Neumím si číst

Byly časy, kdy jsem si četla fakt hodně.

Číst jsem se naučila dávno před tím, než jsem šla do školy, číst si teprve až někdy na konci první třídy, kdy se mi konečně dostalo do ruky něco, co nemělo obří písmena a příběh o ničem a nemělo to podtitul čtení pro nejmenší. Konkrétně Harry Potter. A pak už mi to šlo.

Hltala jsem dětskou knihovnu po celých autorech, po každé přečtené sérii jsem málem brečela, že skončila, protože to bylo podle mě to nejlepší, co jsem kdy četla. Nefungovala jsem bez knížky, podobně jako teď nefunguju bez sluchátek. Nudu ve svém mladém životě jsem kompenzovala knížkama. Po první i druhé změně školy jsem nedostatek kamarádů řešila čtením. Zamilovávala jsem se do postav a občas i do autorů. Kreslila jsem je. Zdálo se mi o nich. V knihovně jsem byla zhruba jednou týdně. A k blogování jsem se konec konců dostala, když jsem ve čtvrté třídě četla fanfiction.

Neuměla jsem si nečíst.

A potom přišel můj slavný životní zlom na začátku tercie. Možná i několik zlomů. Knížky mi přestávaly stačit, neuměla jsem najít nic nového, co by mě bavilo. Začala jsem blogovat a pořádně žít svůj vlastní život. Začala jsem poslouchat hudbu. Začala jsem mít kamarády. Začala jsem dostávat povinnou četbu, kterou jsem začala řadit před tu nepovinnou. A na čtení nebyl čas. Nebo jsem s ním jen na chvíli přestala.

Nevadilo by to, kdybych za tu chvíli nezapomněla, jak se pořádně čte.

Vím to. Vím to už od té tercie. Umím číst, umím číst rychle, prý mám hyperlexii, řekli mi kdysi. Ale neumím si číst.

Neumím si rozečíst knížku, vytáhnout ji v šalině, pak ji zas schovat, pak si přečíst dvacet stránek před spaním a zavřít ji.

Jediný co zvládám je číst v kuse. Otevřít knížku na první stránce a zavřít na poslední. Neumím přestat, neumím znovu začít, neumím udržet v hlavě, co se tam stalo do té doby.

Vím, že za poslední tři roky jsem toho přečetla žalostně málo. A taky vím, že všechno, co jsem dočetla bylo dobré. Nebo to spíš bylo fakt hodně dobré. Ale trvalo mi, než jsem se k tomu dokopala. A pak jsem to přečetla okamžitě. A pak jsem měla zase několikaměsíční pauzu.

Příkladem budiž třeba Stopařův průvodce po galaxii. Toho bych teď řadila na nějaké čestné místo oblíbené knihy ke Krysařovi a Medvídkovi Pú, aby bylo jasno. Rozečetla jsem ho tenkrát kdysi v zimě. Závodila jsem se spoustou lidí, kteří ho četli souběžně se mnou a i ve školním roce jsem četla rychle. Pak začaly jaráky a mě to začalo přestávat bavit. Zasekla jsem se v půlce třetího dílu, v půlce celé série. Už toho bylo moc. Moc absurdního humoru. Moc časovýho paradoxu. Pak jsem se pokoušela číst sem tam stránečku v šalině, ale prostě to nešlo. Až o letních prázdninách jsem to celé dorazila. Za dva dny. Možná i za dvacet čtyři hodin, jen jsem mezitím šla spát.

Teď o víkendu jsem četla Tobiáše Lolnesse. Sestřička to donesla z knihovny. Prý knížka pro děti, ale dost dobrá. Na tom nesejde. Jsou to dva třísetstránkový díly. Než jsem rozečetla první, nebyla jsem si jistá, jestli už nechci jít spát, ale nakonec jsem si řekla, že si budu ještě číst. začala jsem o půl desáté, skončila ve dvě. Další den jsem zhruba od jedenácti do čtyř četla ten druhý. Nemohla jsem přestat, protože se mi to líbilo. Ale taky jsem pak nemohla o tom celém přemýšlet. Domýšlet si, jak to dopadne, oblibovat si postavy, nic z toho, co jsem dělala kdysi. Nebyl čas. Jen když jsem mezi díly spala, zdálo se mi o tom.

