//Možná trošku zpětná vazba pro Holy a případně i ostatním k dnešnímu výletu, ale hlavně moje úvaha o tom všem, i když to bude možná delší, než kdybych měla psát o otázce života, vesmíru a vůbec.

Na úvod, protože nevím, kdo si tenhle článek bude číst a co o mě kdo ví: Od malička chodím do Pionýra, vystřídala jsem dva menší oddíly, s tím, že ten současný založil kdysi můj dědeček. Ale od chvíle, kdy jsem začala chodit do školy byli všichni moji dobří mimoodíloví kamarádi skauti. A to všichni myslím fakt skoro doslova, ty co nebyli/nejsou, bych spočítala na prstech jedné ruky a i těch pět prstů se mi zdá zbytečně moc.
A dneska jsem s jednou z nich pořádala společnou akci pro oba naše oddíly. A tak.

Začala s tím ráno maminka jedné naší holčičky. Když jsem jí vysvětlila, co se bude dít, vypadala docela překvapeně. Nejdřív se ptala, jak je to s tím, že se vzájemně nemáme rádi.

Celá tahle „nenávist“ mi připadá úsměvná. Já nevím jak vážně to berou ostatní, já jsem se do všech hádek v naší třídě (s valným zastoupením obou stran) přidávala vždycky jen tak pro legraci a před asi rokem a půl jsem toho v rámci hlásání míru nechala skoro úplně, pokud mi někdo vyloženě nenahraje. Protože to nemá smysl a po čase to už i přestane být zábavné. Protože… Proč to vlastně tak je? Nějaké dávné majetkové spory, které jsem nikdy do hloubky nezkoumala? Jako fakt? A nejsme náhodou dobrovolníci a nejde nám o něco trošku jiného? A celá ta historie, týká se snad vás osobně? Nebo konkurence? A nejsou nám samotným konkurencí i ostatní z naší vlastní organizace? A nebo prostě jen názor na to, jak by to mělo celé přesně fungovat, vzbuzuje tolik emocí? Stejně se to liší člověk od člověka. Kdybych chtěla něčeho dosáhnout, stejně se mi víc vyplatí pohádat se spíš s půlkou lidí z vlastních řad o vlastních dětech.
Ale stejně, pokud někoho viním z nějaké celkové propasti mezi námi z dnešního a lidského pohledu, tak my to nejsme. Skauti se mi zdají hrozně elitářští. Je jich víc, mají sami sebe a my je prostě nezajímáme nezajímáme. Když někdo vymyslí akci pro všechny, oni nepřijedou. Protože mají dost vlastních a jen pro sebe. A vlastně se jim nedivím. Ale nemůžu se pak divit ani tomu, že třeba se vztahem s TOMíkama jsme na tom mnohem líp.

A pak přišla řeč na rozdíly. Krysovo vysvětlení jsem slyšela poprvé, ale fakt se mi líbí. Jde o to, že skauting vznikl v podstatně jako taková téměř vojenská organizace, s dělením na holky a kluky ještě spoustu věkových stupňů, zatímco my máme být spíš dejme tomu indiánský kmen, všichni dohromady. A je pravda, že jsou tu výjimky, existují u nás smíšené skautské oddíly a spousta pionýrských je zase dost velkých na to, aby se rozdělily do hromady družinek podle věku a tím, jak si děti vodí kamarády, se taky dost často stane, že začne víc převládat jedno pohlaví. Ale v podstatě to platí. A řekla bych že jako dnešní oddíly jsme byli typickými zástupci těchhle systémů.

