Bordel v hlavě. Malinko.
Po každém víkendu napsat třeba jeden řádek. Nevím, kam tím mířím.
Spokojeně sledovat spící siluety přitulené k sobě.
Množina lidí, co mi může vytahovat klíště na ňadru.
Mít pro sebe sto procent povrchu svojí vlastní karimatky a čisté svědomí.
Mít ráda na sto způsobů.
Přátelství hraničící s jistotou.
Dlužím ještě někomu něco?
Je fakt sranda, že téměř vždycky, když piju, tak to skončí tím, že brečím, je sranda, že to vím předem, že to tak bude, že na to ostatní předem upozorňuju a stejně piju.
Je sranda, že se mi stýská po tom, jak jsem uměla pít a jak to bylo chutný a jak to byla zábava a nelikvidovalo mi to moji snahu být v pohodě a beze strachu ze sebe.
Pár panáků a jsem na tom, na čem jsem byla o prázdninách sama od sebe a před čím se snažím utéct.
Pár panáků a nahání mi strach koleje šalin a takový věci.
Dneska jsem to identifikovala. Mám strach, že mi mrdne v hlavě, jako to částečně dělalo a občas dělá. Mám strach, že mi mrdne v hlavě a udělám něco co nechci a ztratím. Jenom dvě věci. Nezabít se a nepodvést.
Když nepiju, tak ty léky myslím fungujou a to je fajn. Ale bojím se, co bez nich budu dělat.
Vrátit se domů, naobědvat se, usnout, probudit se o půl druhé a pak psát ZMP. Fakt mi to občas jde, ta snaha se sebou něco udělat.
Aby mi to příště bylo jasný:
Těším se do Prahy, na Velikonoce, na puťák, na tábor. Na hory, do Olomouce a do Španělska.
Kromě sexu existují i jiné věci, které mi přinášejí radost, třeba koncerty, cédéčka, programování, věci, které vytvořím, místa, na která se dostanu a někdy jídlo.
Chci do Indie na IOL, chci do Španělska, chci na Island, chci vychovat děti.
Mám kamarády, minimálně lidi, co byli na Silvestru a pár dalších by se ještě našlo.
Jako bych příště měla čas si tohle přečíst. To je jedno.
Chtěla bych postel.
Tak akorát velkou, tak akorát tvrdou, s čistým povlečením.
Chtěla bych postel, která by nebyla na žádném konkrétním místě, jen by byla vždycky po ruce.
Byla by pryč od všech dalších lidí a věcí, od okolností, od času.
Stála by tam úplně bez všeho, jen ta postel.
Dnes bych Tě ní uložila.
Přikryla Tě dekou, přesně jako fotky hudebníků v bookletu toho alba Sta zvířat.
A řekla Ti ať spíš.
Sama bych si lehla vedle.
A hned nespala, jen se dívala.
Usmívala se.
A už se dnes nenechala strhnout pod žádné další auto.
A pořád nechápala, za co ses omlouval.
Než bych šla spát.
Tak to mám.
„Ty že nepiješ vodku? No perkele.“
Dvě slova, jo?
Je podzim.
Docela mě to znervózňuje.
Sestřička těm slovům odmítá rozumět. Já štvu sama sebe přikládáním jim důležitosti a infantilním stěžováním si na něco tak samozřejmého jako je střídání ročních dob.
Jenže já bych to věděla, i kdybych se vůbec nedívala z okna, do kalendáře ani nikam, věděla bych to, prostě jen tak.
Podzim je ve chvíli, kdy už není léto. Podzim je ve chvíli, kdy je vám smutno a nemáte pocit, že by to mělo jen tak přejít. Podzim je, když jsem v zájmu zachování svojí cti posledních pár dnů odmítala u všech filmů, které jsem viděla, a u všech knížek, které jsem četla, brečet nebo se nahlas smát, abych pak mohla brečet ve chvílích, kdy nemůžu usnout. Podzim je, když přemýšlím v souvětích, bezpochyby.
Podzim je pár otázek na sebe samou, které jsem na začátku prázdnin úspěšně zastřela jinýma myšlenkama a nechala je být, protože jsem se bála odpovědí.
Podzim je, když mi to všechno připadá tak úplně nanic, když chápu, že to, že si nikdo nemyslí, že je mi sedmnáct není jen tím, že tak nevypadám, ale i tím, že se tak nechovám. A že mě štve, kolik lidí kolem mě působí tak nějak dospěleji, moudřeji, vzdělaněji a zodpovědněji. Nebo takoví vážně jsou. A já se stále cítím tím skvělým nadprůměrným pětiletým dítětem. Asi nadosmrti.
Myslela jsem, že začátek podzimu je vhodným začátkem roku. Vhodný na dávání předsevzetí/*Letos budu hodně jíst, dělat si svačiny a k snídani ovesnou kaši. A budu se snažit do školy chodit co nejmíň a dělat jenom to, co považuju za důležité, zkrátka na to srát už od začátku. A všude s sebou budu nosit zubní kartáček, aby mě nic nenutilo vracet se domů.*/, uzavírání proběhlých událostí do ročních celků a tak vůbec. Myslela jsem, že podzim je vhodným začátkem. Ale zdá se mi, že ho najednou uznávám spíš jako konec.