Je mi to líto. Že už neumím něco, co jsem kdysi uměla a bavilo mně to. Zapomněla jsem, jak si číst, stejně jako jsem zapomněla, jak si hrát. A taky to, že toho teď přečtu strašně málo. Protože přes rok prostě není čas na to, abych si četla tímhle svým způsobem. Možná tak pod lavicí.

A taky vám asi nikdy nemůžu odpovědět na takovou tu hrozně konverzační otázku „Co teď čteš?“ prostě proto, že pravděpodobně nečtu vůbec nic. A pokud čtu, tak rozhodně nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná komunikovat s okolím. Pokud je to papírový, můžete si to přečíst na obálce.

Vážně můžu chtít jít na něco s takovým názvem?

Prsk. Jo, já vím, že už jsem před rokem psala článek dnešnímu docela podobnej. Ale.

FIT sluší dívkám. Prostě. Tfuj. Sakra.

Mohla bych ze sebe vymáčkout něco smysluplnýho a vysvětlit to třeba i těm několika málo lidem, co čtou můj blog a do této kauzy mnou zatím nebyli ani trošku zasvěceni.

Zkrátka, fakulta informačních technologií VUT má tuhle kampaň, nebo jak to mám nazvat. A v rámci toho se pořádá letní počítačová škola pro středoškolačky. Klidně si to prostudujte sami.

Vypadá to docela jako akce, která by se mi mohla líbit, týden mého oblíbeného předmětu, týden bez vyučování a vůbec. /*Takže jediné, co očekávám od vícedenních ˜„školních“ akcí a nebude to tam je spaní v cizí posteli, pochopitelně.*/ Ale prostě mě to uráží. Celé od začátku do konce.

Začněme tím, proč by měla někomu nějaká škola slušet. To je prostě blbost. Škola vás může vzdělávat. Škola vás může bavit. Škola s vámi může dělat hromadu věcí. Ale slušet? To je jako důvod něco studovat? Aby mi to slušelo? No potěš koště.

Dále to pokračuje literární a fotografickou soutěží. Na téma holky a IT. Sakra, tohle má být ta praktičtější ze dvou informatických fakult v Brně. Na takové škole by se mělo kódit a matlat. Aspoň myslím. Psaní pohádek ve Wordu fakt nepovažuju za informatickou dovednost a fotošopíkování foteček taky moc ne. Tady nejsme na FSS. Tohle nejsou gender studies. Já náhodou píšu ráda. Fotím taky. Ale proč mám sakra pocit, že si tady někdo myslí, že tohle ocením, protože jsem přece holka?

A celej ten program je mnohem víc fotošopíkovací a genderově přednáškovej, než by se mi líbilo.

A prostě mi to nepřipadá fér. Chudáci kluci. Nevím, proč nemůžou radši udělat pořádnou akci pro všechny, jako byl Týden vědy na Jaderce.

Proč je vůbec zajímá pohlavní složení fakulty? Člověk jako člověk, nebo ne?
„Na FIT v současné době studuje zhruba 6% dívek. V prvním ročníku to je cca 40 dívek ze 650 studentů, což mimo jiné znamená, že se u nás nemusí cítit osaměle a najdou zde dostatek kamarádek.“ Aha. Tak jo. Kamarádky. Supr. Protože holky s klukama se přece nebaví, že?

Já bych tam vlastně i docela chtěla. Vím to. Ale vadí mi podporavat akci, která tak strašně odporuje mému přesvědčení o tom, jak by měla vypadat. Ale asi to překousnu. Asi zvládnu i ty případné pohledy svých kamarádů, zvlášť po tom, co jsem tak prskala, když na tuhle akci loni jen přišla řeč.

Už jen proto, abych zjistila, jestli jsou tam všichni vážně tak blbí, jak se tváří na webu. A abych jim tenhle vrcholný slohový útvar mohla s radostí poslat do té jejich posrané literární soutěže.

Jako informatici by mohli začít tím, že si udělají přihlášku nějak jinak než jako PDFko, aby, když už to teda není formulář, šla alespoň nějak elektronicky vyplnit a neposílala se klasickou poštou. Stoupli by. Nekonečněnásobněkrát. Neb teď jsou na nule.

Edit 5. 8. 2014: Tak jsem se přihlásila. Přestože jejich návod k platbě je pomalu ještě lepší než všechno výše zmíněné. A kdyby do toho šel někdo se mnou, byla bych mu docela dost vděčná.

