Archiv rubriky: Myslím…

Proč (se) učíme?

Mám naši fakultu ráda. Fakt že jo. Jsem šťastná, jak u nás spousta věcí bez problému funguje. Předměty, co mám teď zapsané, jsou ve většině případů skvělé i v online podobě a je vidět, že do nich učitelé investují spoustu energie. Máme naprosto úžasné studijní, všechny informace, které člověk ke studiu potřebuje, jsou obvykle snadno dohledatelné a konzistentní. IS je všemohoucí. Většinou, když poslouchám problémy studentů jiných fakult a univerzit, mám pocit, že je o mě fakt skvěle postaráno.

Jedna věc mě ale štve čím dál víc. Někdy z pohledu studenta, ale vnímám to hlavně jako cvičící prváckých předmětů a z toho, co zažívají moji mladší kamarádi. Vystupuje to čím dál zřetelněji, když svoje zkušenosti z FI srovnám se svými dvěma velkými (ve smyslu rozsahu/počtu kreditů) předměty na KISKu, které jsem prožila loni. A svůj podíl na tom má určitě i distanční forma výuky.

Přijde mi, že fakt rádi kontrolujeme, co kdo dokáže. Asi je to další věc, ve které jsme fakt dobří. Ve velkých předmětech bodovací systémy bublají do tak monstrózních rozměrů, že jejich popis je pomalu delší, než obsah první přednášky. Máme miniúkoly, velké úkoly, vnitrosemestrálky, zápočty, pass-faily, tvrdé body a měkké body. Každý si leští svůj systém automatických testů v programovacích předmětech, zaručeně lepší, než byli všichni jeho předchůdci.

Druhá věc, kterou moc rádi kontrolujeme, je, jestli při tom dokazování schopností a znalostí nikdo nepodvádí. Přemýšlíme, kde je v našich systémech jaká skulinka, které by mohl někdo zneužít. Řešíme, jaké informace smíme studentům kdy předat, aby případné jejich případné zveřejnění nižším ročníkům nerozbilo systém. Ale neměla by výuka být o předávání informací?

Občas mi přijde, že v tom moři kontrol zapomínáme na samotnou výuku. A co na výuku, ale zkrátka na úplně všechno ostatní. Na všechno, pro co si kdokoliv mohl přijít na vysokou školu.

Kdysi mi to bylo do tváře vmeteno v oddíle, shodou okolností člověkem, který absolvoval první stupeň základky ve Švýcarsku. Prý je většina her o tom samým – jen dokazovat někomu, co umím. Zavázat uzel, skákat po jedné noze, poznat mapové značky. Za odměnu dostanu body, lístečky se surovinami na stavbu budov nebo nášivku na kroj. Ale vlastně mi ta samotná aktivita nic nedává. Od té doby se o tom snažím přemýšlet jinak.

Víte, já si vážně nemyslím, že by většina lidí šla na vysokou školu za účelem se flákat a podvádět. Jasně, i takoví existují, ale vážně stojí za to kvůli nim všem ostatním kazit studium tolika pravidly a kontrolami? Nedáváme takhle naopak mnohem víc příležitostí ta složitá pravidla obcházet a porušovat? Vidí v nich studenti ještě smysl? Je v jejich vnitřním zájmu se podle nich řídit? Naučí se tak každý jednotlivec víc?

Všichni jsme dospělí lidé, kteří sem přišli proto, aby se něco naučili. Vybrali jsme si školu podle toho, co nás baví. Máme vnitřní motivaci, se kterou můžeme buď pracovat, nebo ji udupat.

Možná nechápu nějaké věci za tím. Je to nějaká politika? Jak nedávno psala N., možná som na túto prácu „príliš mladá“. Možná jsem na technickou fakultu moc lidská. Ale nemělo by být to, že zároveň sama studuju a sleduju se, naopak výhodou?