Je pouze a jenom tou chvílí, kdy se najednou naseru sama na sebe, nebo na celej svět, kdy mám chuť ukončovat. Když se něco ukončí, tak automaticky musí začít nějaký jiný stav. To jo. Ale pocit konce je v tu chvíli tak nějak intenzivnější, než pocit začátku. Mám ze sebe strach. Docela velkej.
¿Shrnutí podzimů, které si pamatuju z poslední doby?
Podzim 2011 je nejoblíbenějším podzimem mého života. Měla jsem boreliózu. Byla jsem poprvé a naposled v nemocnici. Nejela jsem na podzimky. A vlastně to bylo všechno nanic. A stejně. Myslím, že jsem ukončila marnou snahu se přizpůsobit davu. To byl podzim, který byl začátkem. Začátkem žití. Podařeným začátkem.
Podzim 2012 byl drsný. Začal v sobotu prvního září, to vím. Na Pálavě byla mlha, dost krásná mlha. A v tentýž den s ním začaly i další věci. Tak nějak samy, aniž bych s nimi chtěla začít. Ale zařídily, že na mě nedolehl jen sám o sobě. V touze ukončovat jsem si ostříhala vlasy. A tak.
Až loni jsem pochopila, jak podzim funguje. Loni jsem ho prostě jen tak žila, jako jiný roční doby, bez žádných přidaných hodnot. Věděla jsem, že podzim podzimem byl i před tím, že jsem ho vnímala, jen nedokázala vypreparovat. Ale asi už ho znám. Touha ukončovat tam byla. Přesunutí blogu nebo pokus obarvit si vlasy budiž příklady. Těmi lepšími z nich.
¿Co mám na podzimu ráda?
¿Co na podzimu nenávidím?
Zima je už o úplným zhroucení, pokud je. Zima je špatná celá. To už jsem zvládla. Ale podzim je podlej. Dělá, jako že mi chce pomoct. Podzim má tvář přehnaně kritické krysy.
Já nevím, jestli to můžete znát.
Já nevím, jestli to někdo zná.
Ten pocit, když se konečně dokopete do postele a najednou zjistíte, že máte hlad. Že vaše břicho má hlad.
Tak opět vstanete a dojdete do kuchyně, kde konstatujete, že sice máte hlad, ale rozhodně nemáte na nic chuť, hlavně kvůli tomu, že se vám to nechce chystat, ale i proto, že vám najednou nic nechutná a obtěžuje vás, jak vám to jídlo padá do krku.
Přesunete se do koupelny, kde se vám naskytne skvělý pohled na vlastní kosti a najednou nevíte, jestli vám ty žebra takhle lezly už předtím, nebo je to nějaký nový stav, ale každopádně to vypadá strašně. A taky vidíte, že ten jediný sval, co se vám neznámým způsobem zhmotnil na rukou vypadá dost nepatřičně. Váha neúprosně ukazuje 44,8, což je každopádně o pár set gramů míň než před prázdninami.
Po chvíli zkoumání ledničky si na ten chleba mažete sádlo ve víře, že to pomůže. Nebo spíš i bez té víry.
V tomhle školním roce začnu pořádně jíst. Musím. Chtěla jsem přibrat do šatů do tanečních, chacha.
Leze na mě podzim.
//Celý text článku byl vymyšlen ve frontě na pití na festivalu Made of Metal.
//Na Vendulin popud se jedná o druhý díl seriálu Fitliny lekce rozhodování se započatého v tomto článku.
#vyzkoušenozavás
Bude podzim.
Je mi smutno.
Měla bych spát.
Potřebuju obejmout, jen tak, bez důvodu.
Jsem neskonale líná.
Nový album Eluveitie není špatný.
Nejsem si jistá, jestli jsem s tímhle článkem vážně spokojená. Nejsem.
Tohle náladové putování mě fascinuje.
A otvírám oči. Pořád dokola.
Já nechci přemýšlet, jak to lidi dělávají. Chci přemýšlet jinak.
Chci se dívat.
Chci se vracet.
Chci snít.
Chci psát. A kreslit.
Strach ze stereotypu.
Zrušila bych své povinnosti.
Lidi?
Po něčem se mi stýskalo.
Smím být tak divná, že to poslouchám asi popáté za sebou?
Měla bych si zase přečíst Mumínky.
To by člověk nevěřil, jak se ten duševní masochismus dá kompenzovat hudbou.
Ejchacha. A s každou druhou písničkou skládat hlavu do dlaní a nechápat, proč si tohle dělám. A napadá mě jich tolik, které by fungovaly. Užívám si to.
A vlastně bych mohla brečet jen z kvality zvuku při pouštění z youtube a vestavěných repráčků.
Tohle je TAK uspokojivé!
A vlastně nevím, jestli uznávám pouštění hudby jinak, než po celých albech. Ale to je jedno.
Asi budu dělat další a další, dojemné playlisty o sedmi skladbách. Je to vysoce uspokojivý a užitečný umění.
Cítím se jako blázen. To je dobře.
Venku je bouřka.
Zas píšu na blog každou blbost.
To je taky dobře.