Věci, které dělám v lehké opilosti já

  • Mluvím o matematice //což dělám i za střízliva, ale s jinými lidmi
  • Mluvím o škole
  • Mám názor na programovací jazyky
  • Mám názor na něco
  • Vysvětluji všechny svoje poznatky o kostkách s různě rozmístěnými tečkami
  • Plánuju si SOČku
  • Řeším kompatibilnost oddílových schůzek se svými tanečními
  • A plánuju svoji svatbu //s medovníkem a medovinou
  • A tohoto důvodu rozdávám telefonní číslo na svého domnělého budoucího manžela náhodným lidem //promiň
  • Beru k sobě klíče od Sýpky
  • Zpívám polský písničky
  • A vůbec zpívám dost nahlas a možná falešně
  • Používám telefon
  • Típám telefonáty do rodičů, protože mě k tomu ostatní navádějí //promiňte
  • Nespím, když jsem unavená
  • Vylívám cizí krýgly
  • Sedím v pivě
  • Piju
  • A platím víc piv s medovinou, než jsem reálně vypila

Ach jo.
A za překlepy v tomhle článku vážně neručím.

Autoportréty

Mé oblíbené výtvarné dílo… no, asi ze všeho, co jsem kdy v životě stvořila. Má to fajnový poměr práce a myšlenky. Cyklus sedmi autoportrétů — základu a šesti nějak dotvořených tak, aby to ve výsledku vystihovalo celou mě, bez ohledu na to, jestli mi to je vůbec podobné. Representovalo to jako jedno z mála naši ZUŠku na nějaké šílené výstavě ve Vaňkovce, kterou jsem neviděla. A tak.

Náhledy jsou klikací.



Možná by to tu chtělo nějaké chápu/nechápu. Všechny bych zvládla docela okecat. Ale myslím, že jsou lepší bez toho. Tohle jsem já.

Kašnové vzpomínky

Píše se rok 2010, myslím. Je léto, v kašně je voda. Výluka na České. Každé ráno chodím ze zastávky na zastávku tudy. Celou cestu běžím, pak spomaluju, jdu po zídce, koukám do vody. A tenhle rituál mě prostě drží nad vodou.

Zhruba o rok později (a možná o dva). Jdu se sestřičkou z divadla. Je zvláštní, jak v noci nestříká. Probíháme beze slov přímo prostředkem. Ta voda, co z nás v šalině kape tvoří krásnej kontrast s dlouhejma šatama.

Je další léto (nebo možná to samé). Ale je tercie. Trávím tu skoro každý odpoledne aspoň chvilku. Sedím na okraji. Fotím koupající se psy. A utopený včely. „Líbí se ti? Ty jsem vylovil,“ říkají cikánský děti.

Samej konec června. Na dně nacházím modrej plastovej korálek. Jsme zasnoubeny. Tak to prostě je.

Je srpen. A je tu velká spousta pošuků. A velká spousta papírovejch lodí. Cítím se jako velký org. Bavíme se o životě, vesmíru a vůbec a za náma plave papírová kaše. Lidi z červené dodávky s nápisem Údržba parků a zahrad na nás chtějí volat policii. Je mi to hrozně krásně jedno.

Halloween 2012. S Vendulélou a Aničkou tu stojíme v kostýmech. Je skoro tma. Přemýšlíme, od koho se smíme zkusit nechat vyfotit a kdo se ho zeptá. Slečna v modré sukni s červenejma vlasama je důvěryhodná.

2013. Novej svět, docela krátce. S Vendulélou stojíme uvnitř a bavíme se o omrzlých prstech a dalších záporech zimy. Docela dlouho. Necítím prsty.

Sněží. Náhlá myšlenka, že ten pětiúhelník a sníh by byl ideální na vyšlapání pentagramu. Když k ní přijdu, už v ní jeden je. Usmívám se.

Březen, spíš jeho začátek. Sucho a docela teplo. Píšu tu každý den depresivní článkověci a nevím proč.

Je jaro. Chybí mi foťák. Tak kašnový návštěvníky prostě kreslím do červenýho ikeáckýho bloku. Zjišťuju, že jsem schopná identifikovat známý lidi, když stojí na zastávce jedničky. Tato skutečnost mě rozrušuje. Skládám básničky, které obsahují příliš myšlenky na to, aby se mohly ještě rýmovat. A zas je celé škrtám.

