Archiv rubriky: Deníček?

Budou v/Vánoce

Neumím vymýšlet názvy článků, už zase. Dnes je zvláštní den, na zítřek a vlastně skoro i pozítřek nemusím dělat vůbec nic do školy. Teda, vyjadřujme se správně, na zítřek nemám nic dělat do školy, já přece nic nemusím. Chtěla jsem ten čas využít ke spánku, ale houby. Je čas na psaní. Podobnost slov psát a spát mě fascinuje od chvíle, kdy jsem začala psát místo spaní. A fascinuje mě pořád.

Když dostatečně spím, tak se to pozná tak, že si pamatuju, že se mi něco zdálo. A když spím fakt hodně, tak dokonce i co se mi zdálo. Měla jsem už náběh, vím, že dneska v noci byly vánoce, nebo spíš krátce před vánoci a lidi si ve škole dávali dárky, ale jinak žádný podrobnosti.

Budou vánoce. A Vánoce. A tak. Barvou letošních Vánoc jsem stanovila oranžovo černou. To je správně Vánoční kombinace, i když mi to mnozí nevěří. (Aby velikost Vánoc vyvážila nicotnost vánoc, píšu s velkým V i přídavná jména od nich odvozená.) Když jsem si na Zlotření ráno/večer/v noci/někdy, prostě v neděli v sedm uvědomila, že je 24. 11., byl to jeden z faktů, které mě vyděsily natolik, že jsem radši na tu chvilku usnula. Ale začínám se s tím smiřovat. Nesmím se nechat vyvést z míry.

Jsem produktivní, mám jeden dárek objednanej a jeden naplánovanej s připravenýma potřebama. A jeden koupenej s tím, že vlastně nevím, jestli ho tomu dotyčnýmu dát chci, protože už zase řeším hrozný dilema s tím, jak se pozná, komu se dárky dávat mají a komu se dávat musí , protože jinak to bude nevhodné a komu se dávat nemají, protože by to bylo nevhodné a divné. A taky trapné, když se ten člověk cítí blbě, že vám nic nedal. A nebo se já cítím blbě, že jsem nic nedala někomu, kdo mi něco dal. Je to pofidérní. Na narozeniny člověk alespoň jakž takž ví, že těm, kdo vám něco za stejných podmínek dali na vaše narozeniny před půl rokem něco dát máte a těm ostatním můžete a nemusíte, jak prosté. Ale vánoce jsou moc nejednou.

Ale já si prostě myslím, že ve chvíli, kdy máte pocit, že nevíte, co by se komu tak líbilo, tak mu nemáte co dávat dárky, protože ho očividně neznáte. To je můj letošní názor, který ale stejně nezvládnu rozumně aplikovat a dopadne to pochybně.

Na vánocích (zde s malým, dokonce i na cizích vánocích s malým) jsou i dobrý věci. Třá trhy. Mám od nich krásně navoněný rukávy od bundy a furt si k nim musím čuchat. Být pořádným stopařem, asi si napustím ručník svařákem.

Dnešní odpoledně bylo absurdní. Třído, jste absurdní.

Jen tak mimochodem, dneska na obědě jsem prohlásila, že by úplně každej měl mít blog, jen o tom ještě neví. A podívejme.

Tučňák!

Fitli.
Nyní i na penguin.jaroska.cz/fitli.
Již brzy ve vašem obýváku.

Mám nejkrásnější stránku na Penguinovi, o tom není pochyb. Ježíšek by jí možná mohl konkurovat, ale spíš ne. Má stránka je bezkonkurenční. Je to domov pro opuštěné tučňáky a myšlenky. A myšlenky o tučňácích. Takových stránek bylo na internetu totiž málo.

Zebra a tučňák jsou černobílí, ještě s pandou. A já už jsem v životě jeden článek, ve kterém se zebry a tučňáci objevovali napsala. V dubnu. To je děsivé, pohybuju se v kruzích. To je děsivé, píšu furt o tom samým. To je děsivé, nevím, o čem budu psát po zbytek života. Teda vlastně vím, furt dokola jen o zebrách a tučňácích. To je ještě horší.