Já bych jenom chtěla učit. Chtěla bych předávat lidem to, co já už umím. Chtěla bych chodit spát s tím, že jsem každému člověku, který mi napsal, předala to, co potřeboval, aby se posunul. Chci realizovat svoje nápady. Chci, aby mě jen zespodu limitoval počet hodin, které tomu mám týdně věnovat. Nechci při tom řešit, jestli jsem někomu ukázala vzorové řešení příkladu, který se bude příští rok recyklovat. Nechci řešit, jestli je předmět nespravedlivý, protože se svým studentům věnuju víc, než nějaký jiný cvičící. Nedává to smysl.

Chtěla bych mít stejné cíle jako moji studenti. A stejné cíle jako moji učitelé. To by stačilo.

O strojovém a lidském učení

Když se pokouším pochopit, co mě kdy bavilo na programování jako takovém, byla to snaha předat vlastní myšlenku. Formalizovat. Zapsat. Převést z hypotetického v užitečné.

Když se pokouším pochopit, co vedlo k tomu, že jsem se zapsala do oboru jménem Umělá inteligence a zpracování přirozeného jazyka, byla to radost z hledání struktury v něčem tak živelném, jako je lidský jazyk. Analyzovat svoje vlastní podvědomé pochody. Vysvětlit je někomu tak striktnímu, jako je počítač. Bez zbraní a berliček, bez emocí, potřeb, pudů a chování, kterému nerozumím.

Jenže aktuální trendy ukazují, že pokud chcete počítač něco naučit, není to o tom vysvětlit mu, jak to funguje. Je to o tom ukázat mu naprosto šílené množství dat, nechat ho nad nimi dlouho přemýšlet a vytvořit si vlastní hypotézy. Zvykne si na to, ve kterých slovech se píše tvrdé Y, ale neřekne vám, proč tomu tak je. Jenže to vůbec není to, co jsem chtěla.

Chtěla jsem rozmontovávat realitu na kousky. Chtěla jsem chápat, co jak je a proč. Formalizovat. Zapsat. Vysvětlit. Jenže ve spoustě věcí si každý myslící aktér dřív zvykne na realitu a spokojí se s tím, než ji pochopí. A já doufala, že počítače samostatně myslet neumí.

Jenže ty potvory umí být stejně tajemné, jako lidi. Dokáží zvládat věci, aniž by věděli jak. Nevadí jim, že to tak vůbec není zajímavé. A že já nepochopím o světě skoro nic.

Možná je na čase vrátit se k lidem. Sice mají emoce, potřeby, pudy, chování, kterému nerozumím, a na věci si zvykají dřív, než je pochopí, ale alespoň se s nimi dá o jejich hypotézách rozumně bavit.

Prej jsem byla divný dítě

Věková prostupnost oddílů mi přijde jako super myšlenka. Je to jedna z věcí, o kterých to podle mě nejvíc je. Setkávat se a komunikovat s lidma, o kterých by nás běžné školní kolektivy odřízly, případně s těmi, kteří by se normálně ocitli na druhém konci skupiny a neprohodili bychom s nimi za devět let půl slova.

Přijde mi to tak teď. A pokud si pamatuju dobře, tak mi to tak přišlo vždycky: Když jsem byla malá, tak jsem byla nadšená, že můžu dělat něco drsnějšího než normálně, sem tam v něčem překonat někoho staršího. Když jsem byla starší, byla jsem vděčná, že nemusím být obyčejný účastník programu určeného pro mě, ale že se musím postarat o celou svoji družinku, včetně mladších a méně schopných.

Ale pak si přijde tahle maminka. Maminka která tvrdí, že její šestileté dítě zvládlo simulovat nemoc tak povedeně, až odjelo z výpravy, proto, že mu vadí, že dvanáctiletí puberťáci dokážou v nepřítomnosti vedoucích dělat bordel a mluvit sprostě. A co my s tím jako uděláme, že její dcerušce by bylo líp hezky v hnízdě mezi světluškama.