Čtvrtek devátýho května. A nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Dlouho. Fascinovaná stavem, kdy nevím, kterou část nohou mám pod vodou a kterou ne. Protože to zatvrzele odmítám považovat za hodné vnímání.

Konec června. „Promiňte…“ říká blonďatá holčička se zkaženými zuby. A o chvilku později spolu hrajeme na honěnou kolem trysky uprostřed.

Červenec. V Kašně je tolik odpadků, že se jí štítím i já. Červená dodávka má asi dovolenou. Štěpánovi málem ujíždí autobus.

První říjen. Mám .CZ doménu, slunko svítí nízko nad obzorem… A tady je zatím voda.

Vánoční trhy, koncert Naslouchej mandarinkám. Překvapivé pozvání na medovinu. Kašna někde pod pódiem, no těší mě.

Zima, to málo letošní zimy. Trávím tady zas míň času, než bych si přála. A vadí mi, že mi vadí, že se na mě lidi dívají, když chodím uvnitř do hvězdičky.

Předposlední březen 2014. Ležím na okraji, poslouchám, přemýšlím, čekám na Holy. Píšu náhodné věty do zebřího zápisníku. Je mi tu hrozně dobře. Cítím se tu hrozně jarně, bláznivě. Smím být taková, musím, abych se nenudila. Tady mě baví být sama. Na dně je napsáno: „Lidé se v prachu nemíjejí navždy.“ Nevím, jestli by to mělo něco znamenat pro mě, možná jen trochu. Každopádně je dobře, že to tam je.

Je dneska. Jdu s Vendulélou na jahody. Prší. V Kašně je louže. V Kašně je voda. Takže bude léto.

 
Tolikrát jsem tam došla jen kvůli tomu, že jsem měla pocit, že by ta na mě někdo mohl čekat. A někdy jsem ani nevěděla, kdo by to měl být. Může na člověka čekat kašna? A smí člověk milovat kus betonu uprostřed parčíkonáměstí? Ona je důležitá.

Bez ladu a skladu

Tohle náladové putování mě fascinuje.
A otvírám oči. Pořád dokola.
Já nechci přemýšlet, jak to lidi dělávají. Chci přemýšlet jinak.
Chci se dívat.
Chci se vracet.
Chci snít.
Chci psát. A kreslit.
Strach ze stereotypu.
Zrušila bych své povinnosti.
Lidi?
Po něčem se mi stýskalo.

Smím být tak divná, že to poslouchám asi popáté za sebou?
Měla bych si zase přečíst Mumínky.

A on řek pojď, budeme smutní spolu

To by člověk nevěřil, jak se ten duševní masochismus dá kompenzovat hudbou.
Ejchacha. A s každou druhou písničkou skládat hlavu do dlaní a nechápat, proč si tohle dělám. A napadá mě jich tolik, které by fungovaly. Užívám si to.
A vlastně bych mohla brečet jen z kvality zvuku při pouštění z youtube a vestavěných repráčků.
Tohle je TAK uspokojivé!
A vlastně nevím, jestli uznávám pouštění hudby jinak, než po celých albech. Ale to je jedno.
Asi budu dělat další a další, dojemné playlisty o sedmi skladbách. Je to vysoce uspokojivý a užitečný umění.
Cítím se jako blázen. To je dobře.

Venku je bouřka.

Zas píšu na blog každou blbost.
To je taky dobře.

O skautech a pionýrech

//Možná trošku zpětná vazba pro Holy a případně i ostatním k dnešnímu výletu, ale hlavně moje úvaha o tom všem, i když to bude možná delší, než kdybych měla psát o otázce života, vesmíru a vůbec.

Na úvod, protože nevím, kdo si tenhle článek bude číst a co o mě kdo ví: Od malička chodím do Pionýra, vystřídala jsem dva menší oddíly, s tím, že ten současný založil kdysi můj dědeček. Ale od chvíle, kdy jsem začala chodit do školy byli všichni moji dobří mimoodíloví kamarádi skauti. A to všichni myslím fakt skoro doslova, ty co nebyli/nejsou, bych spočítala na prstech jedné ruky a i těch pět prstů se mi zdá zbytečně moc.
A dneska jsem s jednou z nich pořádala společnou akci pro oba naše oddíly. A tak.

