, ale já to myslím vážně.“ A pak povídal dál, o sirkách, o lidech, o policajtech a taxikářích. A pořád se ujišťoval, jestli nás moc neotravuje, jestli se náhodou nesmějeme jemu místo tomu, co povídá. A pak nám všem jely šaliny, tak jsme se rozloučili a on pokračoval na svojí pouti za sirkami.
Třetí případ byl vlastně úplně opačný. Včera k naší skupince na nádraží v Ostravě přišel celkem civilozovaně a inteligntně vypadající kluk s modrou taškou, ne o moc starší než my. Ale v té první chvíli jsem se na něj vlastně ani nepodívala. Nepřitahoval pozornost.
„Prosím vás, nemohli byste mi přispět na jízdenku?“
„Obávám se, že teď máme tak akorát na to, abychom se sami dostali domů,“ řekl Štěpán. Byla zase ta automatická reakce na obvyklu situaci. Ale byla to vážně pravda. My ostatní jen klopili oči.
„Alespoň pět deset korun…“
Zavrtění hlavou. Tohle už pravda nebyla, alespoň ne v mém případě. Ale neměla jsem chuť vybočovat. Obešel ostatní lidi v čekárně, někdo mu něco dal. Teprve v tu chvíli jsem se na něj podívala a uvědomila si, že je to úplně jiný typ člověka, než co po vás obvykle chce desetikorunu, co mu chybí na jízdenku, aby si pak koupil alkohol. Fakt by mě zajímal jeho příběh. Beztak nás na Slovensku nakonec o všechno okradou a dopadneme stejně. Nakonec s jízdenkou v ruce nastoupil do stejného vlaku jako my. Alespoň že tak.
Vím moc dobře, že když jsem si založila zvláštní stránku na šifrovačkové reportáže, měla bych psát tam. Ale tady jde spíš o můj důležitý životní mezník.
Na Největší hru všech her jde člověk právě jednou.
Byla jsem na TMOU! (A stejně jako naprosté většině zbytku našeho týmu mi nebylo osmnáct, ale to je přísně tajný.)
A oproti očekávání mě to nezklamalo. A to je asi to největší ocenění, co tomu můžu dát.
Protože si pamatuju, jak dlouho jsem se na tenhle okamžik těšila. Jak jsem ve čtrnácti prohlašovala, jak se těším, až budu plnoletá, protože budu moct jít na TMOU a pít medovinu. Nakonec jsem začít (a možná taky přestat) pít stihla mnohem dříve. A na TMOU jsem byla… předevčírem.
Bylo to skvělý. Asi ne nejlepší šifrovačka mého života. Asi ne ani této sezóny. Šifry hezké, ale ne ohromující. Ale jako ten obrovitánský zážitek z toho množství čelovek, jako okamžik hráčské a osobní plnoletosti… Ach.
Nejhezčí byly ty okamžiky příchodů na místo uprostřed lesa, kde se ve tmě snaží přemýšlet zhruba stovka lidí.
A taky ta moje „euforie z nevyspání“, stav, který se opilosti blíží tolik, že by tomu člověk nevěřil, a který mě ve čtyři ráno, po třech hodinách zákysu u Pekárny, nutil tančit a zpívat hymnu tmou. A smát se tomu, že umřu.
A zkafenej Tygr.
A taky to, že jsme byli myslím hezky sehraný tým a nedokážu rozlišovat, kdo vyluštil kterou šifru nebo tak.
Byla to nádhera a jsem ráda za to kdy a kým to bylo.
Prostě šifrovačky. Kdo nezažil, nepochopí. Tak je to.