Přijdou jiní vedoucí s tím, že by se mělo víc programu dělit podle věku. S tím, že máme k dětem chovat víc mateřsky, tulit se a nevím co. Jenže sakra, mě, když mi bylo málo, by tak štvalo, kdyby na mě někdo šahal bez výslovného svolení, kdyby mi někdo pomáhal bez mé žádosti. (A taky se mi nikdy nestýskalo, tak jak jim mám sakra pomoct?) Když jsem byla trochu starší, tak mi vadilo, když mě někdo přiřadil na nějakou aktivitu k mladším. Tak proč mám tohle někomu způsobovat? A co je tohle za samostatnost, když budu hrát maminku?

Jak můžu být dobrá vedoucí, když ničemu a nikomu nerozumím? A fakt jsem byla tak divný dítě? A jsou ti, co nepláčou, alespoň trochu moji lidi?

P1080406

Další moje spolužačka ze základky je těhotná

Nemůžu na tuto skutečnost přestat myslet. Není to fér. Kdybych byla jako ony, mám půlroční děcko a protloukám se životem.

Jenže já jsem tady nějaká slavná gymnaziální elita národa, která se má připravovat na maturitu, jít na vysokou, chodit v pěkných šatech na slavnostní setkání s hejtmanem, stále dokola poslouchat, že nejlíp by mi bylo ve vědecké sféře a zkrátka něco dokázat.
Všude kolem sebe mít desítky neuvěřitelných stejně starých lidí, co nějakým záhadným způsobem dokáží hospodařit s časem, dělat neuvěřitelné věci a ještě stíhat školu. Vědět, že bych měla mít na to samé, ale nějak mi chybí ten zápal. A tak sedím a všechno dělám jen tak nějak napůl, aby to bylo, hraju Tetris a Hledání min, abych zapomněla na to, že nic nedělám a je to zlé.

A jen tak mimochodem zasněně hledím na fotku břicha na facebooku a zuřím, když je schopná napsat, že se s nějakou kámoškou klidně půjde před porodem ožrat, jen ať si prý zvyká.

A tohle se mi děje zhruba od šestnácti.

Život není fér. Cítím se zcela nepochopena svojí společností.

(Ještě že se mi teď daří všechno intelektuální kolosálně kazit.)

Prostě nemůžeš

Na rozdíl od zbytku dneška dost nové na to, abych to ještě dodala:

Prostě mi nemůžeš brát víru, víru v to, že jde všechno popsat, protože přesně to je můj ideál, tak vzdálený, že ho nikdy nedosáhnu, a nemůžu být zklamaná, že ho nedosáhnu, ale přesto tam je, za tím vším pozemským.

Prostě mi nemůžeš brát pozorování a jeho výstupy, nemůžeš říct, že moje práce nemá smysl, jen protože nikdy nedosáhnu ideálního výsledku.

Prostě nemůžeš tvrdit, že primitivní stupnice je horší než žádná.

Prostě nemůžeš tvrdit, že jsem Schrödingerova kočka, když o sobě vím tolik věcí.

Prostě je lidskou přirozeností snažit se najít svoje místo, takovým způsobem, jakým to daný člověk dokáže.

A co když to tak chci?

//Napsáno ve středu 11. 3. 2015 odpoledne v kavárně Tři ocásci. Jen na základě dnešního rozhovoru nakonec zveřejňuju, i když tomu něco chybí. Ale tak: Zobecněná myšlenka: Být jiný než ostatní neznamená být lepší. Ještě zobecněnější myšlenka: Být nějaký neznamená být lepší. Konec mouder.

Nechci reagovat na nic konkrétního. Tenhle článek chci napsat už pěkně dlouho, a to tak, aby na nic konkrétního nereagoval. Takže pro začátek ignorujme fakt, že se mě včera někdo zeptal na mé plány do budoucnosti.

Jde o to, že čas od času někdo napíše článek. Pokaždé ten samý článek. Pokaždé ho napíše někdo jiný, ale jsou to obvykle lidé, které za normálních okolností fakt uznávám. Ať už je znám naživo nebo ne, je to ten můj typ lidí. A pokaždé je mi z toho trošku… Divně? Smutno? Nejisto?

