Na začátku dubna je v maturitních třídách zakázáno vytahovat žaluzie,
aby si náhodou někdo nevzpomněl, jak vypadá slunce.
A nebylo mu to pak líto.
Na začátku dubna je svět zdaleka nejkrásnější.
Stromy a lidi v parcích.
A nejkrásnější ze všech těhotná paní v šatech na kole.
Jen si tu seďte
nad prázdnými papíry,
nad omluvenkami pro studijní důvody
seďte vztekle.
Hledám návody na barvení vajíček.
Vzdala jsem se první.
A je mi líp,
než kdy.
O nohách jsem už dlouho nepsala, trošku proto, že už mě to moc nebaví, trošku proto, že si na tom vážně nechci stavět image, ale ona je to někdy fakt sranda. A je to takové hezké jarní téma.
Já fakt nevím, proč na mě v květnu vždycky celý Brno čumí jak… asi jako všichni, když jsem v sobotu běžela přes celej kemp jen v mokrejch slipech a podprsence, ale v srpnu nebo září už jsou moje nohy všem úplně ukradený. Zajímavej fakt, někdo by o tom měl napsat SOČku. Každopádně každý květen zažiju tak jednu nebo dvě scénky vážné pozornosti spolucestujících v MHD a pak už dobrý.
Dneska jsem poprvé v tomhle roce jela do města v sukni bez punčocháčů (a bez padesátilitrovýho baťohu na zádech a propocenýho trička, takže jsem nevypadala nenápadně). Pohledů bylo nemálo, ale to je v pohodě, já se na lidi taky dívám, to je taková vlastnost všech, co mají oči. Ale opravdová pozornost o krásu mých lýtek přišla až večer, kdy jsem přistoupila ke třem úžasně zmalovaným třináctkám. Vlastně skoro nemluvily, jen se smály. Hodně vesele, celých sedm zastávek, než vystoupily. A taky fotily. A ne jednu fotku, ale tak padesát. Po několika minutách soustavného „cvakání uzávěrky“ jejich smartphonů už jsem to nevydržela, otočila jsem se na ně a zeptala se, jestli mám nějak zapózovat. Prej nemusím. Tak jsem si dál četla schéma tramvajových linek, ony si dál neohroženě cvakaly a bylo nám dobře. Jen se mi pak začala trochu klepat kolena, snad to nebudou mít moc rozmazaný.
Jen jsem se zapomněla zeptat, jestli to plánujou dát na Divnolidi v MHD nebo na Viděno v Brně, abych jim to mohla lajknout.
Moje chlupy tak rády dělají lidem radost!
Měla bych jít spát, abych ráno konečně zvládla vstát. Abych se mohla učit dějepis. Ale.
„Proč jsi mi neřekla, že máš takové problémy?“
Připadám si trošku, jako když mi moje angličtinářka v páté třídě kvůli dysortografii odpouštěla, že se neučím slovíčka.
Můžu svého zdravotního stavu zneužívat dle libosti, a nebo ho taky tajit.
Můžu dělat z komára velblouda, nebo z velblouda komára.
Můžu věci překrucovat a lhát, nebo přiznat pravdu a trpět kvůli tomu.
Můžu to tak chtít dělat, nebo mi to může vadit.
Vadí mi, jak svět funguje.
Jo, možná se rozbrečím z toho, že se na mě někdo zatváří kvůli pozdnímu příchodu, klepu se po třech dnech bez prášků, ale tu práci jsem odevzdat mohla. Už dávno.
***
Venku začíná být hezky. Mám celkem novou jarní emoci, touhu po úniku. Škola mě letos nebaví, nechce se mi tam, nevím, co tam dělám. A v létě je to více méně na sebrání celty a spacáku a jití někam. Nemám na to odvahu/nejsem na to dostatečně mimo, ale bylo by to krásný. Tak aspoň o prázdinách, tak aspoň s někým, když ne sama, ale co nejvíc. Potřebuju. Potřebuju hory, lesy, louky, rybníky. Borůvčí. Jít bez pevného místa a času.
