Dvě slova, jo?
Je podzim.
Docela mě to znervózňuje.
Sestřička těm slovům odmítá rozumět. Já štvu sama sebe přikládáním jim důležitosti a infantilním stěžováním si na něco tak samozřejmého jako je střídání ročních dob.
Jenže já bych to věděla, i kdybych se vůbec nedívala z okna, do kalendáře ani nikam, věděla bych to, prostě jen tak.
Podzim je ve chvíli, kdy už není léto. Podzim je ve chvíli, kdy je vám smutno a nemáte pocit, že by to mělo jen tak přejít. Podzim je, když jsem v zájmu zachování svojí cti posledních pár dnů odmítala u všech filmů, které jsem viděla, a u všech knížek, které jsem četla, brečet nebo se nahlas smát, abych pak mohla brečet ve chvílích, kdy nemůžu usnout. Podzim je, když přemýšlím v souvětích, bezpochyby.
Podzim je pár otázek na sebe samou, které jsem na začátku prázdnin úspěšně zastřela jinýma myšlenkama a nechala je být, protože jsem se bála odpovědí.
Podzim je, když mi to všechno připadá tak úplně nanic, když chápu, že to, že si nikdo nemyslí, že je mi sedmnáct není jen tím, že tak nevypadám, ale i tím, že se tak nechovám. A že mě štve, kolik lidí kolem mě působí tak nějak dospěleji, moudřeji, vzdělaněji a zodpovědněji. Nebo takoví vážně jsou. A já se stále cítím tím skvělým nadprůměrným pětiletým dítětem. Asi nadosmrti.
Myslela jsem, že začátek podzimu je vhodným začátkem roku. Vhodný na dávání předsevzetí/*Letos budu hodně jíst, dělat si svačiny a k snídani ovesnou kaši. A budu se snažit do školy chodit co nejmíň a dělat jenom to, co považuju za důležité, zkrátka na to srát už od začátku. A všude s sebou budu nosit zubní kartáček, aby mě nic nenutilo vracet se domů.*/, uzavírání proběhlých událostí do ročních celků a tak vůbec. Myslela jsem, že podzim je vhodným začátkem. Ale zdá se mi, že ho najednou uznávám spíš jako konec.
Je pouze a jenom tou chvílí, kdy se najednou naseru sama na sebe, nebo na celej svět, kdy mám chuť ukončovat. Když se něco ukončí, tak automaticky musí začít nějaký jiný stav. To jo. Ale pocit konce je v tu chvíli tak nějak intenzivnější, než pocit začátku. Mám ze sebe strach. Docela velkej.
¿Shrnutí podzimů, které si pamatuju z poslední doby?
Podzim 2011 je nejoblíbenějším podzimem mého života. Měla jsem boreliózu. Byla jsem poprvé a naposled v nemocnici. Nejela jsem na podzimky. A vlastně to bylo všechno nanic. A stejně. Myslím, že jsem ukončila marnou snahu se přizpůsobit davu. To byl podzim, který byl začátkem. Začátkem žití. Podařeným začátkem.
Podzim 2012 byl drsný. Začal v sobotu prvního září, to vím. Na Pálavě byla mlha, dost krásná mlha. A v tentýž den s ním začaly i další věci. Tak nějak samy, aniž bych s nimi chtěla začít. Ale zařídily, že na mě nedolehl jen sám o sobě. V touze ukončovat jsem si ostříhala vlasy. A tak.
Až loni jsem pochopila, jak podzim funguje. Loni jsem ho prostě jen tak žila, jako jiný roční doby, bez žádných přidaných hodnot. Věděla jsem, že podzim podzimem byl i před tím, že jsem ho vnímala, jen nedokázala vypreparovat. Ale asi už ho znám. Touha ukončovat tam byla. Přesunutí blogu nebo pokus obarvit si vlasy budiž příklady. Těmi lepšími z nich.
¿Co mám na podzimu ráda?
- Až přehnaně analytické myšlení (které, jak vidno, zatím nepřišlo, ale hodí se)
- Rána na sedmou
- Svoje pončo
- Večerní město
- Sezení na obrubníku
- Halloween
- Vánoce?
¿Co na podzimu nenávidím?
- Depresi. Šedej zakalenej obal kolem mysli. Prostě depresi.
- Pohrdání sama sebou
- Šílenou potřebu si všechno utřizovat, chápat a hodnotit.
- Touhu ukončovat
- Pocit nudy ze života
Zima je už o úplným zhroucení, pokud je. Zima je špatná celá. To už jsem zvládla. Ale podzim je podlej. Dělá, jako že mi chce pomoct. Podzim má tvář přehnaně kritické krysy.