Poselství těch výplodů je jednoduché. Myslete jinak. Nebojte se. Pojměte svůj život jinak, než se od vás očekává. To je všechno moc pěkné. Ráda myslím jinak. Ráda se nebojím myslet jinak. Ráda dělám zvláštní věci. Ale taky si ráda užívám úplně normální věci, které jsou prostě hezké a nechci je zahodit.

Abych se dostala k věci: Myslím si, že ideál toho, jak můj život může dopadnout, je přesně to, co se ode mě očekává od chvíle, kdy jsem se narodila. Nic víc, nic míň. Od malička (když ne od narození, tak třeba od školky) se tak nějak očekávalo, že budu chodit na školu, kam teď chodím a kde jsem opravdu šťastná, že snad budu chytrá, že budu vystupovat z davu. Geny? Výchova? Já nevím, ale cítím se na svém místě přesně tam, kde se čeká, že budu. Toužím žít stejný život, jako moji rodiče, protože se mi líbí. Protože jsem jejich šťastné dítě a tak vůbec.

Nějak nechci víc. Nechci se stěhovat nikam pryč, nechci vytvořit žádné světové dobro, nezapomenutelné dílo ani nic takového. Chci prostě jen žít. Tím opovrhovaným způsobem, narodit se, postupně vystudovat všechny stupně škol, mít rodinu, najít si práci, v kanceláři, tvořit nějaký produkt, dostat za to zaplaceno. Mít vnoučata, jít do důchodu, umřít. Každou z těchto fází si dostatečně užít se vším, co k ní patří. K tomu být na střední patří všechno to, co teď dělám. Nemyslím, že by to byly úplně normální věci, ale zároveň žádnou z nich nevybočuju z toho základního konceptu. To je můj cíl. To je můj sen. A je něčím horší, než nějaký jiný?

Jen se po přečtení toho typu článků vždycky cítím hloupě.

Jak konzumuju umění

Hrozně mne štve, že nepíšu. Občas mě napadají témata, ale nemám čas… A občas, vlastně třeba teď čas mám, ale ta témata jsou moc tématy na to, abych na ně měla chuť. Moc cíleného přemýšlení, řekněme. Chci plácat.

Dneska jsem dostala hrozně hudební náladu. Stáhla jsem si pěknou hromádku alb, poslechla si několik půjčených i vlastních cédéček, kousek ze Štěpánova playlisteru, písničky v různých článcích, svoje oblíbené začínající kapely na Bandzone (Vážně nescrobluje? S tím by se mělo něco dělat.)… A tak vůbec, bylo toho fakt hodně. Trochu mi třeští hlava, ale hrozně se mi nechce to vypínat a jít spát. Závislost. Jo.

Nechápu, jak všichni poslouchají hudbu jinak než já. Rozumějte, já ji poslouchám normálně, tak, jak je mi to příjemné, tak jak si myslím, že se to má dělat. Já poslouchám hudbu tak, že:

  1. Najdu interpreta ‒ na koncertě, někdo mi ho doporučí, někde na něj narazím na internetu, mám nutkavou potřebu slyšet skupinu žánru x zpívající jazykem y a tak.
  2. Pustím si od něj několik písniček na youtube.
  3. Stáhnu si první album, které od něj potkám.
  4. Pokud se mi líbí, postupně si stáhnu další alba, jejich počet je přímo úměrný tomu, jak moc se zamiluju a zvrchu omezen počtem dosud nahraných. A taky ho v téhle fázi nejspíš lajknu na facebooku.
  5. Všechna alba se dostávjí do mojí hudební knihovny, ze které zřídkakdy něco smažu a mají jistotu, že budou při náhodném přehrávání ještě někdy puštěna.
  6. Pokud se mi interpret stále líbí, pokusím se mu dostat na nějaký koncert.
  7. Pokud se mi stále líbí, sleduju, jestli nevydal nové album. Když jo, tak si ho stáhnu. A pokud se mi líbí fakt hodně, nebo se mi zdá, že je nezaslouženě chudým interpretem, tak si ho koupím.
  8. Alba z rozrůstající se hudební knihovny znám a pouštím si je dle nálady. Nebo náhodně. Ale po albech. Z knížky si taky většinou čtete víc než jen stránku, nečtete ji pozpátku a tak vůbec.