Začala s tím ráno maminka jedné naší holčičky. Když jsem jí vysvětlila, co se bude dít, vypadala docela překvapeně. Nejdřív se ptala, jak je to s tím, že se vzájemně nemáme rádi.

Celá tahle „nenávist“ mi připadá úsměvná. Já nevím jak vážně to berou ostatní, já jsem se do všech hádek v naší třídě (s valným zastoupením obou stran) přidávala vždycky jen tak pro legraci a před asi rokem a půl jsem toho v rámci hlásání míru nechala skoro úplně, pokud mi někdo vyloženě nenahraje. Protože to nemá smysl a po čase to už i přestane být zábavné. Protože… Proč to vlastně tak je? Nějaké dávné majetkové spory, které jsem nikdy do hloubky nezkoumala? Jako fakt? A nejsme náhodou dobrovolníci a nejde nám o něco trošku jiného? A celá ta historie, týká se snad vás osobně? Nebo konkurence? A nejsou nám samotným konkurencí i ostatní z naší vlastní organizace? A nebo prostě jen názor na to, jak by to mělo celé přesně fungovat, vzbuzuje tolik emocí? Stejně se to liší člověk od člověka. Kdybych chtěla něčeho dosáhnout, stejně se mi víc vyplatí pohádat se spíš s půlkou lidí z vlastních řad o vlastních dětech.
Ale stejně, pokud někoho viním z nějaké celkové propasti mezi námi z dnešního a lidského pohledu, tak my to nejsme. Skauti se mi zdají hrozně elitářští. Je jich víc, mají sami sebe a my je prostě nezajímáme nezajímáme. Když někdo vymyslí akci pro všechny, oni nepřijedou. Protože mají dost vlastních a jen pro sebe. A vlastně se jim nedivím. Ale nemůžu se pak divit ani tomu, že třeba se vztahem s TOMíkama jsme na tom mnohem líp.

A pak přišla řeč na rozdíly. Krysovo vysvětlení jsem slyšela poprvé, ale fakt se mi líbí. Jde o to, že skauting vznikl v podstatně jako taková téměř vojenská organizace, s dělením na holky a kluky ještě spoustu věkových stupňů, zatímco my máme být spíš dejme tomu indiánský kmen, všichni dohromady. A je pravda, že jsou tu výjimky, existují u nás smíšené skautské oddíly a spousta pionýrských je zase dost velkých na to, aby se rozdělily do hromady družinek podle věku a tím, jak si děti vodí kamarády, se taky dost často stane, že začne víc převládat jedno pohlaví. Ale v podstatě to platí. A řekla bych že jako dnešní oddíly jsme byli typickými zástupci těchhle systémů.

Já jsem za ten náš byla vždycky hrozně ráda. V sedmi letech jsem byla o několik let mladší, než všichni moji oddíloví kamarádi, a nevadilo mi to. V deseti jsem nechápala, proč se mě vedoucí snaží pořád dávat dohromady se stejně starejma holčičkama a byla jsem ráda, že se někde smím bavit s klukem bez toho, aby všichni tvrdili, že ho miluju. Ve třinácti byli moji nejlepší kamarádi právě a jenom tihle kluci a připadalo mi nevýslovně správný, že na tom, že se převlíkáme ve stejné místnosti nebo spíme vedle sebe v (sakra mrňavým) stanu nevidí nikdo nic špatnýho a divnýho. A teď ještě přidávám, že bych prostě nechtěla vést deset devítiletejch holčiček (ani deset třináctiletejch kluků, ani nic takovýho), protože by mi to připadalo hrozně jednotvárný, začaly by mi lézt brzo krkem. Naše děti si člověk nemůže plést. Beru je jako jednotlivý osobnosti, když pro ně něco vymýšlím, musím promyslet, jak na to bude reagovat každý z nich. A když mám někde příležitost být s nima jen tak, povídat si a vůbec, musím to taky střídat, každá věková kategorie vyčerpává úplně jiným způsobem. A hlavně mě to baví se všema.

A oni se tím podle mě taky naučí víc. Ne nějaké znalosti, což je v tomhle případě zase problém, ale rozhodně tím, že se učí navzájem, musí se si vzájemně přispůsobovat, pomáhat, respektovat. Protože učení se něčeho zpaměti (a to i kdyby to měly být uzly a morseovka a i když při tom nesedíme v lavici) ve skupině stejně starých a vyspělých lidí máme dost ve škole. Já třeba můžu říct, že oddíl mě toho rozhodně naučil ze všeho nejvíc. A pořád učí.