Penguin je tatíčkem tetrisu, musí být proto chráněn a uctíván. Svět bez tetrisu by totiž postrádal veškerý smysl. Nejdůležitější myšlenkou dnešního dne je, že příkaz tetris-bsd znamená tetris-Budoár staré dámy. Nechápu, jak to, že mi to nedošlo dřív. Složka ZNC je tam někde taky, ale netuším, k čemu slouží. A já si stěžovala, že mám v životě málo hezkých náhod.

 

Fakt mě to baví. Tučňáci jsou áčáčtí. Konečně se teď cítím tak, jak jsem si přála, když jsem si říkala, že by vyšší mohlo být vlastně docela fajn.

Během té nemoci jsem si trochu posunula spánkovej režim a teď jsem zas jiná, konečně jsem se zbavila svojí normálnosti, která mi tak lezla na nervy. Ale cítím se odvážnější, usměvavější, skákavější, přítulnější… A taky víc blázen, ale to mi nevadí. Dělám takové ty věci, které k tomuhle módu patří, kreslím si geometrické obrazce do sešitu na cvičení z matiky a usínám zásadně s plyšákem a se sluchátkama na uších, původně proto, že jsem nemohla usnout, teď už jen proto, že svět je tak lepší.

A když nemám co dělat hraju tetris. Teda i když mám co dělat. A hraju imaginární tetris, když zavřu oči. A hraju imaginární tetris, když mám oči otevřený, ale nudím se, a tak ťukám prsty do lavice. J-K-L-mezera-J-K-L-mezera. A stejně mi to nejde a držím už rekord jenom na levelu jedna, kterej nikoho nebaví, neb je příliš pomalý. A na trojce, ale to je nejspíš taky pomíjivé.

Naposledy jsem byla na tetrisu závislá asi v únoru. Ale to byl nějaký méně úžasný typ.

Když nehraju tetris, porovnávám časy. Skládám, kdy co bylo, kdy co napsal, především kdy jsem já co napsala a kdy kdo co napsal mně. Je to posedlost, ale mě to baví. Dá se tam objevovat. Jinak by ty internety a papíry neměly smysl, jinak bych to psát vůbec nemusela. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem ráda, že existuje tolik sociálních sítí a psacích míst, kdybych to už měla složené, věděla bych toho víc. Ale zase bych nemohla skládat. Je lepší puzzle, nebo celej obraz?

Puzzle. A cesty. A krysy. A šaliny. A taky celá geometrie.
Tenhle typ uvažování mě fascinuje. Je to jinej úhel. Teda přiblížení. Člověk tak možná může chápat mnohem víc, jen si není nikdy jistý, jestli správně. Ale já na to teď mám zase konečně typ mozku. A baví mě to.

K šalinám, minulý úterý jsem večer došla k závěru, že v zimě hrozně nerada vystupuju z šalin. A v létě si v tom taky nijak nelibuju. A na šaliny se čeká na zastávkách. A to už tu bylo. Taky v únoru a možná dřív.

 

Vůbec si nejsem jistá, jakému procentu tohoto článku je rozumět. Ale to je jedno. To je tím, že se konečně zase necítím tak hrozně normální. A nejsem.

A vstávat bude kdo?

To Liebster Award je krutá věc, když člověk po několika dnech dokáže napsat deset věcí o sobě, pak najednou neví, co dalšího sdělovat. A já bych zrovna tolik psala.

Nejdůležitější je, že o víkendu byla CVVZka. To taková megaakce, kde se sejde hrozně moc vedoucích ze spousty různých organizací a ti si tam vyměňujou zkušenosti a jsou tam spolu. Takhle jsem to prezentovala před odjezdem a takový to pak doopravdy bylo. A fakt, že mě to bavilo.

A příští rok to bude u nás v Brně. A jo, bude to reklama, chci, abyste tam byli, všichni, kdo se nějak dokážete nacpat do cílové skupiny a klidně i ti ostatní.
Protože je to dobrá akce.
Protože přestože třeba my pionýři máme vlastní podobný víkendovky, které jsou ale podle mě slabší než CVVZ, a skauti zase svoje, o kterých teď v orgovské skupině někdo tvrdil, že jsou prý lepší, tak na téhle je nejlepší, že ji máme všichni, úplně všichni dohromady a můžeme tam být spolu. A já jsem ráda, když si u nově poznaných lidí pamatuju jména nebo přezdívky, dívat se i na organizace už nezvládám.
Protože jsme jako Brno orgové a čím víc nás bude, tím míň toho budou muset jednotlivci jako já dělat a tím víc si to budou moct i účastnicky užít. To je prosté.
Protože tam budu já.
A to je dost důvodů pro to, abyste si okamžitě napsali do google kalendářů nebo kam, že 14. – 17. 11. 2014 je CVVZ. A řekla bych vám to každýmu osobně, ale jsem nemocná chci to do vás nahustit hned a co nejdůkladněji. A na jaře na RVVZ (to R znamená regionální místo celostátní) do Třebíče můžete přijet taky.