Musím si konečně koupit tu celtu.
Škoda že letošní prodloužený víkendy nejsou prodloužený.
A do prázdnin vlastně nemám volný ani ty normální.
***
Motají se mi sny a realita.
Chci se konečně probudit a začít dělat věci.
Nerozespalá.
Asi to s lidma budu mít ještě těžký. Asi bych ještě měla sociálně a psychicky dospět. Asi chci. Dle včerejší přednášky z psychosraček je orientace na já typická pro předškolní a ještě mladší věk. Vždyť to říkám celou dobu.
Mám oblíbenou folkmetalovou kapelu z okolí svého bydliště a to se vyplatí.
Jít do hospody s partou lidí, se kterými si odjakživa nevím proč nemám co říct, jen proto, abych se s nimi necítila čím dál hloupěji a třeba si na ně zvykla. Sedět v koutu a mlčet. Přitom nevím, proč bych k nim neměla patřit. Ukažte občanky všichni. S frekvencí menší než jeden týden prohlašovat, že už je to naposledy v mém životě, co mi někde nenalili.
Oproti tomu je Popelák fascinující člověk. Chodila jsem s ním do čtvrté třídy a nesnášela jsem ho, protože měl oficiálně povoleno číst si pod lavicí, dělal půlhodinový přednášky o motorech traktorů, dostal Harryho Pottera 7 o dva dny dřív než já, a proto ho dočetl o pár hodin dřív, a tak vůbec. Prostě Šachista té doby. A teď je najednou jedním z jediných dvou až třech lidí z celé základky, se kterými se začnu bavit, když je potkám, přestože jsme se bez cizí pomoci nepoznali na Znouzi před dvěma lety. A v Pátek je Znouze zase a nemůžem tam spolu jít (no dobře, Slovensko je lepší). Ale ty tramvajový konverzace stojí za to. Výlety a škola a oddíl a larpy a kódění a operační systémy a hudba a koncerty a taneční a tak nějak celej můj život. Dík za moje lidi.
Přišla jsem na školní sraz u hvězdárny o pětadvacet minut dřív. Nebývalé. Sedla jsem si s notebookem doprostřed prolízačky ve tvaru pravidelného dvacetistěnu a psala. Snad jen tu nechytám wifiny, co bych chtěla, ale jinak naprosto výborné. Pánové na vedlejší lavičce bavící se o politice se na mě divně dívali a pak odešli. Nechci nic dělat, jen tu sedět. Navždycky.
Edit z dneška: zůstávat někde sedět navždycky je blbost, to by člověk o moc přišel. Cha.
Po víc než týdnu stále nikdo nereaguje. Tak jsem usoudila, že to není nevšimnutí si, ale prostě jen je mi to jedno nebo nevím, co bych ti k tomu řekl/a. Což je vlastně to, co jsem chtěla, jen mi to nijak neusnadňuje (stále ještě nedefinované a nevyjasněné) procesy v hlavě během načítání. Nechávám v půli.
Nepřijde mi, že dělám rozhodnutí dost dobře, tak nedělám rozhodnutí vůbec.
A nechci zrazovat rozumné věci, i když na nich už jako na takových nelpím, tak je to.
***
Můj život je fajn. Jen ten svět okolo mi nějak nevyhovuje, jako takový. Jako takový. ÚPLNĚ jako takový. Jako celá podstata věcí, fyzika a děje. Chtěla bych, aby všechno bylo nějak úplně jinak. Aby tráva nebyla zelená. Aby na zemi bylo místo trávy něco úplně jiného. Aby nebylo na zemi, aby nebyla země, aby nebyla gravitace, aby svět byl… jinak. Stále tomu nerozumím. Něco se se mnou děje.
Jedny reálný problémy, prosím!
