Divadlo s J. V.

Tak takhle to vypadá?

Všechno a přitom nic?

Zrychlený dech a tep a brnění v mozku?

Okouzlení?

Dobrá divadelní hra?

Žádný moc příběh, žádné jednoznačné slovy vyjádřitelné myšlenky, jen umění?

Jen cítit.

Jen chápat.

Nebo si to myslet.

Chvílemi se v tom ztrácet, ale hledat vidět pořád něco.

Herce a scénu a hudební motiv z nějaké písničky od mojí oblíbené portugalské skupiny.

Chuť tvořit. Tak moc tvořit a nevědět co a jak. Třeba pak ještě.

Chuť ječet a brečet bez důvodu.

Kousat si prsty.

Jen cítit a nevědět proč.

F.

Cítit se jako blázen.

Být.

Vážně toho jediného stavu dosáhnout tolika cestami?

Jo, tohle taky poslouchám.

Jak konzumuju umění

Hrozně mne štve, že nepíšu. Občas mě napadají témata, ale nemám čas… A občas, vlastně třeba teď čas mám, ale ta témata jsou moc tématy na to, abych na ně měla chuť. Moc cíleného přemýšlení, řekněme. Chci plácat.

Dneska jsem dostala hrozně hudební náladu. Stáhla jsem si pěknou hromádku alb, poslechla si několik půjčených i vlastních cédéček, kousek ze Štěpánova playlisteru, písničky v různých článcích, svoje oblíbené začínající kapely na Bandzone (Vážně nescrobluje? S tím by se mělo něco dělat.)… A tak vůbec, bylo toho fakt hodně. Trochu mi třeští hlava, ale hrozně se mi nechce to vypínat a jít spát. Závislost. Jo.

Nechápu, jak všichni poslouchají hudbu jinak než já. Rozumějte, já ji poslouchám normálně, tak, jak je mi to příjemné, tak jak si myslím, že se to má dělat. Já poslouchám hudbu tak, že:

  1. Najdu interpreta ‒ na koncertě, někdo mi ho doporučí, někde na něj narazím na internetu, mám nutkavou potřebu slyšet skupinu žánru x zpívající jazykem y a tak.
  2. Pustím si od něj několik písniček na youtube.
  3. Stáhnu si první album, které od něj potkám.
  4. Pokud se mi líbí, postupně si stáhnu další alba, jejich počet je přímo úměrný tomu, jak moc se zamiluju a zvrchu omezen počtem dosud nahraných. A taky ho v téhle fázi nejspíš lajknu na facebooku.
  5. Všechna alba se dostávjí do mojí hudební knihovny, ze které zřídkakdy něco smažu a mají jistotu, že budou při náhodném přehrávání ještě někdy puštěna.
  6. Pokud se mi interpret stále líbí, pokusím se mu dostat na nějaký koncert.
  7. Pokud se mi stále líbí, sleduju, jestli nevydal nové album. Když jo, tak si ho stáhnu. A pokud se mi líbí fakt hodně, nebo se mi zdá, že je nezaslouženě chudým interpretem, tak si ho koupím.
  8. Alba z rozrůstající se hudební knihovny znám a pouštím si je dle nálady. Nebo náhodně. Ale po albech. Z knížky si taky většinou čtete víc než jen stránku, nečtete ji pozpátku a tak vůbec.

To je to. Je mi hrozně líto budoucnosti hudebních alb. V divných hudebních stylech, které neposlouchám, mám pocit, že už se na ně přestává hrát. A pořád se diskutuje, jestli mají smysl, při dnešní absenci albovitých hudebních nosičů. Navíc je v naší generaci vážně skoro nikdo neposlouchá, jak se tak dívám kolem sebe. Kromě mě. A přitom toho v sobě můžou nést tolik navíc, oproti písničkám samotným.

Fakt mě baví koncepční alba, která mají myšlenku, kterou v jednotlivých písničkách celou nenajdete.
Fakt mě baví alba, která mají začátek a konec.
Fakt mě baví dvojice písniček, které za sebe pasují takovým způsobem, že vyzní mnohem líp. Veselé a smutné, rychlé a pomalé, všechno se musí tak nějak správně střídat. Tak, jak to umí nejlíp ze všech ti, kdo ty písničky sami napsali, případně možná i někdo jiný, když si na vytváření playlistu záležet (ale z vlastní zkušenosti se mi to zdá jako hrozně těžká věc, protože když jsem se někdy snažila skládat playlisty nějak atmosférou souvisejících písniček, byly se všechny příliš podobné, aby to mohlo znít dohromady dobře a každá sama dostatečně vystoupit), ale určitě ne skript streamovátka.
Fakt mě baví u interpretů, které znám dobře, zařazovat ta alba do kontextu jejich tvorby a vidět jejich vývoj.

A proč si všechno stahuju? Předně proto, že nejsem ani zdaleka pořád online, nebo hlavně online dost na to, abych mohla poslouchat z internetu. A fakt nemůžu udělat jen nějaký „výběr na cesty“, v době, kdy jsem byla mým jediným přenosným přehrávacím zařízením čtečka knih jsem se o to snažila. Moc místa tam není (a měla mizerný ovládání hlasitosti), ale asi dvacet oblíbených alb jsem tam vybrala. To je alespoň 200 písniček. A bylo to hrozně málo. Ať jsem jakkoliv decidofobní, často se mi stává, že jsem si jistá, co si chci pustit. A pak to musí být přesně to.

To jsem vám chtěla říct.

A taky, že bych potřebovala víc přátel na Last.fm. A že mě dost těší mít s nejlepšíma kamarádama SUPER překryv. A že by mě zajímalo, jakej vzoreček na to ta stránka má. A že by to měla nějak ještě víc zpřesnit, abych měla jasno v tom, kdo je můj úplně nejlepší kamarád, muhehe.

Ještě dodám, že jsem celkově děsně kulturní. Chtěla bych víc než jedno předplatné do kina, chtěla bych vidět úplně všechno, co dávají v Artu (i když bych na to asi neměla peníze). S puštěním filmu a rozečtením knížky mám furt problém, ale alespoň už nemám podle mě takovej problém si vybrat, co chci číst/vidět, protože je mi to víc jedno. Dokážu číst knížku jen proto, že se mi lehko čte, nebo někde jen tak ležela, koukat se na film kvůli tomu, kde se odehrává, v jakém je jazyce nebo jaký má soundtrack. Baví mě prostě jen tak konzumovat umění. To já dělám.

A ještě tady se pochlubím

Všem kdo se se mnou nepřátelí na sociální síti.

Tohle já mám, chlub, chlub, heč, peč.

Konečně na mě vážně dolehlo, že jsou V/vánoce (a lidi si dávají dárky).

Tohle je #umění, seznamete se.

zaostrenonasusak

//a vlepím na veřejný místo zase svůj egocentrickej ksicht a všem se vám přiznám, že ráda dělám selfíčka, ideálně zaostřená na sušák prádla v pozadí.

Ale stejně.

Díky.