To by bylo.

Dále jsem nemocná, jak už padlo. Už zase, podruhé od začátku školního roku. A to je smutné. Je z toho vidět jedna věc, nechodím do školy tak ráda jako loni. Ne, že bych chtěla zůstat doma, i když jsem schopná do té školy jít, jako jsem to dělala někdy v sekundě, pořád je to spíš tak, že škemrám, abych už tam mohla jít a rodiče mě drží v posteli, ale spíš se mi zdá, že občas jsem prostě tak šťastná a dělám věci, co mě baví, že si prostě zakážu něco chytit. Ale teď to není ten případ.

Mám teď hrozně vzpomínací období, to už jsem někde psala. Včera v noci jsem nemohla spát, protože jsem nemohla vůbec dýchat nosem, tak jsem hledala zápisky, jako vždycky. Ani nevím, co v nich chci najít a proč je čtu. Ale mám trochu ráda ten pocit, když si čtu něco, co jsem psala s takovým odstupem, že už se na to dokážu podívat jako někdo jiný, a líbí se mi to, líbí se mi to třeba i tolik, že bych četla svůj blog, kdybych byla někdo jiný a neznala se.
A taky nechci zapomínat. Na nikoho a na nic. Mám svůj život ráda. Jako celek a chci ho jednou vidět celý najednou, do každého detailu. A s odstupem několika měsíců dokážu ve všech článcích ještě vidět souvislosti a chápat je, za pár let už třeba ne.

Došla jsem k tomu, že se vždycky vracím tak o jedno roční období zpátky a říkám si, jak jsem se měla dobře, místo abych si užívala přítomnosti. To je trvalý stav, tak to mám furt. Teď se mi stýská po létu, řekněme že po prázdninách. O prázdninách se mi stýskalo po květnu a červnu. V květnu a červnu myslím trochu po lednu a únoru. V lednu a únoru rozhodně po prosinci a v prosinci po září a říjnu. V září a říjnu jsem kupodivu byla fakt šťastná. Což mě teď zpětně překvapuje, protože jsem tenkrát byla taková až moc zbrklá, pubertální a prostě blbá a nepřemýšlející, nebo se mi to tak alespoň zdá. Taková, jaká bych svoji současnou já vytáčela a nebavila. Růžovej zmatenej koláček, nojo. Každopádně je to celý pochybný. Působí to, jakože celej můj život je horší a horší, jenomže tak to taky není, protože když se podívám do té minulosti hlouběji, tak jsem si zas přilepšila. Prostě veškerý pokusy o grafický znázornění mýho psychickýho stavu vytrvale nefungují.

Současnej stav je blbej v tom, že si neumím nic užít naplno. V tom, že jsem taková o ničem. Že nic moc neprožívám, v dobrým ani špatným. Že mi hrozně moc času a myšlenek žere škola, ve které se zatím snažím, přestože ani nechci, aby mi na ní záleželo. Že vlastně všechno funguje, ale chybí tomu kouzlo. A je to asi lepší, než to bylo nedávno, ale stejně. A tohle si plánuju přečíst tak v lednu, abych pak nevěděla, co se sebou. Jo.

Každopádně nadpis. Písnička, kterou v neděli vzbudili nás, co jsme usnuli v čajovně. A mě se prostě chtělo po těch třech hodinách vstávat, protože je to dobrá písnička. Celá ta čajovna měla výborný hudební vkus, když jsem tam byla a něco tam hrálo, tak to bylo Tak mě tu máš, Kroskántry, něco od Navarové, u které bohužel neidentifikuju jednotlivý alba a pak jako budíček tohle a Radůza (takže další důvad, proč jet). Každopádně je dobrá  a je to dobrá skupina, dobrá úžasným způsobem. A já teď nemůžu poslouchat vůbec nic jinýho. A zítra/dneska mají koncert, kde nebudu, páč jsem nemocná. Smutný příběh. Ale prostě, já už odmítám vstávat s čímkoliv jiným…

Alespoň mám po Vstavej holce další hlášku na buzení sestřičky.