***
Na nic se nesoustředím. Školu zanedbávám. Jsem tam tak na půlku hodin a stále je mi to moc. Potřebuju pryč. Jako by už nic nebylo. Jako by na ničem nezáleželo, jako by neexistovaly hodnoty. Můžu dělat správné věci, ale nemám z nich radost. Chci víc a víc a ono není kam. Čas plyne a já nestojím a přesto z něj nic nemám. Potřebuju se dostat na vyšší energetickou vrstvu.
Chybí mi těšení. Jo, tábor. Jinak asi nic, současnost překonává možné budoucnosti a přece mi nestačí.
***
Na stole mi leží 1000 divů Slovenska. A Černá kniha III. Moleskin notebook. Je fakt divné vidět se v nadpřirozených dívčích hrdinkách knih, při jejichž čtení se musíte ostatním vymlouvat na člověka, který vám je půjčil/doporučil, abyste se necítili trapně. Ale ony jsou fajn, ty hrdinky, ač mě ty ḱnihy štvou svojí snahou neskrývaně na mě cílit. Soustředím se na drobnosti.
Zapisuju kašny.
Plánuju.
Teď ji najednou úplně chápu.
Ale sen o normalitě přetrvává spolu s láskou k domovu.
***
Asi bych někdy měla i spát. Možná
Nechala jsem si cizíma rukama umýt vlasy. Tak po deseti letech. Jakože ne po deseti letech umyla. Po deseti letech umyla cizíma rukama.
Zjistila jsem, že přeinstalovávání operačních systémů nepovažuji za svůj koníček.
Ležela jsem v hodině fyziky tiše na zemi pod lavicí a nechtěla být vidět. Je zvláštní, že jsou to teprve dva roky od chvíle, kdy jsem poprvé v životě brečela ve škole. Haha. Ležela jsem pod lavicí, doufala jsem, že si mě lidi nebudou všímat, snažila se nebýt rozbitá a nebýt celkově.
Několik hodin jsem přemýšlela nad tradičně jarním tématem, nad svojí možná nesmyslnou přední duchovně-fyzickou a symbolickou hodnotou. Byla jsem překvapená, jak moje jméno zůstává v povědomí lidí, které sama neznám, i se svým podtitulem. Chtěla jsem slyšet cizí názor, rozuzlení. Došla jsem k tomu, že už vůbec nemám chuť přitahovat další pozornost. Ničím. Je to jen vedlejší efekt. Jen to je.
„Takovýhle věci nikdy nevyjdou,“ říkala nám J. před týdnem a půl na obědě a já jí odmítala věřit. Upřela jsem oči v oči. POJEDEME. Jenže takový věci možná fakt nikdy nevychází. Když takový věci nevychází, přestane stát za to je vůbec plánovat.
Vím, co bych chtěla. Bydlet ve slovenských vlacích, jet na vlastní pěst do Španělska a do Finska, přejít celou českomoravskou hranici, dojít pěšky nebo dojet ne kole do mojí nejoblíbenější olomoucké kavárny se zhulenou servírkou, jet s 37 jen tak do Znojma, protože je to random město.
Myslím, že by se tohle všechno mělo udát co nejdřív.
Ale okolnosti? Proč nikdy není čas? Proč jsem starší, než všichni moji kamarádi? Proč jim to rodiče nedovolí? Proč mám tak mizerný organizační schopnosti? Proč je vrchol veškerýho dobrodružství samostatnosti v mám životě jet na týden do Prahy?
Asi budu muset začít dělat věci úplně sama. Zdá se mi, že žádná z těchhle se na dělání sama moc nehodí. Nebo jo?
Asi si jednoho dne vezmu Černou knihu a budu plánovat.
Asi si jednoho dne vezmu baťoh a buzolu a půjdu na jih.
Toužím po cestách.
Dneska jsem vstala ve 14:41. Přesně. Spát jsem předtím šla někdy po půlnoci. A pak jsem nedělala nic. Myslím. Uteklo to.