To je to. Je mi hrozně líto budoucnosti hudebních alb. V divných hudebních stylech, které neposlouchám, mám pocit, že už se na ně přestává hrát. A pořád se diskutuje, jestli mají smysl, při dnešní absenci albovitých hudebních nosičů. Navíc je v naší generaci vážně skoro nikdo neposlouchá, jak se tak dívám kolem sebe. Kromě mě. A přitom toho v sobě můžou nést tolik navíc, oproti písničkám samotným.

Fakt mě baví koncepční alba, která mají myšlenku, kterou v jednotlivých písničkách celou nenajdete.
Fakt mě baví alba, která mají začátek a konec.
Fakt mě baví dvojice písniček, které za sebe pasují takovým způsobem, že vyzní mnohem líp. Veselé a smutné, rychlé a pomalé, všechno se musí tak nějak správně střídat. Tak, jak to umí nejlíp ze všech ti, kdo ty písničky sami napsali, případně možná i někdo jiný, když si na vytváření playlistu záležet (ale z vlastní zkušenosti se mi to zdá jako hrozně těžká věc, protože když jsem se někdy snažila skládat playlisty nějak atmosférou souvisejících písniček, byly se všechny příliš podobné, aby to mohlo znít dohromady dobře a každá sama dostatečně vystoupit), ale určitě ne skript streamovátka.
Fakt mě baví u interpretů, které znám dobře, zařazovat ta alba do kontextu jejich tvorby a vidět jejich vývoj.

A proč si všechno stahuju? Předně proto, že nejsem ani zdaleka pořád online, nebo hlavně online dost na to, abych mohla poslouchat z internetu. A fakt nemůžu udělat jen nějaký „výběr na cesty“, v době, kdy jsem byla mým jediným přenosným přehrávacím zařízením čtečka knih jsem se o to snažila. Moc místa tam není (a měla mizerný ovládání hlasitosti), ale asi dvacet oblíbených alb jsem tam vybrala. To je alespoň 200 písniček. A bylo to hrozně málo. Ať jsem jakkoliv decidofobní, často se mi stává, že jsem si jistá, co si chci pustit. A pak to musí být přesně to.

To jsem vám chtěla říct.

A taky, že bych potřebovala víc přátel na Last.fm. A že mě dost těší mít s nejlepšíma kamarádama SUPER překryv. A že by mě zajímalo, jakej vzoreček na to ta stránka má. A že by to měla nějak ještě víc zpřesnit, abych měla jasno v tom, kdo je můj úplně nejlepší kamarád, muhehe.

Ještě dodám, že jsem celkově děsně kulturní. Chtěla bych víc než jedno předplatné do kina, chtěla bych vidět úplně všechno, co dávají v Artu (i když bych na to asi neměla peníze). S puštěním filmu a rozečtením knížky mám furt problém, ale alespoň už nemám podle mě takovej problém si vybrat, co chci číst/vidět, protože je mi to víc jedno. Dokážu číst knížku jen proto, že se mi lehko čte, nebo někde jen tak ležela, koukat se na film kvůli tomu, kde se odehrává, v jakém je jazyce nebo jaký má soundtrack. Baví mě prostě jen tak konzumovat umění. To já dělám.

Výsledky experimentu

//Článek psán pod vlivem alkoholu

//Článek pojednává o nezletilé alkoholičce. Pokud by vás měl zkazit, měli byste potřebu mě za něj soudit, nebo vás nějak jinak obtěžuje, na internetu najdete spoustu dobrých blogů.