A nejsi ty matematik?

Měla bych buď spát, nebo se se učit. Žádná jiná činnost není přípustná.

A já píšu.

Píšu, protože dnešek byl tak nějak divně zvláštní. Takový ten den, kdy nemůžu nepsat, prostě ne.

Dneska jsem si poprvé všimla, že přišla ta část roku, kdy mají cesty do školy na sedmou něco do sebe. Pravděpodobně přichází i ta část roku, kdy obloha na Miladě směrem na Moravák vypadá už kolem čtvrté odpoledne neuvěřitelně, ale zatím nějak nemám příležitost to zkontrolovat.

Dneska se nedokážu vůbec soustředit, protože mi v hlavě hraje moc melodií.

Dneska jsem byla ten skoro jedinej člověk, co měl domácí úkol. Ten skoro jedinej člověk, kterej si ho psal kolem půlnoci. Ten skoro jedinej člověk, kterej se na to nevykašlal. Ten skoro jedinej člověk, od kterýho si to ostatní opsali. Ten skoro jedinej vzornej student. Prostě se mi tomu nechce věřit. Mé před rokem já se tomu nechce věřit. Vyšší mě mění, nebo co.

Moje před rokem já mě asi pronásleduje. Mám tendence se vždycky vracet rok zpátky, ve chvíli, kdy mi roční doba začne něco připomínat, nebo tak. Člověk si těžko uvědomuje, co mohlo být tak zhruba před půl rokem, lehčí je si vzpomenout, co bylo loni zhruba v době, kdy začínalo hrozit, že celou světelnou část dne prožijete zavření ve škole. Nebo taky v době, kdy jsem psala stejný mail stejným lidem o stejné šifrovačce.

Dneska jsem náhodou narazila na zmatenou přesně rok starou konverzaci. Sestřička se na něco ptala a já o ni jen tak náhodou zavadila. Nejzvláštnější je, že si nepamatuju, že bych ji četla kdykoliv po jejím proběhnutí. Možná by mi to dřív víc dost vysvětlilo, hned několikrát. Ale to je jedno. Jen to byla taková hezká náhoda.

Taky jsem dneska jen tak zmínila svoje vlasy.

Už mi z toho tak nějak hrabe.
Ale na druhou stranu mi to trochu přidává na momentální spokojenosti.
A děsí mě, jak jsem teď jiná, i když to asi není větší rozdíl, než v jakémkoliv jiném ročním rozestupu v mém životě.
Měla bych radši držet hubu, prsty, klávesnici, co já vím.
A spát.

A hedvábně krutě
zní píseň pro labutě
lálálalá

Mám dojem, že ta ostnatá věc na mým krku čím dál míň často vystihuje, co mi zní v hlavě a ve sluchátkách. I když, asi je to o náladě. Ty drsný věci poslouchám, když potřebuju nakopnout z deprese nebo nevyspání.

Svoji náladu mocním na třetí. Aby byla trojrozměrná a lépe hmatatelná.

A podzimky a diář a helouvín a já

Žiju.

Tak nějak.

Vlastně mě irituje fakt, že mám už několik týdnů chuť skládat básničky a prostě to nejde. Nějaká pořádná a výstižná a přitom taková, aby nikomu nevadilo, že ji nechápe. Místo minulýho článku. A nějaká o zvuku podrážek na podlahách výstavních síní. A tak. Aby bylo jasný, že cítím. Jen se mi to nedaří formulovat. A říkat. A vůbec.

Mluvila bych básničkama,
víc než zebra jsem však lama.

Vysvětlujme, dneska byl Halloween. A já byla Zecora. To by nikdo nečekal.
A ve verších jsem mluvit nezvládla.

Pomalu přestávám mít pocit, že mi jde všechno ne úplně důležité, na co sáhnu. A to mě vlastně uklidňuje, protože tak to má být. Co děláme? Jásáme.