Já jsem za ten náš byla vždycky hrozně ráda. V sedmi letech jsem byla o několik let mladší, než všichni moji oddíloví kamarádi, a nevadilo mi to. V deseti jsem nechápala, proč se mě vedoucí snaží pořád dávat dohromady se stejně starejma holčičkama a byla jsem ráda, že se někde smím bavit s klukem bez toho, aby všichni tvrdili, že ho miluju. Ve třinácti byli moji nejlepší kamarádi právě a jenom tihle kluci a připadalo mi nevýslovně správný, že na tom, že se převlíkáme ve stejné místnosti nebo spíme vedle sebe v (sakra mrňavým) stanu nevidí nikdo nic špatnýho a divnýho. A teď ještě přidávám, že bych prostě nechtěla vést deset devítiletejch holčiček (ani deset třináctiletejch kluků, ani nic takovýho), protože by mi to připadalo hrozně jednotvárný, začaly by mi lézt brzo krkem. Naše děti si člověk nemůže plést. Beru je jako jednotlivý osobnosti, když pro ně něco vymýšlím, musím promyslet, jak na to bude reagovat každý z nich. A když mám někde příležitost být s nima jen tak, povídat si a vůbec, musím to taky střídat, každá věková kategorie vyčerpává úplně jiným způsobem. A hlavně mě to baví se všema.

A oni se tím podle mě taky naučí víc. Ne nějaké znalosti, což je v tomhle případě zase problém, ale rozhodně tím, že se učí navzájem, musí se si vzájemně přispůsobovat, pomáhat, respektovat. Protože učení se něčeho zpaměti (a to i kdyby to měly být uzly a morseovka a i když při tom nesedíme v lavici) ve skupině stejně starých a vyspělých lidí máme dost ve škole. Já třeba můžu říct, že oddíl mě toho rozhodně naučil ze všeho nejvíc. A pořád učí.

Snad jen přidám absurdní situaci dneška:
„Udělejte v rámci těch skupinek dvojice, ideálně mezioddílově – to znamená že budete s klukama.“
„NÉÉ!“
A takových slyším furt spoustu. A zdá se mi to hrozný.

A co sourozenci, kteří musí chodit každý jinam a jezdit třeba i jindy na akce?

Snad jen ještě ke všem mým historkám, na které se reaguje zásadně slovy „To jsou ty koedukované oddíly,“ fakt si nemyslím, že by mělo být něco špatného na tom, když se do sebe děti zamilují. Prostě je to další k životu patřící věc, které by se nemělo bránit. A vlastně si kupodivu nepamatuju, kdy to u nás fakt někdy nějak dopadlo. Možná jsme divní, možná jsme moc jako sourozenci a až moc se známe od malička a do detailů. Možná se mnozí bojíme narušovat přátelství. /*a třeba teď je všechno jednostranné a směrem k mojí sestře. A to je… moje sestra.*/

A to je prostě všechno to, proč bych asi nechtěla být ve skautu.

Ale zase jsou věci, které skautům závidím.
Hlavě tu pospolitost. Jsou všude. Jsou po celým světě a ta skutečnost mi připadá hrozně správná. Mají soustu různě velkých a kvalitních společných akcí.

A my jsme prostě jen tady. A ještě v malým množství a takovým způsobem, že třeba v Brně jsou kvalitní oddíly, obzvlášť pak PTOčka, které alespoň jako celkem malá množina fungují dost dobře. Ale celostátní akce mi pak už připadají všelijaké. Přiznávám se, že tomu moc nerozumím, ale myslím, že je to tím, že je v tom pěknej nepořádek. No zkrátka tam venku pod Pionýr patří spousta oddílů s vedoucími, které jsou spíš paní učitelky a bojí se pustit skupinku dvanáctiletých dětí samotnou po vyfáborkované trase lesem, pochybné skupiny, které nemají s tábornictvím nic společného, a tak vůbec. Prostě občas nevěřím svým očím.

A celkově mají skauti mnohem víc jednotných znaků, víc společného, víc jasné jak to má být. Nemůžu říct stoprocentně, jestli je to dobře, ale myslím že jo, protože to prostě udržuje nějakou celkovou úroveň. U nás je to prostě jeden velkej chaos, od administrativy po samotnou aktivitu.

Ale ve výsledku jsem po dnešku hrozně ráda za svůj vlastní oddíl, je prostě dokonalej. Myslím, že bych tohle měla dělat častěji. Jen tak pro srovnání.