48 dní jsem nepila. Do dneška. Asi to není až tak záslužně moc, ale zároveň myslím, že ani zanedbatelně málo. Na experiment akorát.

Dobře to působí na maminky a rodinné příslušníky vůbec. A asi i na mě.

Vím, jaké to bylo v první cílený den, respektive první cílené úterý. Že v první chvíli mě nehorázně žralo, že se separujeme od zbytku třídy (který jsme o pár měsíců dřív právě my naučili chodit do hospody). Pamatuju si Sliznicovu mnohokrát zopakovanou hlášku, že je to blbá sázka (‒ není to sázka ‒ stejně je to blbost). Pamatuju si na druhé separované úterý, kdy jsme v té kavárně skončili sami dva, a kdy jsem se v ní cítila tak nějak mastňácky, ale selfie s oslavencem ADHD za to stála.

Ono to za to všechno stálo.

Nebo spíš, alkohol za to nestojí, za peníze a za znásobení všech, nejen kladných emocí. Asi. Já nevím. Ne tak pravidelně. Ne ze stereotypu. Ne z nutnosti.

Je fajn být veselá. Není fajn vychladnout v přítomnosti jiné osoby ženského pohlaví u vašeho stolu (to je vůbec hodně divný a nežádoucí). Je fajn být tulivá. Není fajn se pak cítit o to víc osměle. Je fajn řídit koloběžku pod vlivem alkoholu. Ale řídit koloběžku je vlastně fajn vždycky.

Je pravda, že to hrozně dobře chutná. Fakt hrozně dobře, všecko. O třech hořkých chutích dospělosti jsem se někdy zmiňovala, ale začínám mít pocit, že dospělost je dokázat si je odepřít. Nebo možná jen tuhle z nich.

Doufala jsem, že se mi vynuluje trénink. Že toho naráz zvládnu míň, čímž se alespoň trochu ochráním. Asi trošku jo, jak se na sebe dívám, ale nic moc.

Nejvíc jsem chtěla dokázat, že to dokážu. Sobě, všem. A dokázala jsem. Víc než to, myslím. Jsem nahlodaná.

„Mám ráda medvídka Pú, kvalitní hudbu, matematiku, pivo a správný lidi. A taky pocit důležitosti čímkoliv pro kohokoliv.” ‒ můj Ask.fm

Myslím, že už nechci řadit pivo mezi to ostatní. Asi. Nevím.

Nejvíc mi za ten měsíc a půl bylo (a je) líto svařáku na zdravoťáku. To bych brala jako něco, co se může. Hřejivej a voňavej, až potom alkohol. Nebo pivo na koncertech. Medovina o vánocích. To je správný.

Ale kde je hranice správnosti? 18 není správný výsledek, to mi právo být alkoholik nedává.

A ještě něco… Je důležité nebát na to sama.

Sexy hudební nástroj

Zase jednou jedno zajímavé diskuzně hádací téma. Mé fanynkovské já nad ním fakt plesá.

Otázky zní jednoduše. Míváte oblíbené členy skupin? Máte pocit, že na nějaký hudební nástroj obecně hrají prostě lepší lidi? Jsou lepší basáci, nebo bubeníci?

Baskytara je nejlepší nástroj. Teda, až po dudách, akordeonu a panově flétně, ale baskytara je nejlepší běžnej nástroj. Baskytara mě fascinuje svojí podstatou, úplně vším. Je to úplně podvědomý, ale když zrovna nejsem zaneprázdněná nějakým moc velkým poskakováním, ječením textů nebo konverzací se zbytkem publika, čumím zásadně na basákovy prsty, ať je to kdo je to. Neumím se koukat jinam. Hypnotizuje mě to a nic s tím nenadělám.

Basa je pro mě tajemná. Na první poslech jen těžko postřehnutelná věc kdesi dole. Bez ní to stále je ta samá písnička, což by se nestalo, kdyby se vynechaly bicí, kytary nebo klávesy. Ale přitom, když se přidá, je to lepší. Tak zatraceně lepší, jak by člověk nečekal, že to může být.