 

Podzimky byly hodně fajn. Sestřička je na mě naštvaná, protože prý kazím její vrstevníky, když si s nimi v noci povídám, když chodím spát k nim, protože je to lepší než u vedoucích.
Ale ono je to prostě fér. Je fér být občas s nimi a ne nad nimi, jak se po mě možná chce. Oni si nezaslouží být pod tou hranicí instruktor/dítě a já si nezasloužím být nad ní, ne, pokud by to mělo nějak kazit přátelství. A za tím si prostě stojím.
Jen s málo lidma dokážu mluvit jen tak tak otevřeně, tolik důvěřovat. A nebylo to jen noční hodinou.

A vlastně se mi stýská. Jarošáci mají něco, co namá nikdo jinej. Ale oddíl má něco, co nemá Jaroška a už vůbec ne vyšší.

Zajímalo by mě, kdy dosáhnu nějaké vyváženosti těchhle mých hlavních sociálních skupin a přestane se mi v jedné stýskat po druhé a budu si užívat toho, co mám.

 

Ale našla jsem diář. To je důležité sdělení. Našla jsem ve sběru diář z roku 2012 nějaké úplně cizí holky, teď by jí mělo být jednadvacet. Čtu si ho, jako jiní lidi čtou jiný knížky. Je to zajímavý. Vedla si ho celkem poctivě. Vidím jí pod kůži, vím kdy psala jakej test, kdy šla na ples a co považovala za událost hodnou přikreslení smajíka. Není mi zatím nijak vrcholně sympatická, prostě holka, holka, co si lepí do diáře nákupní seznamy do drogerie. Ale je. A já o ní vím a ona o mě zatím ne. Má tam vyplněnej mail a adresu. Až to dočtu, možná jí napíšu, pokud se mi bude chtít. Ňach.

Dopisy, které nepíšu. Vzdálenosti, které nejsou?

Rozházený článek.

Nevím, co si o sobě myslet. Občas se dost překvapuju. Nevím, co si o kom myslet. Hlavní je se podepsat.

Fitli

O koncertu a tak

Teď jsem se vrátila ze Znouze, aby bylo jasno. Teda z velkýho punkovýho hospodskýho koncertu se spoustou dalších skupin a divnejch lidí.

A zrovna z té Znouze už jsme tak moc neslyšely. Ale Bermudskej kvádr taky nebyl úplně špatnej.

Mojí myšlenkou je, že bych se chtěla umět náhodně skamarazovat i s jinejma punkáčema než s těma totálně opilejma, co vám říkají, že máte hezký vlasy a ptají se, jestli je pošlete do píče. Poslala jsem, jsem šikovná.

Tak jsem zase zjistila, že to není o hudbě. A přitom vlastně je, protože s ní se mi tam najednou líbilo. Ale vlastně jsou tyhle akce všechny stejný a tihle lidi všichni stejní, na barvu oblečení a účes spíš nehledě.

Jsem teď slušně načuchlá kouřem. A štve mě, že jsem tam ztratila čokoládový kaštany objevený v kapse půl roku nenošené bundy. Podezřívám z toho toho děsivýho kluka v modré mikině. Ale zase mám jeho zapalovač, který mi hodil na hlavu když jsem se snažila chatovat z 37ina mobilu. Sice to nejsou kaštany, ale alespoň něco. Rozšiřuji svoji sbírku nepoužívaných podivně získaných zapalovačů. Tenhle je zelenej.

 

A teď druhý tématický celek: Chyběli mi hejtři. Takoví ti, co si o mě myslí, že jsem hrozně divná a já si  nich myslím, že jsou nemožně mainstreamoví a díváme se na sebe se zvednutým obočím a je nám to jedno, protože názor toho druhého považujeme za méněcenný.

A nejlíp ty názory prezentujeme veřejně a pak se si za ně veřejně vysmíváme a hrozně to obě strany baví.

Občas se to stává. Patří to ke mě. A já si v tom libuju, protože jsem ráda dost zajímavá na to, aby mě řešila půlka školy v šatnách před tělákem, nebo tak. Myslím, že Anička Mandarinka to má víceméně podobně.