Řekla jsem si, že dva dny volna strávím spaním a psaním. Měla bych i psát. Hmch.
Došla jsem k názoru, že můj život je přece jenom o něco zajímavější, než životy většiny ostatních lidí, co znám. Což je na jednu stranu trochu smutný, protože nechápu, jak oni žijou, když si stojím za tím, že můj život je nudný. Ale vcelku je to pozitivní.
Žiju. Jako fakt Žiju. Tak nějak dostatečně. Usoudila jsem, že Velikonoce byly nejpovedenější oddílovou akcí za poslední dva roky. A to se vyplatí.
A předtím byla středa, která byla nejdivnější středou za taky hodně dlouhou dobu. Oznámením jdu ven telefonující mamince v osm večer před výpravou, nesbalená, s tímhle vůbec nepočítající a přesto nakonec puštěná počínaje… a tím zbytkem konče.
A byla jsem dost opilá na to, abych řvala na sál plnej tancujících sekyrkářů slovní spojení jako „Euklidův algoritmus!“ a taky dost na to, abych nezvládla napoprvé správně říct vzorec pro (a+b)3. Ale rozhodně ne dost na to, abych se smířila s tím, že mě tam někdo dotáhl. A stejně jsem se pak celou cestu domů smála. A směju se furt, když si na to celý vzpomenu. Jsme matematický trosky. Ale mě to nevadí, jestli to někoho zajímá. I když ty pohledy našich známých stály taky za to. Myslím, že trošku odmítám mít se Sliznicem společnou zahraniční politiku, alespoň dokud bude v pubertě.
Jo, a mladí ekologové jsou celkem fajn. Nebo jsem si dokázala vystačit bez nich. Každopádně tři dny ekologické olympiády byly o něco víc fajn, než většina akcí s ne až tak moc známou sociální skupinou. A to se taky vyplatí. Dokonce jsem začala i uvažovat o tom, že bych chtěla postoupit do krajskýho kola i příště. A to bych asi měla udělat se stejným týmem, pokud máme být dobří. A… no sakra. A učila jsem Řečkovičáky o půl druhé ráno programovat, zatímco ostatní chlastali a to považuju za důležité.
A zítra se jde na kolo. A do čajovny. Takže to asi nebude úplně den strávený spaním a psaním. Nemůžu se rozhodnout, jestli bych chtěla víc dnů strávených spaním a psaním. Doufám, že moje kolo jezdí. Doufám, že čajovna nejezdí. Ale o tom asi zas tak moc neuvažuju.
Vím, že za uplynulou noc jsem si dvakrát schválně říkala Probuď se, probuď se a věděla jsem že spím. Problém je v tom, že si pamatuju na ten blbej pocit po tom, co jsem to ukončila a říkala jsem si, že je hloupý, že teď nevím, co se stalo dál, ale vůbec si nepamatuju, že bych byla vzhůru. Prostě jsem se podle mě probudila někam jinam. Buď do nějakýho rámcovýho snu, nebo rovnou do toho z kterýho jsem se probouzela potom. No a tohle se mi prostě normálně nestává. A bylo to divný. A tak.
A tenhle článek se jmenoval vzduchoprázdno, ale je nakonec celkem plný.
Všechno se musí zaznamenat.
A vlastně dneska nebyl špatnej den.
Protože nudu nabourávají chvíle, kdy mě ovládá něco, co rozhodně není vědomá část mozku. Však já ani ty drogy nepotřebuju.
„On má někdo narozeniny?“
„Ne.“
Uch.
Chuť psát články, který nebudou dávat smysl ani mě samotné za pár měsíců.
Protože psát by se mělo, to zas jo.
Neschopná kdykoliv kdekoliv sedět bez toho, abych si objímala kolena (nebo aby to dělal někdo jiný). Baví mě to. Nevím proč. Cítím se tak líp.