Ona už jenom někde ležící i sama bez basáka je krásná. Ty struny jsou krásný. Hrozně moc. Oproti kytarovejm nitkám, tohle jsou struny. A pak přijde ta hra. Kytaristi do toho můžou mlátit, můžou závodit po pražcích, ale nebude to ono. Basák ten nástroj prostě hladí a jinak to ani nejde. Basa hraje klidně a vyrovnaně, rytmicky a dokonale. Pořád. A pak basový sóla, to je taky skvělá vzácná věc. Uíí.

A basáci jsou z nějakého důvodu taky obecně prostě pěkní. Nevím, jak tohle funguje, ale je to tak. Mám pocit, že si ve většině případů můžu vyhlídnout toho nejkrásnějšího, aniž bych počítala struny, a ono to na něj stejně vyjde. Jo a jo a jo.

Kromě experimentu s otázkami pro přátele na Asku, který se zatím vyvíjí asi víc pro bubeníky, ale to je mi jedno, ne všichni můžou mít dobrý vkus, jsem udělala i jeden na sobě. Vypsala jsem si oblíbené členy kapel, které poslouchám. Započítány jen ty, kde oblíbeného člena mám, ale myslím, že je to docela dost:

  • Budoár staré dámy – Marta Svobodová – zpěv, kytara
  • Dalriada – István Molnár – basa  (teda ještě spolu s dudákem z MoMu, ale to nejspíš není úplně stálý člen)
  • Darkest Era – Sarah Wieghell – kytara
  • Delain – Otto Schimmelpenninck – basa
  • Eluveitie – Päde – dudy
  • Furré – Marta Svobodová – zpěv, kytara
  • Gormathon – Tony Sunnhag – zpěv, basa
  • Heidevolk – Rowan Roodbaert – basa
  • Kohout plaší smrt – Matěj Mengler – zpěv 
  • Nightwish – Marco Hietala – basa, zpěv
  • Poletíme – Vojta Konečný – housle
  • Radůzina kapela – David Landštof – bicí
  • Sliotar – JP – zpěv, kytara
  • Sonata Arctica – Tonny Kakko -zpěv
  • Sto zvířat – Jana Jelínková – zpěv 
  • System of a Down – Serj Tankian – zpěv, kytara, klávesy
  • Tarot – Marco Hietala – basa, zpěv
  • Van Canto – Stefan Schmidt – hlubší a sólová hlasová kytara, nebo jak to pojmenovat
  • Znouzectnost – Caine – bicí

Kurzívou jsou zpívající frontmani (těžko říct jestli je to pak srovnatelné s ostatními) a tučně basáci. Takhle já to prostě mám. A jsou to všechno hrozní fešáci a prostě skvělí.

Myslím, že všechny argumenty pro bubeníky docela uznávám. Ale mě nikdo nepřeorientuje.

Konec pubertální samomluvy. Děkuji za pozornost.

Neumím si číst

Byly časy, kdy jsem si četla fakt hodně.

Číst jsem se naučila dávno před tím, než jsem šla do školy, číst si teprve až někdy na konci první třídy, kdy se mi konečně dostalo do ruky něco, co nemělo obří písmena a příběh o ničem a nemělo to podtitul čtení pro nejmenší. Konkrétně Harry Potter. A pak už mi to šlo.

Hltala jsem dětskou knihovnu po celých autorech, po každé přečtené sérii jsem málem brečela, že skončila, protože to bylo podle mě to nejlepší, co jsem kdy četla. Nefungovala jsem bez knížky, podobně jako teď nefunguju bez sluchátek. Nudu ve svém mladém životě jsem kompenzovala knížkama. Po první i druhé změně školy jsem nedostatek kamarádů řešila čtením. Zamilovávala jsem se do postav a občas i do autorů. Kreslila jsem je. Zdálo se mi o nich. V knihovně jsem byla zhruba jednou týdně. A k blogování jsem se konec konců dostala, když jsem ve čtvrté třídě četla fanfiction.