A tohle není hejtování, jen veřejné řešení mě a nás, už zase, konečně. Jó, zeptejme se jí na to všichni. Má touha po pozornosti lítá blahem v oblacích.

A asi začnu používat slovo ťuchmat. Na pochybných koncertech se dosud cizí lidi ťuchmají v kotli a působí to děsivě. Chi.

(A půlka lidí asi nepochopí, o čem je řeč, ale to je asi jedno. Je noc po koncertu, tak se mě nemusíte snažit úplně chápat)

Mé superschopnosti

Dokážu sedět na Kašně, psát a přitom poznávat osoby procházející několik desítek metrů ode mě na křižovatce za křovím. Dokonce překvapeně zjišťuji, že už zvládám docela velkou škálu spousty různých lidí.

Další superschopností je měnění nálad. Už i během tohohle článku. Vlastně by to mohlo být asi tak užitečný, jako měnění podoby, kdybych to dokázala využívat. Jakože nedokážu.

 

 

Chi, od předchozích odstavců uběhly dva dny, ale já si nechci zamořovat další administraci tunami nedopsaných.

Přišla jsem na to, proč nespím v noci. Abych pak mohla spát přes den, až budu mít fakt blbou náladu. Včera odpoledne, třeba. A od té doby tvrdím, že se mám dobře.

Takže teď bych spát neměla, přestože je noc. A taky proto, že jsem ještě pořád nevytáhla biologii. Slavný vektorový test mi tvrdí, že jsem fakt z hóódně velké části kinestetická/taktilní. To znamená, že si mám modelovat vzorečky z plastelíny a hrát chemický divadlo. To tam píšou.

 

Doufám, že se lidi nedívají z oken, když jdu se sluchátky po ulici a začne mi hrát nějaká rychlejší písnička.

 

Tak jo, teď se mám zase špatně, neboť zítra nejdu do lesa. Takhle to funguje. Takže bych měla jít spát, jenže bych se stejně měla učit. Chce to nějakou děsně kinestetickou metodu učení ve spánku. Zdá se mi o růzenejch podivnejch věcech, který mi manipulujou s náladama, většinou k lepšímu, tak proč ne biologie?

 

Očividně mi jde čeština o dost líp než matika. Je to jedinej test, se kterým jsem nakonec spokojená. To mě děsí. A asi budu muset napsat sciu nějakej hroznej mail za to, že si pletou čísle a číslice.

 

Sakra, ten život je fakt tak divnej. Chci v něm být nějak pevněji.

 

A tohle je písnička, kvůli které jsem dneska začala poskakovat mezi panelákama.

Máslo!

Je říjen. Vlastně už celkem dlouho. To znamená první nával písemek. To znamená, že věci, které jsem měla udělat do konce září už nestihnu. Ale mě to netíží.

Září byl rozjezdový měsíc. Vlastně docela mizerný měsíc. Nezvykle stereotypní, abych tak řekla. Plný ničeho, s náhlým nedostatkem času, lidmi, kteří nejsou zvyklí na nový režim a hlavně jsem od něj asi očekávala příliš.

Ale říjen je zatím naprosto úžasnej. Já nevím, čím to je. Snad blogem, snad počasím, snad lidma, snad mnou, snad všechno se vším souvisí.

Mám novej příval energie. Energie na všechny věci, které chci dělat, ale nejsou jen tak, takže je za normálních okolností stavím až za věci, které dělat musím.

Sedím v kuchyni u stolu a s úsměvem říkám, že nechápu, jak může tak úspěšný člověk jako já neumět počítat výrazy.

Lidi počítající správě výrazy a rovnice jsou roboti. Já nejsem robot. Já nejsem algebraik, já jsem geometr. A být zmatkař se prý občas vyplatí. Ani nevím, proč mi na té matice teď tak záleží.

Několikrát jsem se teď zastavila někde na křižovatce a třeba na hodinu se zapovídala s některými z lidí, které mám ráda a přitom jsem je do teď nepočítala vyloženě za svoje. Mám z toho pocit oblíbenosti. Tak to má být.

A taky mám trochu pocit, že mi koloběžka přirostla k noze. To je chyba, nohy by se měly střídat. Ale jinak je to fajn. Nechápu, proč jsem ji doteď tak málo používala. A nechci zimu, protože nebudu moct jezdit.