Snad jen přidám absurdní situaci dneška:
„Udělejte v rámci těch skupinek dvojice, ideálně mezioddílově – to znamená že budete s klukama.“
„NÉÉ!“

A takových slyším furt spoustu. A zdá se mi to hrozný.

A co sourozenci, kteří musí chodit každý jinam a jezdit třeba i jindy na akce?

Snad jen ještě ke všem mým historkám, na které se reaguje zásadně slovy „To jsou ty koedukované oddíly,“ fakt si nemyslím, že by mělo být něco špatného na tom, když se do sebe děti zamilují. Prostě je to další k životu patřící věc, které by se nemělo bránit. A vlastně si kupodivu nepamatuju, kdy to u nás fakt někdy nějak dopadlo. Možná jsme divní, možná jsme moc jako sourozenci a až moc se známe od malička a do detailů. Možná se mnozí bojíme narušovat přátelství. /*a třeba teď je všechno jednostranné a směrem k mojí sestře. A to je… moje sestra.*/

A to je prostě všechno to, proč bych asi nechtěla být ve skautu.

Ale zase jsou věci, které skautům závidím.
Hlavě tu pospolitost. Jsou všude. Jsou po celým světě a ta skutečnost mi připadá hrozně správná. Mají soustu různě velkých a kvalitních společných akcí.

A my jsme prostě jen tady. A ještě v malým množství a takovým způsobem, že třeba v Brně jsou kvalitní oddíly, obzvlášť pak PTOčka, které alespoň jako celkem malá množina fungují dost dobře. Ale celostátní akce mi pak už připadají všelijaké. Přiznávám se, že tomu moc nerozumím, ale myslím, že je to tím, že je v tom pěknej nepořádek. No zkrátka tam venku pod Pionýr patří spousta oddílů s vedoucími, které jsou spíš paní učitelky a bojí se pustit skupinku dvanáctiletých dětí samotnou po vyfáborkované trase lesem, pochybné skupiny, které nemají s tábornictvím nic společného, a tak vůbec. Prostě občas nevěřím svým očím.

A celkově mají skauti mnohem víc jednotných znaků, víc společného, víc jasné jak to má být. Nemůžu říct stoprocentně, jestli je to dobře, ale myslím že jo, protože to prostě udržuje nějakou celkovou úroveň. U nás je to prostě jeden velkej chaos, od administrativy po samotnou aktivitu.

Ale ve výsledku jsem po dnešku hrozně ráda za svůj vlastní oddíl, je prostě dokonalej. Myslím, že bych tohle měla dělat častěji. Jen tak pro srovnání.

Vzorový optimistický článek rubriky odpadky

A vlastně dneska nebyl špatnej den.

Protože nudu nabourávají chvíle, kdy mě ovládá něco, co rozhodně není vědomá část mozku. Však já ani ty drogy nepotřebuju.

„On má někdo narozeniny?“
„Ne.“

Uch.

Chuť psát články, který nebudou dávat smysl ani mě samotné za pár měsíců.

Protože psát by se mělo, to zas jo.

Neschopná kdykoliv kdekoliv sedět bez toho, abych si objímala kolena (nebo aby to dělal někdo jiný). Baví mě to. Nevím proč. Cítím se tak líp.
A nejlíp sedět na lavicích a parapetech, abych byla trochu nad věcí.

Jsem hrdým vlastníkem tmavomodrého zvonku na koloběžku. Brněnští chodci netuší, jak dobrá zpráva to pro ně je. Ten někdo, kdo tvrdil, že už bych si mohla dělat řidičák, je sebevrah, nezávisle na tom, jestli měl pravdu.
Jo, a hrozně mě baví usmívající se koloběžkáři jedoucí proti mě. Pocit sounáležitosti.
A mám už totálně rozmlácenej levej kotník, měla bych se naučit střídat nohy.

Už jsem o sobě dlouho neřekla, že jsem citově labilní. Jsem citově labilní. A je jaro. A v Komíně mají i letos dobrou zmrzlinu. A teď se zrovna skoro vůbec necítím být matematikem. A zítra třeba budu. To tak bývá. Aby nebyla nuda.