Neuměla jsem si nečíst.

A potom přišel můj slavný životní zlom na začátku tercie. Možná i několik zlomů. Knížky mi přestávaly stačit, neuměla jsem najít nic nového, co by mě bavilo. Začala jsem blogovat a pořádně žít svůj vlastní život. Začala jsem poslouchat hudbu. Začala jsem mít kamarády. Začala jsem dostávat povinnou četbu, kterou jsem začala řadit před tu nepovinnou. A na čtení nebyl čas. Nebo jsem s ním jen na chvíli přestala.

Nevadilo by to, kdybych za tu chvíli nezapomněla, jak se pořádně čte.

Vím to. Vím to už od té tercie. Umím číst, umím číst rychle, prý mám hyperlexii, řekli mi kdysi. Ale neumím si číst.

Neumím si rozečíst knížku, vytáhnout ji v šalině, pak ji zas schovat, pak si přečíst dvacet stránek před spaním a zavřít ji.

Jediný co zvládám je číst v kuse. Otevřít knížku na první stránce a zavřít na poslední. Neumím přestat, neumím znovu začít, neumím udržet v hlavě, co se tam stalo do té doby.

Vím, že za poslední tři roky jsem toho přečetla žalostně málo. A taky vím, že všechno, co jsem dočetla bylo dobré. Nebo to spíš bylo fakt hodně dobré. Ale trvalo mi, než jsem se k tomu dokopala. A pak jsem to přečetla okamžitě. A pak jsem měla zase několikaměsíční pauzu.

Příkladem budiž třeba Stopařův průvodce po galaxii. Toho bych teď řadila na nějaké čestné místo oblíbené knihy ke Krysařovi a Medvídkovi Pú, aby bylo jasno. Rozečetla jsem ho tenkrát kdysi v zimě. Závodila jsem se spoustou lidí, kteří ho četli souběžně se mnou a i ve školním roce jsem četla rychle. Pak začaly jaráky a mě to začalo přestávat bavit. Zasekla jsem se v půlce třetího dílu, v půlce celé série. Už toho bylo moc. Moc absurdního humoru. Moc časovýho paradoxu. Pak jsem se pokoušela číst sem tam stránečku v šalině, ale prostě to nešlo. Až o letních prázdninách jsem to celé dorazila. Za dva dny. Možná i za dvacet čtyři hodin, jen jsem mezitím šla spát.

Teď o víkendu jsem četla Tobiáše Lolnesse. Sestřička to donesla z knihovny. Prý knížka pro děti, ale dost dobrá. Na tom nesejde. Jsou to dva třísetstránkový díly. Než jsem rozečetla první, nebyla jsem si jistá, jestli už nechci jít spát, ale nakonec jsem si řekla, že si budu ještě číst. začala jsem o půl desáté, skončila ve dvě. Další den jsem zhruba od jedenácti do čtyř četla ten druhý. Nemohla jsem přestat, protože se mi to líbilo. Ale taky jsem pak nemohla o tom celém přemýšlet. Domýšlet si, jak to dopadne, oblibovat si postavy, nic z toho, co jsem dělala kdysi. Nebyl čas. Jen když jsem mezi díly spala, zdálo se mi o tom.

Je mi to líto. Že už neumím něco, co jsem kdysi uměla a bavilo mně to. Zapomněla jsem, jak si číst, stejně jako jsem zapomněla, jak si hrát. A taky to, že toho teď přečtu strašně málo. Protože přes rok prostě není čas na to, abych si četla tímhle svým způsobem. Možná tak pod lavicí.

A taky vám asi nikdy nemůžu odpovědět na takovou tu hrozně konverzační otázku „Co teď čteš?“ prostě proto, že pravděpodobně nečtu vůbec nic. A pokud čtu, tak rozhodně nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná komunikovat s okolím. Pokud je to papírový, můžete si to přečíst na obálce.