Zas jsem se dneska na orienťáku a koloběžkovycházce dorazila a bolí mě v krku. Na to abych nešla do těláku to tentokrát už asi neuhraju.  Trochu mě děsí, jak moc se mi tam letos nikdy nechce, už jenom proto, že je to na sedmou. To by se mělo zakázat, je to nestrategické, pak tam nikdo nechodí.

Asi bych teď měla spát, vzhledem k tomu, jak se mi chtělo už někdy v osm. Ale jsou věci, které se neodkládají, ty věci, které chci dělat a mám na ně energii. Pečení dortů a domlouvání tábořiště a psaní článků a komunikace s fanoušky. Chi, mám nového neznámého blogového fanouška se kterým komunikuji, to se počítá. Buď pozdraven.

Zrovna jsem si dneska říkala, že většina cizích lidí mě číst, nebo možná hlavně komentovat moc dlouho nevydržela. Tak mě to těší.

A asi napíšu někomu nějaké dopisy, protože mi to chybí. Musím nějak znovuobjevit Kašku, naposledy jsem ji náhodou potkala v šalině v půlce prázdnin a od té doby nevím. V září jsem ji ani potkat nepotřebovala, ale teď už by mě fakt zajímalo, jak se má.

Ale teď jdu spát.

Ovšem

Tak.

Vlastně se mi život poslední dobou děsně líbí i přesto, že prostřední část úžasné první věty už neplatí. Začala zimní část roku, smutné.

Ale je hrozně podzimní podzim a to se mi líbí. Taková náhrada za to, že nebylo jaro, alespoň něco má fakt atmošku. Chtělo by to pořádnej foťák, ale Václav byl prozatím odsunut do pozadí.

Podle svých spolužáků nemám chodit na obědy a šetřit, když k tomu mám možnost. Jsou nezodpovědní. A hubená jsem prý proto, že chodím ve škole moc do schodů, takže si mám vyjednat, že musím ze zdravotních důvodů jezdit výtahem. To jest myšlenka dne.

Zítra jedu do školy na koloběžce a hrozně se na to těším. Určitě přitom zas zhubnu, co se dá dělat. A ještě spíš zmrznu. Ale stejně jsem to chtěla udělat už několik let. A teď je asi čas činů, jak tak na sebe koukám. Neslíblila jsem vám někdy něco do vzdálené budocnosti? Teď byste měli možnost.

Nevím, co s těma komentářema. Disqus by si za to, jak je protivnej zasloužil hejt. A nebýt používanej. Ale já ho zároveň asi trochu miluju. A vy se taky nedohodnete. Je to kluci proti holkám. Ajťáci proti v tomhle docela normálním lidem. A já jsem příliš nevyhraněná, než abych se k někomu přidala. Ach jo.

Chtělo by to volby. Volby jsou taky strašná a rozhodovací věc. Asi by člověk neměl nechat Joe, aby za něho chodila volit, ani k těm studentskejm. Ale ani by neměl volit podle generátoru náhodných čísel. A vlastně by neměl volit nikoho, protože všichni jsou strašně špatní. Ale neměl by nevolit. Je to moc složitý.

Jo, a ještě mě nemá rádo feedly. Jakože můj blog. Odmítá ho vyhledávat ve svojí databázi, jen komentáře. A přitom odkaz v menu je normálně funkční a přes něj se to začít odebírat dá. Vůbec nevím, co a kdy jsem mu udělala, protože jsem se v tom feedu hrabala několikrát, ale vrátila jsem to všechno pak do původního stavu. Prostě je to divný.

Ale všimněte si, že vzhled už je konečně udělám správně, což se projevuje třeba tím, že levá zebra nemá zraněný čumák. Ať žiju, jsem šikovná.

Nemluvím teď o ničem jiném než o blogu, ale každýho to buď nebaví, nebo to nechápe, nebo si myslí, že to nechápe a proto se nesnaží to pochopit, nebo tomu rozumí až moc, takže se pak cítím neschopně. A nebo si o něm já myslím něco z výše zmíněných. A stejně mi to nebrání nemluvit o ničem jiném. Za chvilku už tady ale nebude co řešit a já nebudu mít o čem mluvit. To jsou smutné vyhlídky.

A teď si uvědomuju, že jsem už zase zapomněla večeřet.