A nejlíp sedět na lavicích a parapetech, abych byla trochu nad věcí.
Jsem hrdým vlastníkem tmavomodrého zvonku na koloběžku. Brněnští chodci netuší, jak dobrá zpráva to pro ně je. Ten někdo, kdo tvrdil, že už bych si mohla dělat řidičák, je sebevrah, nezávisle na tom, jestli měl pravdu.
Jo, a hrozně mě baví usmívající se koloběžkáři jedoucí proti mě. Pocit sounáležitosti.
A mám už totálně rozmlácenej levej kotník, měla bych se naučit střídat nohy.
Už jsem o sobě dlouho neřekla, že jsem citově labilní. Jsem citově labilní. A je jaro. A v Komíně mají i letos dobrou zmrzlinu. A teď se zrovna skoro vůbec necítím být matematikem. A zítra třeba budu. To tak bývá. Aby nebyla nuda.
Ach.
Měním se. Cítím to. Tak silně. Nedává to smysl. Nemusí to dávat smysl. Prostě to je. Ani nevím, jestli je to vidět zvenku na mě jako člověku, ne písmenkách.
A vlastně se znám. Vlastně mě to nepřekvapuje. Ani to nepotřebuju nějak detailně popisovat. Je mi to vlastně jedno. Jen mě baví to vnímat. Takovej zvláštní tlak na duši, vzpomínky na kusy existence, kdy jsem byla taková. Vnímání jiných věcí jiným způsobem. Radost a nepotřeba spánku. Snění o hloupých budoucnostech místo počítání, vzpomínek na předchozích pár hodin a jiné přízemnosti. Sledování cizích lidí bez uhýbání očima. Chuť psát.
Sílí.
Konečně jsem zvládla sem v pondělí zvládla nacpat a postupně pak dodělat svůj vlastní theme. Asi to není vidět. Ale je to fajn. Teda skoro. Nějak jsem nezvládla nastavit nějaký slušný zobrazování galerie, i když tomu ještě věřím, jestli na to bude čas. Horší je, že mi přestaly fungovat všechny pluginy kromě disqusu (a ten nejspíš přežil jen díky tomu, že komentáře jsem taky ukradla twentytenu, protože stejně nejsou vidět v původní formě, tak je to jedno.) Je to hloupé. Nemám G+1, nemám prohlížení galerií, nefunguje mi Analytics. Nefunguje mi ani nic jinýho, co bych si sem třeba přidala. Celkem mi to vadí. A já jsem asi moc blbá na to, abych to pochopila, nastavila, zprovoznila. Ach jo.
Jsem zase (nebo pořád ještě?) neuvěřitelně oddílově aktivní. Přestávám se bát. Včera jsem přijela domů z povedené akce a následné porady natolik spokojená, že jsem jen tak, měsíc a půl předem otevřela dokument s pravidlama na velikonočky a zapisovala. Mám dobrovolně dvě hry sama za sebe. A to je na mě hodně velkej úspěch. A přitom vlastně absolutně nestíhám všechno, co jsem slíbila udělat. Ale to nevadí.
A přitom jsem si ještě před pár dny říkala, že si vlastně umím čím dál líp představit, že jednou třeba nastane nějaká situace, která mi v tom všem bude nějak bránit a že pak dokážu prostě opustit. Ale žijme přítomností.
Mám chuť dělat hrozně moc věcí, ale nic nestíhám. Zrušila bych školní docházku.
Je nepopsatelně supr slyšet písničku, kterou jsem poprvé slyšela bez deseti dnů před rokem, kvůli zvukařskýmu zemětřesení místo dvakrát jen jednou. A od té doby jsem jen čekala na to, až si ji pustím znova. A pak zjistit, že jako demo visí už celej ten rok jako demo na youtube, jen jsem ji nehledala.
Letos vychází hrozně moc důležitých hudebních alb.
Myslím, že letos je správný rok.